Josef

Dankova_Josef
Po silnici jde člověk. Visí na něm zaprané hadry, které se dají stěží označit jako košile a kalhoty. Běží, hopká, jde rychlým krokem, chvílemi se hlasitě směje. Nesmírně veselý obrázek. Že by byl tak veselý z cinkání skleněných cingrlátek na ramenou?

Po silnici, která spojuje městečko s pásem valašských vesnic, jde člověk.
Je v ošumělém oblečení, visí na něm zaprané hadry, které se dají stěží označit jako košile a kalhoty. Jejich barva dávno zmizela.
Jde ověšený barevnými sklíčky, která se houpou a krásně cinkají. Cesta je rozpálená poledním sluncem. Člověk běží, hopká, nebo jde rychlým krokem. Ve tváři radostný výraz, chvílemi se hlasitě směje. Horko ani několik kilometrů cesty nevnímá jako nepříjemnost. Na ramenou má kus dřeva, na jeho koncích zavěšeny lustry, svítidla, která se houpou a krásně cinkají. Nesmírně veselý obrázek. Řidiči těch mála automobilů, které jezdí, se usmějí, když člověka míjejí, náhodní chodci se trochu podiví, pootáčí se za ním a jdou dál.

————

Je to ten stejný člověk, který šel ráno opačným směrem po této cestě, kdy kráčel shrbený pod těžkým nákladem? Na zádech velké dřevěné sudy-bečky – svítily novým dřevem, přes ramena dlouhá hůl a na ní přivázané na obou stranách malé dížky, nádobky, používané při dojení krav a na jiné účely. Dřevo je těžké, není se co divit, že člověk má ve tváři tvrdošíjný a zároveň bázlivý výraz, jako by před něčím utíkal, ale se zarputilostí popírá nesnesitelnou tíhu dřevěného nákladu na osmikilometrové cestě do města.
Jaký protiklad na zpáteční cestě z města, kdy jeho tvář září štěstím z cinkání skleněných cingrlátek na ramenou! Po několika kilometrech člověk dorazí do své vsi. Tam jej všichni znají, jen sem tam nezbední chlapci za ním něco vykřikují.
Josef byl hluchoněmý od malička, jestli od narození, to nikdo neví. Možná že jeho hluchota byla zaviněna nevyléčitelnou nemocí, kdoví…
Byl dítě ze sirotčince, bez rodičů a zřejmě i bez příjmení. Říkalo se mu němý Josef nebo ošklivěji „Ščulek“. Patřil k dětem, které osiřely, nebo je matky v zoufalství pohodily na schody kostela. Ujímaly se jich řádové sestřičky. Jestli sirotčinec provozovaly z milodarů, žily z milodarů, nebo jim přispíval nějaký úřad, nevím. Děti pracovaly na zahradě, o jejich vzdělání se nikdo nestaral. Pokud byly mentálně postižené, stačila jim práce v zahradě. Bohudík za ni! V ústavu hluchoněmých se chovanci učili i řemeslu, stejně jako Josef. Jistě, práce chovanců překlenula výchovné problémy, které mají dnes vychovatelé s podobnými dětmi. Sedláci si někdy zdatnějšího chovance vzali na práci na poli jako bezejmenné dělníky.
Takový osud potkal i Josefa. V jeho případě podle tehdejších kritérií nebyl až tak zlý. Vzala si ho tetka, starší žena, které zemřel manžel. Nevím, jestli z milosrdenství, nebo bylo pro ni těžké starat se samotná o kousek pole a kravku, kterou zpočátku měla. Chaloupka byla malá. Vidím ji zcela jasně. Po několika schůdcích se šlo do zádveří, malá tmavá kuchyně a jedna místnost. Josef přebýval v části domku přístupné zvenku, snad to byl dřevěný přístavek nebo část chléva.
Josef byl velmi šikovný stolař, nebo bednář – nevím, jak se toto řemeslo označovalo, naučil se je odkoukáním. Uměl dělat dřevěné nádoby, máselnice, škopíky a bečičky. Dělal to velice dobře, byl přepečlivý. Nevím, jaký postup práce to byl, jako dítě mě to nezajímalo, ale často jsme Josefa viděli na potoce, kde máčel dřevo nebo již hotové výrobky. Své bečičky na zelí a různé škopíčky rozdával po vsi.
Nevěděl, že tyto věci by mohl i prodávat, dnes by měly slušnou cenu. Nevím,
z čeho tetka žila, pravděpodobně neměla ani penzi. Co jsem ji znala, měla jedny šaty – sukni, halenu a vlňák, když šla do vsi. A něco vždy viselo vyprané, lépe zaprané, na šňůře.
Josef byl ve vesnici považován za „hloupého“, jak se tehdy říkalo, a jak jinak v té době – nikdo s ním nehovořil, jestli byl úplně hluchoněmý, to nikdo neřešil. Tetka se s ním domlouvala posuňky, když chtěla, aby něco udělal. Nikoho z jeho okolí nenapadlo, že by Josef za jiných podmínek mohl být úplně jiný člověk.
Josefovi možná lidé nějaký drobný peníz dali, jistě ne mnoho, protože peněz na valašských vesnicích nebylo. Tušil, že mu je dávali za ty škopíky. Nikdy nic nekupoval, asi je dával tetce. Možná tehdy pochopil, že se jeho výrobky dají za něco vyměnit. Úplně bez rozumu nebyl, jak ukazuje příhoda veselého pocestného a jeho výlet do osm kilometrů vzdáleného okresního města, kam šel pěšky ověšen těžkým dřevěným nákladem.

