Cukroušek

Raichl_Cukrousek
Moderní, sebevědomá, emancipovaná žena v nejlepších letech mívá zpravidla barvitý život, opulentně prošpikovaný hodnotnými zážitky. Na prozářené nebe těchto pozitiv však občas vpluje temný mráček v podobě zdánlivě nevysvětlitelného řetězce nezdarů v oblasti milostných vztahů.

Podobná anomálie trápí i hrdinku následující krátké povídky. Dáma je sice tělem i duší konzervativní britská aristokratka, leč přesto se rozhodne vyřešit neutěšenou situaci krajně neortodoxním způsobem…

„Drahý, nechte toho, prosím! Aspoň při jídle. Je to nechutné.“
Na přirozené potravní instinkty svého gentlemana jsem si už téměř zvykla. Přesto není od věci čas od času připomenout elementární zásady společenského chování. Byť efekt tohoto snažení vyznívá do prázdna. Zatím.
Jistě, kdekdo může shovívavě namítnout, že ono šlehnutí jazyka a následné zpětné srolování do tlamy není lidským zrakem postřehnutelné. To je fakt. Tato fáze je v podstatě neškodná.
Skličující je až pohled na to, jak ulovenou kořist žvýká. Nožičky brouků a pavouků mu při tom bezostyšně vykukují z úst. Ba co hůř: není-li mu lapený hmyzák dostatečně po chuti, s klidem Angličana ho vyplivne na ručně tkaný perský koberec v hodnotě tolika tisíc liber, že na to ani nechci pomyslet.
Kvapem nabývám dojmu, že přistoupit na experiment pana Leddoxe nebyl příliš prozíravý nápad.

— o měsíc dříve

„Milostivá, musím konstatovat, že ten člověk je šílenec.“
„Tím lépe.“
„Abyste pak neřekla, že jsem vás nevaroval.“
„Děkuji. Beru vaši výstrahu na vědomí. Pojďme.“
Ťuk, ťuk, ťuk.
Z útrob místnosti se ozvalo vyzvání, ať ráčíme vstoupit.
Pan Leddox nás uvítal ve střízlivě zařízené kanceláři. Vypadal docela jinak, než jsem si ho představovala. Žádný extravagantní suverén provokativně neuspořádaného vzhledu. Kdepak. Drobný nenápadný plešoun. Napěchovaný do nudně konvenčního šedivého obleku.
„Takže vy jste projevila zájem o nezávazný tříměsíční trial, madam. Rozumím tomu správně?“
„Ano.“
„Než zahájíme selekci, musím vás varovat. Ne všichni naši… exemplářové… jsou vhodní pro soužití…“
„Jistě. Máte mou plnou důvěru. Nepochybně mi pomůžete vybrat optimální model.“
„Pojďme na to.“

Proč jsem vlastně souhlasila s touto bizarní exkurzí? Odpověď je prostá.
Po čtyřech žalostně zkrachovalých pokusech o vztah s mužem klasického střihu jsem propadla depresi. Došlo mi, že pro ženu tak excentrickou jako já nepřichází partnerství s normálním příslušníkem opačného pohlaví v úvahu. Ke mně se hodí leda tak jakýsi mutant či hybrid.
Tuto ideu jsem (pochopitelně žertem) vyslovila na soirée u jednoho prdlého vikomta. No, a ten prdlý vikomt se toho chytil. Ne že by mi jako vhodného mutanta nabídl sám sebe. Ani omylem. Na to je příliš zbabělý. Raději doporučil návštěvu u Leddoxe. A vnutil se jako doprovod.

Teď jsme tu tedy byli. A s rezervovaným úžasem putovali dlouhou řadou klecí, rozmístěných po obou stranách chodby.
Většina vězněných kreatur byla zcela mimo mísu – namátkou si vybavuji křížence želvy s vosou, velblouda s myší, orangutana s netopýrem či obzvláště disgustující kombinaci medúzy se slimákem. Zkormouceně přiznávám, že tato kataklyzmatická kompozice krystalického hnusu mě přinutila až k nadzdvihnutí obočí, jež obvykle považuji za absolutně nepřípustné faux pas, omluvitelné leda u takových primitivů, jako jsou Francouzi.
„Ale tohle by vás mohlo zajímat, milostivá.“
„Nic nevidím. Ta klec je prázdná.“
„Víte, on je drobátko plachý. Ale když laskavě zaostříte zrak, spatříte ho.“
Nakonec jsem dokázala detekovat kontury těla. Zřejmě lidského.
„Ano. Skutečně tam cosi je, nemýlím-li se.“
Leddox zaťukal na dvířka.
„Už toho můžeš nechat, Baltazare. Madam tě vidí.“
Ve vteřině před námi stanul Apollón.
No, tak dobře… to jsem nepatrně přehnala. Žádný Apollón, nýbrž chlápek v bílém pyžamu. Mladý, asi tak třicet let. Pohledný.
Badatel se usmál.
„Člověk – chameleon. Pojmenoval jsem ho Baltazar. Vypadá docela dobře, ne? Z fyziologického hlediska je to skoro stoprocentní humanoid. Tedy kromě lidské řeči – té není schopen. Po chameleonovi zdědil pouze mimikry – to jste měla možnost právě zhodnotit. A taky spirálovitý jazyk. Souvisí s tím jeho potravní návyky. Živí se hmyzem.“
„Rostbíf by si nedal?“
„Rostbíf by ho zabil.“
Spirálovitý jazyk. Okamžitě jsem si představila výhody tohoto orgánu při jistých intimních praktikách…
„Beru ho. Prosím zabalit a doručit po šesté hodině večerní. Zde je moje navštívenka s adresou.“

