Čtení ke kávě: Nedospělá hra, část 2. (Luboš Polívka)

Nedospělá hra, část 2.

1.11.2019 Luboš Polívka Bez komentáře

Pohledy raněné laně, holá záda a pravý prs vytékající zpod jejího těla ve mně probouzí zapomenuté chiropraktické schopnosti.

Přečtěte si první část!

Tělové mléko dopadá z výšky na útlá záda a podněcují Alenino zachvění. Sedám si blíže k sošnému tělu a roztírám po něm tu mastnou tekutinu. Prohmatávám trapézy, přejíždím rukama přes ramena mezi lopatky a krouživými pohyby palců uvolňuji oblast páteře. Alena spokojeně vrní a celou dobu mi prostě povídá:
„Minulej týden jsem se chtěla s Petrem koukat na Manhattan a on mi řekl, že se na to prostě koukat nebude. Víš, co mi uvedl jako argument?“
„Co?“
„Řekl: ,Je to černobílý.‘“
„Aha.“
„Pak si pustil ňákou blbou reality show a já jsem šla do pokoje k počítači.“
„Aha.“
„Je to blb.“
Pro mě: žádná nová informace, a tak se ptám na to důležité:
„Kde tě to přesně bolí?“
Chvíli je ticho. Alena polyká, nadechuje se:
„… docela dost mě bolí plotýnky…“
Chápu. Přejíždím tedy dolů – používám palce i dlaně…
„Je to tak správně?“
„Hm… Spíš to bolí… níž.“
Stahuji deku ze spodku jejích ledvin a schválně to trochu přeháním – zpod deky vykukuje holá kůže a malý kousek žlábku mezi půlkami. Čekám… – po Alenině druhém zachvění a vzdechu si nikdo nestěžuje, a tak pokračuji v masáži v o něco méně profesionálním duchu. Sem tam se dostanu i nahoru, i když – nejdál tak k lopatkám, pak prudce klesám níže a pokaždé o něco více překonávám hranice deky. Asi po třech minutách hledím na takřka dokonalý tvar odhaleného zadku. Alena už ani nešpitá, jen stupňuje své vzdechy. Mažu si ruce solidní vrstvou tělového mléka, ale ještě před tím zcela odhrnuji deku a házím ji na druhou stranu postele. Do nosu se mi dostává trochu závanu minulosti – Michaelina pachu. Alena se chvěje náhlým proudem chladu. Udržuji ji v očekávání: začínám mazat její stehna a výše stoupám jen pozvolna. Když pod něhou tělového mléka vlhne i její pozadí, Alena přechází z kňourání a tichých stenů do mnohem, mnohem vyšších decibelových poloh.
Poznatek podobnosti číslo jedna: nebývalá hlasitost a vášnivost (myslím tím jak u Michaely, tak u Aleny).
Kapky potu z mého čela stékají po Aleniných zádech a já na ni dopadám celou svou vahou. Po chvilce funění do jejího pravého ucha, opouštím její záda i ji a lehám si na levý bok: Alena zůstává ležet na břiše, otáčí ke mně hlavu, odhrnuje si zpocené vlasy z obličeje a uklidňuje mne jasným gestem spokojenosti – úsměvem.
„Já to věděla…“ praví zasněně, sune se ke mně a obdařuje mne vřelým, velmi mokrým polibkem.
Polibek to není nijak příjemný a tak ho utínám otázkou:
„Co jsi věděla?“
„Že jsi velice šikovný mladý muž.“
„Mladý už moc nejsem.“
Poznatek podobnosti číslo dva: světlé bradavky. Ne růžové, jak tomu bývá u světlovlasých žen (Michaela i Alena jsou brunetky), ale – téměř bezbarvě – světlé bradavky, které jsou k vidění jen u mála tmavovlásek.
„Moc se mi líbí tvoje chata,“ dívá se na mě nezvykle něžně Alena.
„To mě taky.“
„Jako muž máš můj obdiv.“
„Děkuju.“
„Ne, myslím hlavně v tom, že sis kdysi zvolil svoji cestu a šel po ní, zůstal jsi sám sebou a teď sklízíš ovoce.“
„Zvolil jsem si moc těžkou cestu.“
„Snad nelituješ, že sis zvolil takhle… (?)“
„Když si vzpomenu, kolik mě to stálo, tak i když je to teď celkem fajn – to nepopírám – tak…: nestálo to za to. Všechny ty roky… – ne, nestálo to za to.“
„Překvapuješ mě.“
Překvapuji i sám sebe, že jsem tak upřímný. Žádám svůj mozek a svou naučenou odtažitost, aby se vrátily zpět.
„Promiň mi.“
Zvedám se z postele a mlčky sbírám své věci.
„Myslíš, že by nám to vyšlo, kdybychom to spolu zkusili?“ překvapuje mne Alena svou otázkou.
