Nakladatelství CooBoo vydalo úspěšný román Davida Levithana Den co den poprvé v roce 2013. Letos začátkem dubna vyšel podruhé v brožované podobě s filmovou obálkou, při příležitosti uvedení nového romantického filmu. Je to druhá šance pro ty, kdo si nechali ujít první vydání, které v současnosti není dostupné (snad jedině jako e-kniha). I já patřím k těm, co zaváhali a první vázané vydání se tak do jejich rukou už nedostalo. Druhé vydání jsem proto vnímala jako znamení, že mám možnost svou chybu napravit. A řeknu vám, nejsem si úplně jistá, zda to bylo dobré rozhodnutí, ale litovat ho určitě nedokážu.

Den co den vypráví příběh šestnáctiletého člověka, jenž se cítí být někdy dívkou a někdy chlapcem, a tak je těžké ho označit nějak konkrétněji, nicméně on sám si říká „A“. Většinou používá koncovky pro mužský rod, takže se zřejmě můžeme přiklonit k chlapci. „A“ se každý den probouzí v jiném těle. Každý den získává na čtyřiadvacet hodin život někoho jiného. Jednou se probere jako dívka, která trpí depresemi a plánuje pokus o sebevraždu. Jindy se probudí jako kluk závislý na drogách, homosexuál, obézní chlapec bez sebevědomí nebo jako holka, která se cítí být klukem.

Ještě než otevřu oči, už vím, že Vica mám rád. Biologicky je to dívka, ale cítí se jako kluk. Žije v rámci pravdy, kterou si definuje sám pro sebe tak jako já. Ví, kým chce být. Většina lidí v našem věku se o nic takového vůbec nezajímá. Zůstávají v mezích světa, který je snadno dostupný. Pokud chcete žít podle vlastní definice pravdy, musíte se z vlastní vůle rozhodnout projít zpočátku namáhavým a v konečném důsledku nádherným procesem jejího hledání. (str. 269)

Autor má díky jedinečnému nápadu skákat z těla do těla možnost zahrnout do příběhu mnoho dílčích zápletek a problémů, s nimiž se mladý člověk může v životě potýkat. Věnuje se mj. šikaně, fyzickým nemocem, různým formám postižení, … Zároveň ukazuje, jak je život každého člověka jedinečný a jak lze i v tom špatném nalézt něco dobrého. Hlavní hrdina se díky všem těmto zkušenostem stal tolerantním a přemýšlivým člověkem, možná až příliš rozumným na svůj nízký věk. Upřímně řečeno jsem po celou dobu četby měla nutkání představovat si ho alespoň jako osmnáctiletého, devatenáctiletého kluka. Jistě, míval občas ryze pubertální zážitky a touhy, ale také často uvažoval o nesnášenlivosti lidí, o různých náboženstvích a faktu, že nakonec všechna vedou ke stejnému cíli. Zkrátka někdy uvažoval o věcech, jimiž by se běžný šestnáctiletý člověk asi nezabýval. Ale v tom to zřejmě právě vězí.

Každý jiný člověk má totiž pouze svůj vlastní život, má své jistoty a stabilitu, zatímco „A“ má tíživou jistotu jen v tom, že nikdy nebude moct mít žádné plány do budoucna, nikdy nebude mít skutečnou rodinu, a dokonce ani tělo, které by jednou mohl někdo oplakávat na pohřbu, až zemře. „A“ se proto naučil řídit určitými zásadami. Snaží se nepřipouštět si svá trápení, jinak by se zbláznil. Vyhýbá se tomu, aby si někdo všiml, že přebývá v těle někoho jiného. Neplete se do života dotyčné osoby. Celkem mu to vychází, dokud se jednoho rána neprobudí v těle Justina a nezamiluje se do jeho přítelkyně Rhiannon. Od té chvíle přestávají pravidla platit a „A“ poprvé zatouží po někom, kdo by dal jeho proměnlivému životu alespoň jednu krásnou jistotu.

Chtěl bych to všechno vylíčit Rhiannon, protože kdykoli se mi něco stane, ona je jediný člověk, kterému se můžu svěřit. Jeden ze základních rysů lásky.
Musím se spokojit s mailem, ale psát jí dlouhé zprávy mě neuspokojuje. Už mě nebaví spoléhat se na slova. Jsou plná významů, to ano, ale postrádají jakékoli emoce. Psát jí není totéž jako mluvit s ní a pozorovat její tvář, jak mě poslouchá. Číst její odpovědi není totéž jako slyšet její hlas. Moderní technika pro mě vždycky byla vítaným pomocníkem, ale teď se mi zdá, že každá digitální komunikace je do určité míry neosobní. Chtěl bych být s ní, a právě to mě děsí. Veškerá úleva z toho, že procházím životem, který se na mě nevztahuje, postupně mizí a nahrazuje ji touha zůstávat někde, s někým. (str. 228)

Nutkání vyhledávat Rhiannon znovu a znovu ho uvrhne do možná ještě většího problému. „A“ měl za to, že lidé, jejichž těla navštívil a opustil, si z toho dne prakticky nic nepamatují. Nebo si možná nepřipouštějí, že vůbec prožili něco zvláštního. V případě mladíka Nathana to bohužel neplatí. Ten nejenže si vše pamatuje, ale svěří se se svým příběhem světu. Od té chvíle pronásledují „A“ články o posedlosti démonem a ďáblu. On ale přece není ďábel, že ne?

Den co den je kniha o rozsahu 340 stran, jejíž četba ovšem plyne neuvěřitelně rychle. Věřím, že má potenciál zaujmout široký okruh čtenářů, ačkoli bych ji doporučila nejspíš hlavně romanticky založeným dívkám se smyslem pro humor a závažnější témata. Některé kapitoly jsou pouze jednostránkové, jiné podstatně delší. Každá kapitola je vlastně jedním dnem ze života „A“. Všechny jsou tak i nadepsané (Den 6001, Den 6002 atd.).

Přiznávám, že si nejsem úplně jistá, jak určit pocit, který jsem si z četby odnesla. Většinu času jsem s „A“ soucítila a vnímala jeho neskonalou frustraci jako svou vlastní. Musí to být přece šílené, probouzet se v těle, po kterém vůbec netoužíte! Zavazuje vás to řídit se pravidly určité rodiny. Nemůžete se jen tak sebrat a odejít, kam se vám zlíbí, protože váš hostitel má vlastní povinnosti a přání. V horším případě je to osoba, která se večer před vaší návštěvou opila takřka do bezvědomí, a vy jste pak tím chudákem, co si musí projít kocovinou…

Závěr knihy – především úplně poslední věta – pro mě byl matoucí. Vlastně jsem přesně nepochopila, co se „A“ chystá udělat a kam celý příběh směřuje. Nedopadlo to zrovna podle mých představ a jsem z toho upřímně smutná, nicméně David Levithan chystá pokračování s názvem Someday, které by mělo v originále vyjít 2. října 2018. Zda vyjde i v češtině, zatím není jasné. Ale pokud se vám Den co den zalíbí, můžete si celý jeho příběh přečíst ještě jednou, ovšem tentokrát z pohledu Rhiannon, a to v knize Ještě jeden den (CooBoo, 2016).

Související knihy

Levithan, David

CooBoo, 2018

Levithan, David

CooBoo, 2013