— zpátky do současnosti

„Miláčku, dnes přijede moje matka. Na odpolední čaj.“
Baltazar zrudl tak temným odstínem, až bezmála splynul s barevným spektrem renesančního italského gobelínu.
„Nebuďte tak nabručený. Přiveze vám čerstvou várku macatých cvrčků.“
Znatelně zbledl a po tváři mu kmitl natěšený úsměv. Dokonce lapil kromobyčejně vzrostlého pavouka v koutě salonku, aniž by mě rozzuřil obligátní prezentací hmyzích končetin mezi zuby.
Ale to už se přikolébal komorník a ohlásil příjezd paní matinky.
„Jdeme ji přivítat, drahoušku.“
Baltazarův dobrý rozmar byl ten tam. Ven ze zámku mě následoval s protivnou neochotou.
Auto zastavilo přímo vedle nás. Lady Isabella vystoupila.
„Pěkné odpoledne, dceruško. To máme nádherné počasí. Prší o poznání tepleji než včera. A kdepak máš svého přítele?“
„Tyčí se po mém boku. Splynul s fasádou. Zase ty jeho laciné žertíky.“
„Oh, to je ale rozkošný nezbeda.“
Okřikla jsem rozkošného nezbedu se špetkou rozmrzelé netrpělivosti:
„Nechte toho, darling. Maminka vás má ráda. Budete-li zlobit, nedostanete cvrčky.“
Rázem stál mezi námi. Ba co víc, s dvornou úklonou políbil návštěvě ruku. Omylem jí přitom omotal jazyk kolem zápěstí.
„Trochu vlhký. Jinak vcelku milý,“ komentovala jeho šarm Lady Isabella.

Mateřská kontrola nakonec proběhla uspokojivě.
Ovšem dnes ráno je všechno v háji. Definitivně.
Když jsem se probudila, hnípal vedle mě růžový ještěr s vykulenýma očima. A lidským hlasem mi přál dobré jitro.
Ihned mi sepnulo, jaká katastrofa nastala.
Ostatně Leddox mě na toto nebezpečí dopředu upozornil.

— o měsíc dříve

„Madam, nechci vás děsit,“ švitořil, pomáhaje mi do kabátu, „nicméně cítím se povinen zmínit ještě jedno eventuální úskalí.“
„Jaké?“
„Možnost inverzní mutace. Je to poměrně častý jev.“
„Co to je, ta vaše in… in… in?“
„Inverzní mutace. Jedinec provede – neúmyslně, jak jinak – inverzní rekonfiguraci své fyziologické charakteristiky. Abych uvedl názorný příklad: hybrid s velbloudím tělem a myší hlavou se přes noc promění v myš s velbloudí hlavou.“
„Aha. Takže Baltazar…“
„Ano. Jednoho dne možná procitnete po boku miniaturního dinosaura.“

— zpátky do současnosti

A je to tady.
Vypadá blbě. Odpudivý dojem z nevzhledné tělesné schránky nedokáže kompenzovat ani brilantní oxfordská angličtina, jejímž prostřednictvím se mnou zapřádá zdvořilostní dialog o vývoji kurzu akcií hnědouhelných dolů.
Do konce trialu zbývají dva měsíce. Co si s ním počnu?
Jak ho budu krmit? Vždyť takhle se nenají! Navíc teď určitě dostane chuť na rostbíf. Chrobáci mu už nebudou stačit. Poleze to pěkně do peněz.
A co je nejhorší… ta neskonalá výhoda spirálovitého jazyka při orá… při jistých praktikách… je nenávratně v pr… v nenávratnu!
Popadla jsem telefon.
„Haló, to je pan Leddox? Přeji si ukončit ten váš praštěný experiment.“


Jiří Raichl

jiri_raichlJiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik-ochotník.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil na manažerské pozici v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (kniha je vyprodaná, zdarma ke stažení jako e-book) a sborník povídek Zítra už bylo.
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeZítra už bylo

Jiří Raichl

Tofana, 2018

zobrazit info o knizePoblíž nebe

Raichl, Jiří

Tofana, 2018

Napsat komentář