————

Za cinkání sklíček a hlasitého smíchu došel k domku, kde bydlel. Tam skončilo jeho veselí a možná i jediná šťastná chvíle v jeho životě.
Kvapně došel do místnosti – vlastně dílny se dřevem a nedočkavě a radostně věšel lustry na trámy ve stropě. Opakovaně je převěšoval a díval se. Lustr se nerozsvítil!
Ale v sirotčinci viděl, že od stropu visí tyto krásné skleněné věcičky a svítily!
Josefovi nikdo nic neřekl o elektřině, nikde se to nemohl naučit. Do školy nechodil, psát neuměl. Jeho zklamání muselo být obrovské, když desítky let choval v sobě představu, že by chtěl mít světlo od lustru, jako viděl v sirotčinci. Lustr nikde jinde vidět nemohl, na vesnici svítili jen jednoduchými žárovkami, pokud vůbec měli zavedenou elektriku.
Tetka ji ve svém malém domku neměla, svítila petrolejkou.
Cinkání skleněných věciček přilákalo malé děvče od nedalekých sousedů.
Viděla, že Josef má nějaké ozdoby, které se jí moc líbily, a byla zvědavá.
Postavila se zvenku vedle otevřených dveří a bez hnutí pozorovala Josefa, jak věší ty ozdoby ke stropu. Až po chvíli přišla na to, že jsou to ozdobené žárovky, jak si je pro sebe označila. U nich doma elektriku měli a ty žárovky jen v takovém talíři.
Děvče bylo moc smutné z toho, že Josef nemohl žárovky rozsvítit. Smutný zážitek se děvčeti vryl do srdce, ale až za mnoho let byla schopna Josefovo neštěstí úplně pochopit. Josef nemohl nikomu ani sdělit svůj zármutek a nesmírné neštěstí, protože nemluvil, a také by ani neslyšel. Ve svém životě musel prožívat všechny nepříjemnosti, strach a obavy úplně sám, bez vysvětlení. Od nikoho nikdy neslyšel slova útěchy ani pochvaly za svou práci.


Hana Daňková

Hana DankovaHana Daňková je autorkou prvního českého Slabikáře, který mluví, a dalších výukových titulů Edice Chytré dítě s efektivní metodikou, za které autorka získala mnohá ocenění jako např.: Křišťálovou tužku MŠMT, hlavní cenu v kategorii Interaktivní výuka – TECHFILM (2x), Certifikát Logopedické společnosti M. Sováka či TIP časopisu Chip (4x) aj. Více se o ní dozvíte na jejich stránkách.

 

 

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeStart do matematiky

Daňková, Hana

Multimedia Art, 2020

Napsat komentář