Americká spisovatelka Carrie Ryanová se už odmalička bála hororů, zombie a jiných příšer. Nebýt jejího manžela, jenž jí pomohl tento svět objevit, pravděpodobně by nikdy nenapsala svůj první román Les rukou a zubů, který publikovala v roce 2009. Kniha se ihned stala bestsellerem. O rok později se na knižních pultech objevilo její volné pokračování Vlny zmítané smrtí, které u nás v letošním roce vydává nakladatelství Mladá fronta. Závěrečný díl trilogie The Dark and Hollow Places (Temná a prázdná místa) vydala autorka vloni v březnu.

Společně s hlavní hrdinkou Gábi se ocitnete ve městě Vista, jež leží na pobřeží oceánu. Je to jedno z mála míst, které ještě neovládli mudo – lidé, kteří podlehli nákaze a vstali z mrtvých, aby ji šířili dál. Jejich neživá těla pohání jediná touha, touha po lidském mase. Vista, stejně jako ostatní přeživší města, si postavila okolo sebe silné dřevěné hradby, které mají za úkol udržet mudo co nejdál. Avšak z druhé strany ji omývá oceán, který za přílivu vyvrhne na pláž ochromené, přesto stále hladové nečisté, jak mudo někteří lidé nazývají. Jejich likvidaci má na starost strážkyně majáku, Gabrielina matka Mary. Dokáže Vista i nadále odolávat hordám mudo? A co se stane, pokud lehkovážně překročíte hradby a vstoupíte na zakázané území bývalého zábavního parku?

Gabriela se už od dětství bála jen pomyslet na to, že by opustila bezpečí hradeb. Nebýt její nejlepší kamarádky Ciry a Ciřina bratra Catchera, do kterého je Gábi zamilovaná, nikdy by se ke skupince jejich přátel nepřidala a prostor za hradbami by pro ni zůstal nadále zapovězený. Jenže vidina dobrodružství je pro ostatní tak lákavá, že opomíjejí nebezpečí, které na ně ve zchátralém zábavním parku čeká. Stačí chvilka nepozornosti a zuby narušitelky (pokud nakažený nemá okolo sebe při proměně dost mudo, stane se narušitelem, mnohem rychlejším, a tudíž i nebezpečnějším druhem mudo, který dokáže sám nakazit i celé město) se zakousnou do první oběti. Kousnutí vždycky znamená nákazu a nákaza smrt. Než si všichni plně uvědomí, co se děje, Gábi pochopí, že už nic nebude jako dřív…

Z jazykového hlediska jsou Vlny zmítaní smrtí velmi čtivé. Autorka sice občas použije opakující se slovní spojení, ale nijak tím nenarušuje plynulost děje. Stejně jako první díl je i tato kniha psaná v ich formě v přítomném čase, což umocňuje dynamiku celého příběhu, který již sám o sobě má dost rychlý spád. Díky velmi podrobnému popisu prostředí a jednotlivých situací se Ryanové daří navodit pocit, že i vy jste součástí příběhu a vnímáte vše, co hlavní hrdinka.

Stejně jako v případě prvního dílu je i v této knize hlavní hrdinkou mladá dívka, avšak charakterem se trochu liší. Zatímco Mary (hlavní postava Lesa rukou a zubů) vždy toužila po oceánu a kvůli němu se vydala na velmi nebezpečnou cestu, její dcera Gábi se neznámých věcí bojí a po dobrodružství mimo bezpečí hradeb příliš netouží. Chtěla by se více podobat své matce Mary (ta je v této knize již starší ženou), kterou považuje za odvážnou a rozhodnou. Gabriela netuší, že dřív její matka nebývala tak silnou a odvážnou, jak ji zná dnes, ale takového člověka z ní udělal její život potom, co opustila rodnou vesnici.

Opakuje se i milostný trojúhelník – Gabriela si musí vybrat mezi dvěma muži – Catcherem, kterého zná od dětství, a mezi tajemným Eliasem, kterého poznala až potom, co se odvážila překonat hradby.

Autorka si s příběhy postav pohrála a vymyslela jim poutavou historii, což dělá samotný příběh zajímavějším. Přestože se děj zdá poněkud zamotaný, právě tyto jednotlivé mikropříběhy ho poodhalují a osvětlují vám části, kterým jste nerozuměli. O to víc je kniha napínavější a je velmi těžké odhadnout, jak dopadne.

Také se jí podařilo do děje zakomponovat postavy z prvního dílu, což jeho čtenáři jistě ocení, jelikož se dozví, co se s hrdiny Lesa rukou a zubů stalo.

Podobně jako v prvním díle se Ryanová soustředila spíše na pocity a myšlenky hlavní postavy než na dialogy, kterých je bohužel žalostně málo. Hrdinka mnohdy o různých situacích dlouze přemýšlí a rozhoduje se, co by měla říct, ale v závěru neřekne téměř nic. Také se domnívám, že autorka je posedlá popisováním vzdechů postav. Očividně si v tom libuje, jelikož není větší scéna, ve které by se tomuto tématu nevěnovala, což mi na konci knihy už vadilo.

Na závěr bych ještě vyzdvihla narážky na život před Návratem, např. v podobě staré fotografie New Yorku, rozbitých silnic, zchátralého zábavního parku, nefunkčních satelitů apod. Tímto prvkem propojuje její „budoucí“ svět s naším současným světem. V knize se objevuje i několik tezí, které stojí za zamyšlení. Celkově bych druhý díl hodnotila lépe než díl první, jelikož děj je více promyšlený a objevují se v něm zajímavější prvky (jako např. sekta oduševnělých, verbíři nebo vzácná imunita, která zabrání tomu, aby se z nakaženého stal mudo). Vlny zmítané smrtí jsou příběhem nejen o oživlých mrtvých, ale také příběhem lásky, oběti a o překonávání strachu z neznámého.

Ukázka z knihy

Ranní slunce se propálilo mlhou a údolí se vyčistilo. Ten pohled přemůže všechny ostatní smysly. Není tam žádná řeka, žádná voda. Místo ní se stovky metrů pod námi země zmítá a převaluje. Napřed se mi zdá, že vidím nějaké pole, ale pak začnou vystupovat jednotlivé barvy.

A najednou vím, co to je. Celé údolí je plné mudo, kteří se převalují jako mohutná řeka. Ten zvuk nepatří burácejícímu vodopádu, nýbrž krokům tisíců či milionů nohou. Sténání tisíců či milionů úst. Valí se údolím, je to víc lidí, než jsem kdy v životě spatřila. Víc lidí, než podle mě mohlo na světě vůbec existovat. Vycítili mě, natahují se po mně, ale jsou lapeni v propasti.

Zatnu prsty do plotu. Jako zmámená si horečně přitisknu obličej k rameni. Jako by se všechno ve mně rozpadalo. Zůstala tu jenom slupka mého těla, která zírá na ten výjev.

Vzdouvají se, přelévají se, jsou jako oceán. Jako vlny zmítané smrtí. (str. 411)

Související knihy

Ryanová, Carrie

Mladá fronta, 2012