Nikdo neví, jaká břemena si s sebou neseme

Hana

Teta Hana je tak trochu bláznivá. Nikdo neví, proč chodí jen v černém, nemluví a chléb si ukrývá do skrýší na horší časy. Když se má postarat o osiřelou neteř, neví si rady. Přesto se v ní znovu probudí dávno zapomenutý cit – láska.

V pořadí třetí román Aleny Mornštajnové s názvem Hana vydalo nakladatelství Host stejně jako předchozí Hotýlek či Slepou mapu. Opět jde o příběh obyčejných lidí a jejich osudů v běhu času. Autorka totiž hledá svoji inspiraci ve skutečných životech. Stačí naslouchat a vyslechnuté přetavit vnitřní obrazotvorností v silnou románovou výpověď. Lidé a doba, okolnosti, které mění osudy jako mávnutím kouzelného proutku. Náhlé zvraty nemusíme vyhledávat, ony si nás najdou.

Stejně jako si nemilosrdně vyhlédly v roce 1954 devítiletou Miru. Neposlechla zákaz rodičů a v touze ukázat odvahu před vrstevníky se nakonec vykoupala v ledové řece. Z trestu je jí na maminčině oslavě narozenin odepřen zákusek – věneček s cukrovou polevou. Paradoxně, právě to jí zachrání život – maminka, tatínek, bratr i sestra skončí v nemocnici a zemřou. Osiřelá Mira se pak ocitne v péči matčiny sestry Hany.

Teta je velká podivínka, která se rozhodla stát mimo život, protože zažila velké utrpení. Nikdo neví, co vše se skrývá za její maskou apatie. Tím méně to tuší Mira, přesto k sobě časem naleznou cestu, vždyť jsou jediné, kdo z rodiny přežil.

„To zvládneme,“ řekla jsem, spíš abych přesvědčila sama sebe, a sedla jsem si vedle ní. Měla jsem strach se jí dotknout, protože jsem věděla, že to nesměla ani maminka.

Zpod dlaní přitisknutých na obličej se ozval povzdech. Hana pokývala hlavou.

„Tak proč vzdycháš?“ zeptala jsem se.

Teta Hana potáhla, odlepila dlaně od očí a podívala se na mě. Rozčilovala mě kapka, která jí pomalu stékala z nosu. Byla jsem v pokušení vytáhnout kapesník a podat jí ho, ale nezdálo se mi to vhodné.

Teta chvíli mlčela a potom řekla: „Protože teď už nemůžu umřít.“ (str. 72)

Už ve Slepé mapě Alena Mornštajnová prokázala veliký vypravěčský talent. Na rodinný příběh tří žen a jednoho století navázala v Haně. Ačkoli se zabývá takřka stejným časovým obdobím, osudy jejích hrdinek jsou jiné, což jasně vyplývá již z faktu, že Miřina matka Rosa a její setra Hana jsou Židovky. Obě přežily válku, ovšem každá jinak, a obě si v sobě nesou své břemeno viny. Hana se trápí tím, že kvůli její slepé lásce neodjela celá rodina včas do zahraničí, Rosa Hanin stav vnímá jako tichou výčitku, že zatímco Hana prošla vším, co nacisté pro její soukmenovce přichystali, ona válku přežila v relativním bezpečí.

Autorka vypráví v několika časových rovinách a volí dvě vypravěčky: Miru a Hanu. Ačkoli každá z nich představuje svůj osobní příběh, dohromady tvoří obrazy, které se postupně prolínají, až vytvoří harmonickou kompozici, kterou může stvořit jedině láska a porozumění.

Nevím, proč přesně mě romány Aleny Mornštajnové zaujaly, ale určitě na tom má svůj podíl výběr tématu: osudy obyčejných lidí v běhu času. Vzpomínky, kterým tak ráda naslouchám a současně si u nich vybavuji ty, které mi vyprávěli doma. Jde o osobní historii, ne nějaký abstraktní výčet datovaných událostí.

Dalším pozitivem je velice přesvědčivý způsob, kterým autorka píše. Vzpomínky ožívají v dialozích, pocitech i popisech tak přirozených, že se v nich při čtení úplně utápím. Hltám stránky a věřím, že tak komplikované příběhy nemůže nikdo vymýšlet, že je píše sám osud a autorka je jen jeho písařem.

Pokud jste dílo Aleny Mornšajnové (*1963) dosud neobjevili, ale rádi nasloucháte vyprávění o minulých časech, pak máte jedinečnou příležitost. Román s krátkým, ale výstižným názvem Hana se k tomu přímo nabízí…

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeHana

Mornštajnová, Alena

Host, 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>