Ukázka z knihy Česká myšš (Kristýna Šťastná)

Ceska myss
Pro jednu obyčejnou mladou dívku si osud připravil zajímavý životní příběh. Její cesta směřuje na různá místa, ať už se jedná o český venkov nebo daleké krajiny.

Knihu Česká myšš od autorky Kristýny Šťastné
vydalo nakladatelství Sorbon.

Byl to pro mě opravdu šok.
Byla jsem zvyklá mít samé jedničky, hlavně z matematiky, ale najednou jsme se učili věci, které jsme si ani pořádně nestihli vysvětlit. Mnoho dětí mělo ještě od rodičů zaplacené doučování, ale copak já jsem mohla? A pak na mě koukali všichni jako na exota, že jsem tomu do druhého dne ještě nestihla porozumět. Do té třídy jsem prostě nezapadla, i když si myslím, že s vědomostmi ohledně matematiky na tom nejsem vůbec špatně. A k tomu, abych v té třídě i nadále vytrvala, mi nepomohla ani přítomnost mé známé Kristýny. Prostě jsme už v té době nabraly každá jiný směr a měly jsme jiné vyhlídky do života. Takže pokud jsme šly někdy ven, vždy to bylo ještě s někým dalším, ale i když jsem ji měla moc ráda, cítila jsem, že jsme si s našimi názory hodně vzdálené. A já jsem se už nechtěla bavit stejně jako ona. Prostě jsem to nedokázala. Měla jsem ji ráda, ale pochopila jsem, že čím jsme starší, tím máme každá jiné zájmy. A tak jsme se staly obyčejnými spolužačkami, ale s hezkými vzpomínkami na společné dětství, které si ráda uchovám v srdci navždy a do dnes jsem vděčná, když o ní slyším samé hezké zprávy, jak se jí v životě daří a má se fajn.
Kvůli všem těm záporům, které mi matematicky zaměřená třída přinesla, jsem raději přestoupila do sedmé třídy jinam. Byla to stejná škola, jen jiná třída. Jenže tam to bylo s dospíváním snad ještě daleko rychlejší než v té šesté třídě. Tam jsem pochopila, že s fialovým hranatým deštníkem se včelkami a s batohem s Barbie opravdu díru do světa neudělám, natož abych si zajistila nějakou úctu. Ba spíše naopak. Proto mi mamka jednoho dne dala peníze, ať si koupím tedy tašku do školy podle sebe, a já jsem si ve vietnamské tržnici koupila sportovní tašku se znakem Pepsi, která tedy opravdu nebyla pohodlná na nošení, ale chtěla jsem být in, když se to tenkrát tak nosilo. Bohužel to nosili převážně kluci, holky už začínaly pomalu chodit do školy s kabelkami. Mé snahy zapadnout do kolektivu s mým (ne)vkusem byly občas opravdu zajímavé.
Ale každopádně všechny pořád nejvíc zajímalo, jestli už s někým chodím, zda kouřím… A učení? Ten, kdo se chtěl při hodinách něco o probíraném tématu dozvědět, neměl sebemenší možnost ani šanci, jelikož se vždy při hodině našel nějaký hrdina, který si nechal vynadat za drzost a hlučnost i za tu cenu, že schytal poznámku v žákovské knížce. Pokud jste studovali doma a připravovali se na test, který jste zvládli za lépe než za tři, okamžitě do vás okolí strkalo, že jste šprt a to nikdo dospívající rád neslyší. A tak jsem chtíc nechtíc postupně podlehla okolí a jejich názorům, že to co dělají oni, je vlastně dobré i pro mě, a převzala jsem jejich pravdu o tom, že není normální se ve škole učit a být tím nejlepším studentem – v naší třídě byl hrdina ten, kterému jen tak tak o vlásek uniklo propadnutí… Přesvědčili mě, že též musím kouřit, protože každý dospělý přece kouří, a tak jsme se tajně scházeli každé ráno v křoví kousek od školy a společně jsme hrdinně kouřili jednu cigaretu. Poté jsme se maskovali žvýkačkami a jinými mentolovými osvěžovači dechu, ale myslím si, že žádnému z dospělých, kterého jsme po odchodu z křoví měli tu čest potkat, jsme nemohli prostě nalhat, že jsme tam nekouřili, když z nás a našeho oblečení byl kouř cítit na míle daleko. Náš třídní učitel si dokonce za naše třídní peníze kupoval na svoji učitelskou katedru pohlcovače pachu, jelikož ten smrad prostě nemohl jako zatvrzelý nekuřák ustát….
Další věc, kterou mi vštípili do hlavy, bylo, že každý musí s někým chodit a kdo s nikým nechodí, je divný. Ale já jsem nechtěla chodit přece jen tak s někým. Vždy, když jsem pomyslela na to, že si musím najít kluka, chtěla jsem, abych s ním byla až do konce života. Ale takhle to přece na základní škole nefunguje… Pro všechny to byla sice hezká myšlenka, princ na bílém koni, ale kluci lovili holky jen proto, aby se mezi ostatními mohli chlubit, s kolika holkama už stihli chodit, a holky zase lovily jen ty nejkrásnější z nejkrásnějších, aby ho pak po případném rozchodu, z jejich strany samozřejmě,  mohly s ostatními pomlouvat, že není zase tak dokonalý, jak na první pohled vypadá a podobně.
Život mě naučil, že láska má mnoho podob a dvě nejzákladnější jsou fyzická a psychická. A samozřejmě pokud se spojí tyto dvě lásky v jeden celek, je to nejdokonalejší láska na světě. Jenže podle kterých kritériích milujeme? Jako děti milujeme své rodiče, ať už jsou krásní nebo ne, milujeme své babičky a dědečky, ať už mají vrásky nebo ne… milujeme všechny, se kterými se cítíme dobře. Jenže proč najednou přijde dospívání a mozek si začne vybírat jen fyzickou lásku – chtíč? Nikdy mi tohle nepřišlo fér, ale tenkrát jsem byla ovlivněná lidmi kolem sebe a neustále jsem slýchala, jak je kdo krásný – má krásné vlasy, oči, tělo, …. Ale nikdo neřekl, že se třeba hezky chová. Ne. Tenkrát se milovalo očima, protože když jste ulovili toho nejhezčího kluka ze školy, tak teprve pak jste si o sobě mohla myslet, jak jste dokonalá… Kluci s menším sebevědomím o sobě vždy víc a víc pochybovali a šanci dostávali pouze ti nejvíce výřeční alfa samci, což je asi prostě výmysl přírody, že nejsilnější samec má vždy přednost v pokračování svého rodu před slabším jedincem. A v takovém případě už se nerozhodujete sami, s kým budete chodit. Nejdříve se rozhodujete, co na to řekne vaše kamarádka, až se to dozví, a tak se z chození stávala zábava. Kluci nám neustále při hodinách posílali tajné dopísky, kde se nás ptali, zda s nima budeme chodit. Byla to hra, nic jiného jsem v tom neviděla. Občas to byla zábava, odepsat třem klukům ano, ale nikdy s nikým nikam nejít, jen si povídat o přestávce na chodbě, či si dopisovat při hodině. Ale v době, kdy mládeži vládl časopis Bravo s jeho výkřiky, jste museli být občas úplně na dně a deprimovaní. Hlavně já. Holka ze vsi, kde téma sex bylo tabu, a najednou jsem se dostala do takové divočiny, kde ve škole na hodině rodinné výuky nám paní učitelka pustila porno a sama si šla zakouřit na chodbu cigaretu…