„Nemyslím, nerozuměli bysme si.“
„Proč?“
„Proč? Máme v sobě jistou sobeckost – proto by nám to nevyšlo.“
„Věděla jsem, že takhle odpovíš.“
„Musím jít do koupelny.“
„Jen si běž. Já si zatím dám to studený kafe.“
Další čisté spodní prádlo nemám, a tak jdu do koupelny jen s kalhotami a košilí. Dnes si už po třetí dávám sprchu. Jsem dost na hygienu, a navíc nesnesu pach vlastního potu. Napadá mě, že bych si napustil vanu, ale zamítám to – po chvíli by mi sem někdo lezl – neměl bych klid. Ženský zatracený! přemýšlím si pro sebe. Kde jste byly, když jsem si o vás jen snil? Když jsem byl nula – žádná po mě ani neplivla. Kdybych byl nula i teď, nic z dnešního dne by se nikdy nestalo. Dokonce ani Lucii bych neměl! Ani té bych nestál za plivanec. Alenina sobeckost by nikdy nedovolila zakončit jakkoli poctivou či dlouhou masáž opravdovým coitem. Ani s Michaelou bych nikdy nenaplnil to, co jsem předtím nikdy nenaplnil. Možná jen zaháním výčitky svědomí. Možná si jen neumím pořádně užívat toho, co mi život přináší. Možná že sklízím ovoce až příliš pozdě. Jsem už příliš zahořklý a tvrdý. Mám moc silný štít. Kručí mi v břiše – měl bych něco sníst. Mám sice mnohem větší chuť na panáka, ale rozhoduji se – být rozumný: oblékám si kalhoty a košili a příjemně osvobozen v rozkroku, kráčím vstříc pořádnému sendviči.
V kuchyni vyndávám salám, máslo, zeleninu… – věci na sendvič, když v tom někdo prudce otevírá dveře kuchyně! Nůž, kterým jsem zrovna rozkrajoval (trochu oschlou) housku, padá na zem – nohou sotva uhýbám před jeho čepelí. Zvedám hlavu: Michaela zavírá dveře a zamyká za sebou.
„Co se děje?“
„Vypadlo mi to! Vypadlo mi to!“ říká Michaela s uslzeným obličejem.
„Cože?“
„Tomáš s Petrem jdou sem. Říkali, že nás zabijou!“
„Ale no tak. Snad to nebude tak zlý.“
„Řekla jsem Tomášovi, že jsme se spolu vyspali.“
„Cože?!“
„Hádali jsme se – vyklouzlo mi to!“
„Pane Bože!“
Dovedu si představit Tomášův hněv. Musím se z toho nějak vylhat.
„Řekneš mu, že jsi to řekla v zápalu – že to není pravda – že sis to vymyslela, abys ho naštvala.“
„To nejde – jsou opilý!“
Michaela se třese, že sotva stojí na nohou. Říkám:
„Klid, to nějak půjde,“ ale nijak klidný nejsem.
„Petr je v tom s ním. Jsou nepříčetný! Musíme zavolat policii!“
V patře se tříští okno. Alena piští, křičí o pomoc. Zvedám nůž ze země a běžím tam. Vbíhám do chodby, kolem komody – časopisy na zemi už nejsou, ke schodišti – schody beru po dvou, koukám se, kam šlapu, na posledním schodu mé tělo cepení: u schodiště stojí Alena a v ruce má mou katanu. Bere ji pevně do obou rukou, na kterých má navlečené žluté – do tmy zářící – gumové rukavice, máchá ve vzduchu čepelí, ze které cáká jakási tmavá tekutina a já se jí tak tak vyhýbám – instinktivně se zakláním dozadu… A převažuji se. První náraz o schody mi tříští prsty levé ruky. Setrvačnost mne nutí válet ukázkové sudy – jednou, dvakrát se otáčím kolem své osy a lámu si při tom stejný počet žeber, až se má bosá noha zastavuje – zachycena mezi dřevěnými mřížkami zábradlí. Mé tělo ovšem pokračuje v pohybu – levá noha se nepřirozeně kroutí, přetáčí. Je slyšet křupání a praskání. Zády na schodech, poslední úder – hlavou o schodiště – otupuje moje smysly. Při vší té bolesti, ženách, rukavicích a krvi na čepeli – můj otřesený mozek se pořád bojí, aby nedostal nafackováno kvůli cizoložství.
Propleskávání mých tváří mne vrací zpět – na schody. Michaelina tvář je vzhůru nohama a tiše říká:
„Prober se! Prober se!“
„Pomoc…,“ na víc se nezmůžu.
Obutá Alena schází ze schodů, v rukou stále drží mou zkrvavělou katanu. Zvedání hlavy je pro mne velice namáhavé, a tak přepínám program na Michaelu – vzhůru nohama.
