Váš smysl pro zodpovědnost je… váš smysl pro zodpovědnost není. Dnes jsem se namísto školy uzamknul ve svém pokoji, kouřil a díval se na filmy Woodyho Allena. Když nastal čas mého každodenního příchodu domů, normálně jsem se oblékl, trochu si v koupelně v patře umokřil bundu kapkami vody (venku pršelo), počkal, až matka zajde na záchod a započne potřebu, pak jsem potichu sešel dolů s botami v ruce, obul se, otevřel vchodové dveře a tvářil se, že mám za sebou náročný den ve škole. Od svých vrstevníků se moc neliším, tedy až na to spaní. Už mám mžitky, menší halucinace, představuji si, že přebírám literární cenu v okresní soutěži (jsem na ni opravdu nominovaný společně ještě se dvěma žáky z naší školy). Zjevuje se mi Woody Allen:
„Pověz – co tě skličuje, že nemůžeš spát.“
„To kdybych věděl…“
„Je to hlad, přesycení, bolest či touha po ženě?“
„Nic z toho.“
„Dvě noci – to je tvůj rekord. Čím to, že jsi duchem tak silný a tvé tělo skomírá?“
„To má hlava – nejde vypnout.“
„Víš, po čem prahneš?“
„Po úspěchu. V umění.“
„Psaní?“
„Tak.“
„Tak sni o tom.“
„Zkouším to.“
Konečně usínám.

Jelikož jsem typický středoškolák, začínám chodit do školy až ve středu, a jelikož je dnes úterý, jedu do Plzně za svou vilnou přítelkyní Markétou.
Po pár minutách ložních prostocviků, odcházím na záchod, vykonávám potřebu a vycházím ven. V chodbě potkávám Markétina bratra, Petra. Zdravíme se. Je to pohodář – k tomu, co se děje v Markétině pokoji, se vždy staví s rezervou. Asi mě má svým způsobem rád.
Ptá se mě:
„Nedáš si pivo?“
„Proč ne.“
Jsem sice jen ve spodkách a triku, ale jdu si to pivko vypít s Petrem na balkón. (Je květen.)
„Zase jste vymítal ďábla, otče?“
„Ano, můj synu,“ odpovídám a dávám si lok.
„Půjdeš do pekla.“
„Sotva – ďábel se bojí, že bych ho připravil o práci.“
„Seš věřící, Luboši.“
„Ukaž lidem ďábla a oni uvěří v boha, Petře.“
„Kde podle tebe sídlí ďábel?“
„V tvojí sestře. Ještě se tam budu muset vrátit a pokračovat v exorcismu.“
„Ty seš týpek!“ směje se. „Kde že to chodíš do školy?“
Říkám mu to.
„Tam budeme mít zítra výjezd.“
Petr je policista.
„Fakt? Petře, udělal bys pro mě něco?“
„Co?“
„Mám takovej nápad…“