——————–

Přečtěte si další ukázku.

——————–

O autorce

Kristýna Šťastná se narodila ve Stodě a aktuálně pracuje a žije se svojí rodinou v Německu.Věnuje se psaní, malbě, ilustraci a různému výtvarnému tvoření již od dětství. Již ve druhé třídě vyhrála první místo v ČR ve výtvarné soutěži, která se týkala ilustrace ke knize. Záskala i ocenění Lidická růže za architekturu. Dosáhla řady čestných uznání i v mnoha jiných uměleckých soutěžích včetně několika ocenění za literární činnost nejen v České Republice ale i v zahraničí. Zastává názor, že umění pomáhá lidem být bez agrese a deprese a tvoření uměleckého díla nás plně osvobozuje.

Zdroj informací: nakladatelství Sorbon


Logo sorbon 120x60Nakladatelství Sorbon je začínající malé nakladatelství, které se snaží pomáhat začínajícím autorům vydat jejich díla a nepsat „jen tak do šuplíku“. Vydává též knihy v cizím jazyce, převážně v němčině. Mezi jeho autory patří: Alena Gondeková, Jan Šťastný, Kristýna Šťastná, Kristýna Krejčí, Taťána Vroblová, Tamara Halasová, Marek Horák.

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeČeská myšš

Šťastná, Kristýna

Sorbon, 2018

Napsat komentář