„Co se to děje?“ ptám se.
„Znásilnil jsi nás,“ oznamuje mi Alenin hlas nad mýma nohama.
„Důkazů u sebe máme dost a policie tu bude za chvíli,“ říká Michaela.
Myslím na všechna svá sprchování a na jejich… nesprchování.
„Nalákal jsi nás sem,“ bere si slovo Alena, „pod záminkou oslavy. Nás jsi znásilnil, jednu po druhé, a naše kluky jsi opil a zabil, jednoho po druhém.“
„Co to vykládáte? Nechte toho, prosím.“
„Svojí katanou,“ zvedá zbraň Alena nad hlavu, „se kterou tak rád cvičíš – rozsekal jsi je. Opil a rozsekal!“
„Policie najde jejich těla ve sklepě ‚“ doplňuje Michaela.
Hlavou mi probleskuje hudba v rádiu.
„Nechte toho, holky – hrozně to bolí!“
Něco se děje s mými kalhotami: Alena mi je rozepíná. Pravou – nezlámanou – rukou se jí v tom pokouším zabránit. Zastavuje mne Michaela, tedy spíše čepel zahradnických nůžek na mém hrdle. Na nůžkách jsou zbytky trávy od posledního stříhání mého živého plotu.
Hlavou mi probleskuje první duben.
„To není možný…“
„Co je?“ ptá se mě Alena. „Z vězení stejně jen tak nevylezeš. Když ti nestačí jedna, tak už nikdy nebudeš mít žádnou ženu.“
„Nešťastná nehoda,“ praví kňouravě Michaela, „po tom, co jsi nás znásilnil, opil a zabil naše kluky – jsi se s námi naháněl po domě, abys zabil i nás, a nešťastnou náhodou ses napích na tyhle nůžky.“
Oběma to připadá vtipné. Kalhoty mám u kolen.
„Nedělejte to, prosím vás. Udělám cokoli!“
„Míšo, podej mi ty nůžky.“
„Cokoli!“
Alena přebírá nůžky, katanu předává Michaele. Vyměňují si pohledy.
„Cokoli říkáš?“ ujišťuje se Alena.
Je mi to jedno, bolestí omdlívám. „Ano.“
„Vzdal by ses všeho, jen aby sis zachoval… tohle?“
Zvedám hlavu: můj penis se bojí a dělá to samé, co dělá želva, když se bojí.
„Ano.“
„Přines to…,“ praví Alena k Michaele.
Michaela mizí z mého dohledu a vrací se bez katany, v rukou drží pár papírů a pero, náhle se zastavuje, poodchází ke komodě a bere z ní časopis. Několik jich padá na zem. Podkládá papíry časopisem a ukazuje mi je. Alena to komentuje:
„V náhlém přívalu agónie a výčitek svědomí ses rozhodl odkázat, tedy darovat nám veškeré své pozemské statky: svoji chatu – pro mě, svůj byt – pro Míšu, a plnou moc pro přístup k tvému kontu.“
V té agónii chci jen zůstat celý – podepisuji to, aniž bych to četl. Stejně jim to nemůže vyjít.
„A neboj – z právnického hlediska je to v pořádku,“ říká studentka práv Michaela.
„Z počátku to budeme odmítat, ale po čase… jako odškodnění za smrt našich chlapců…“
Vedle mé hlavy se zablýskl nůž, který mi upadl při všem tom… padání. Nedávám znát, že jsem ho zahlédl, a tak namáhavě zvedám hlavu k Aleně:
„Kdo že bude mít přístup k těm penězům?“
„Já,“ ten hlas se nese odněkud – od sklepních dveří, ihned poznávám, že patří Lucii.
Vyměňuje si místo s Michaelou, která si pročítá papíry, a už je tady: Lucie – vzhůru nohama.
„Nechápeš?“ ptá se mě.
„Myslím, že až moc dobře,“ říkám a jde na mě zase podivný tlak a motání hlavy.
„Bylo by to jednodušší, kdybychom byli manželé… Jenže ty se nechceš ženit.“
„Já vím, já vím,“ sotva mluvím.
„Ty jsi to vždycky chtěl: úspěch, ženy… – byla jen otázka času, až se to stane. Stačila ti jen příležitost. Teda dvě.“
„Všechno je to nastražený. A nemůže to vyjít.“
„Cože?“
„Zlato,“ oslovuji Lucii.
„Copak?“
„Já to nechápu – vždyť neomezenej přístup k mýmu kontu máš už dávno.“
„Ty jsi tak vtipnej…“
Sotva popadám dech, ale směji se.
„Dodělej to!“ přikazuje Lucie.
Čepel zahradnických nůžek mne studí na genitáliích a mě napadají slova jako rez nebo desinfekce. Zdravá ruka se natahuje po noži vedle mé hlavy, ale někdo mi ji chytá. Nemám už žádnou sílu. Odkudsi se blíží policejní sirény a já ztrácím vědomí.
„Stálo to za to?…“