Samozřejmě, že mě nenapadá nic jiného, než se na druhý den nechat přivézt do školy Petrem a jeho kolegou Martinem v policejním autě.
Vjíždíme do dvora, parkujeme… okna se po chvíli plní studentskými hlavami. Policisté vystupují z auta, otevírají mi dveře a já vystupuji ze zadního sedadla, v poutech.
Petr provolává:
„Je to mladistvej delikvent! Dělá si, co chce! Je nebezpečnej a pohrdá autoritami!“
„Je to rebel!“ křičí Martin.
Říkám nahlas:
„Zbytečně si plácáte játra, cajti – do oběda jsem stejně venku.“
„Myslíš? Jó?“
„Je to rebel!“
„Jo. Odpoledne máme tělák a jdeme na stadion.“
„To je mi tě upřímně líto, kriminálníku,“ lituje mě Petr.
„Nemusí, stejně necvičím – mám svý dny.“
„Ha ha, mužská perioda?“
„Deprese.“
„Je to rebel!“
Vyučování je nudné a do tělocviku snad nekonečné. Cestou do učebny biologie potkávám na chodbě svou kamarádku Alenu. Parádní poprsí. Jde kousek se mnou.
„Pojedeš v létě zase na Metalfest?“ ptá se mě.
„Spíš ne – vadí mi tam ty lidi. Chovají se hrozně.“
„Nemůžeš se divit, že se k tobě chovali tak, jak se chovali – šel jsi na Vadery v bílým tričku s nápisem Coldplay!“
„Když oni nemají žádnou fantazii.“
„Kdes včera byl?“
„V Plzni. Pracovně.“
„Když to tak povedeš dál, tak nebudeš mít splněnou docházku a budeš dělat dodatkový zkoušky.“
„To se nějak podá, uvidíš, Aleno.“
„Co máš vůbec pořád s tou Plzní? Když se ti tam tak líbí, tak se tam odstěhuj.“
„To ne. V Plzni bych rozhodně bydlet nechtěl.“
„Nějak kulháš…“ všímá si Alena mé chůze.
„Staré zranění.“
„Ze sportu?“
„Ze sexu.“
Večer, doma, si krátím čas oplzlým esemeskováním s Markétou, onanií a spánek si pojišťuji vodkou. Ideální večer.
Druhý den jdu s Alenou bok po boku a mámím z ní tahák na ekonomii. Odolává mému šarmu i psychologickému nátlaku. Odolává psychicky, ale ne fyzicky – má spolužačka náhle vrávorá a po zakopnutí o vlastní nohu – padá k zemi, ve vzduchu se ještě otáčí kolem své osy a dopadá na podlahu zády.
„Jsi v pohodě?“ divím se.
Nervózně se usmívá.
Teatrálně vykřikuji:
„Je to kolaps!“
Klekám si k ní a tisknu ji k zemi.
„Co to děláš?“ ptá se.
„Kontroluji ti životní funkce.“
Pokládám hlavu na Alenino pravé prso.
„Blbče.“
„Promiň,“ omlouvám se a přesouvám se na levé prso. „Nic neslyším – začneme s oživováním.“
Rozkročmo si na ni sedám. Říkám:
„Tady není nic k vidění!“ a hlasitě dodávám: „Ztrácíme ji, ztrácíme ji!“
Obestupuje nás dav.
„Ustupte! Ustupte!“
„Pusť mě, ty pitomče!“
Třu si dlaněmi o sebe.
„Nabijte mi na sto dvacet. Ustupte, ustupte!“
Pokládám ruce na Alenina prsa a říkám:
„Pal!“
Dostávám od Aleny facku. Vstávám.
„Seš fakt kretén.“
„Co je? Právě jsem chtěl začít s dýcháním z úst do úst. Použil jsem dneska ústní vodu.“
„Jo? Ale s příchutí česneku.“
„Je to moje oblíbená!“
Studenti na chodbě tleskají. Alena nasupeně odchází. Klaním se davu, když v tom mě někdo chytá za rukáv. Je to ředitel Skála. Vede mě přímo do své kanceláře.
„Sedněte si.“
Poslouchám. Skála se vydýchává.
„Poustka, vy asi nejste normální… Napřed škrtíte spolužáka, pak veřejně osaháváte spolužačku!“
„To se Šmahelem je omyl – neškrtil jsem ho – pomáhal jsem mu.“
„Cože?“
„Pomáhal jsem mu zbavit se závislosti… na vzduchu.“
Ředitel Skála na moment ztrácí řeč. Po chvíli se vzpamatovává:
„Držte už radši hubu. Promluvím s vaším třídní a navrhnu mu vaše podmínečné vyloučení.“
Neříkám na to nic.
„A teď mi zmizte z očí.“
Vstávám, jdu ke dveřím, Skála mě zastavuje:
„Na tu literární soutěž můžete zapomenout.“
Ta slova mě půlí vedví. Na chvíli kamením, pak beru za kliku a vycházím na chodbu. Tohle jsem vážně posral. V kapse mi vibruje mobil. Volá mi Luboš – můj nejlepší kamarád.
„Čus.“
„Čau.“
„Ňákej skleslej, ne?“
„To bude dobrý. Asi.“
„Co děláš zítra?“
„Mám písemku z biologie.“
„Děda potřebuje vyklidit kůlnu. Mohli bysme něco odvést na železo, vydělat si – táta nám to tam může hodit autem.“
„Já nevim…“
„To znamená jo?“
„Tak jo.“

Svým přístupem ke studiu jsem si vysloužil dodatkové zkoušky ze dvou předmětů. Ač lehce opilý, jsem zkoušku z biologie udělal. A k té z ekonomie… jsem se… jaksi… zapomněl dostavit.

Konec.

---

Luboš Polívka

Tento rodák z malé vesničky na Tachovsku žije nyní v Plzni. V debutu Detektiv představil svůj groteskně-realistický, civilně fantaskní styl, a to v pěti povídkových příbězích. Román Lék pro sebevrahy zabrnkal na vážnější notu autorova nitra. Svět podle Goata je souborem deseti povídek napříč žánry, ve kterých procházíme od středověku po budoucnost, od komedie po krimi a od věku jinošství až po posmrtný život. V budoucnu se chystá pokračování Detektiva s názvem Salašník.

Související knihy

Lék pro sebevrahy
e-kniha

Polívka, Luboš

Backstage Books

Detektiv

Polívka, Luboš

Alfa-Omega, 2016

Svět podle Goata
e-kniha

Polívka, Luboš

Martin Koláček - E-knihy jedou