Závan alkoholu, sirény… Dva zamlžené obličeje: Petrův a Tomášův. Nemyslím na peklo.
„Co se tu stalo, kámo?“ ptá se mě (zřejmě) Tomáš.
Pokouším se zvednout, ale nejde to – žebra. Ležím na zemi a má noha už neobjímá mřížky zábradlí. Zůstalo jí objeťové pokroucení.
„Cestou domů nás zastavili schlupatý. Prej tu byli. Prej ňáký sousedi nahlásili domácí násilí,“ říká Tomáš.
„Ty ale žádný sousedy nemáš,“ říká Petr.
„Seš celej od krve. Co se ti stalo?“ ptá se Tomáš.
„A kde jsou holky?“ ptá se Petr.
Pravou rukou si ohledávám rozkrok: jsem oblečený a… celý. Někdo bouchá na dveře.
„Už jsou tady!“ oznamuje Petr.
Místo policejních uniforem mne obestupuje oranžová a bílá barva. Muž v oranžovém se mnou manipuluje a hlásí:
„Fraktura dvou prstů na levé ruce, tržná rána vzadu na hlavě…“
Dva muži v oranžovém mne zvedají na nosítka. Na zemi leží časopis a cáry papírů.
„Můžete mi to podat?“ obracím se na muže v oranžovém.
„Pane, spěcháme!“
„Prosím.“
Muž mi podává časopis a papíry. Časopis házím na zem, papíry si prohlížím: jsou to ty, které jsem podepisoval, roztrhané. Muchlám papíry v ruce a házím je za časopisem. Hlavou mi znovu probleskuje první duben a slova jako motivace nebo lekce. Muž v bílém mi vyhrnuje rukáv košile a hledá jehlou žílu. Ptá se mě:
„Pane, co se vám stalo?“
Myslím na sex a na… nesprchování se. Říkám:
„Spadl jsem ze schodů.“
Cosi koluje v mých žilách a já už necítím žádnou bolest. Nade mnou ubíhá strop chodby, strop kuchyně, večerní osvětlení u vchodu před chatou, která… je moje. A pak už zase sirény. A hudba z rádia. A:
„Stálo to za to?“

Luboš Polívka

Tento rodák z malé vesničky na Tachovsku žije nyní v Plzni. V debutu Detektiv představil svůj groteskně-realistický, civilně fantaskní styl, a to v pěti povídkových příbězích. Román Lék pro sebevrahy zabrnkal na vážnější notu autorova nitra. Svět podle Goata je souborem deseti povídek napříč žánry, ve kterých procházíme od středověku po budoucnost, od komedie po krimi a od věku jinošství až po posmrtný život. V budoucnu se chystá pokračování Detektiva s názvem Salašník.