Přinášíme vám ukázku z knihy Velká pohádka o malé víle,
kterou vydalo nakladatelství Grada v edici Pohádkové čtení.

Jaro

Malá Aurélie a malinký Lojzíček už leželi zachumlaní každý ve své postýlce, když maminka přivřela okno, kterým do dětského pokojíčku proudil čerstvý jarní vánek. Bylo tak akorát, aby se svých dětí, které nadevše milovala, zeptala, jakou pohádku na dobrou noc dnes chtějí přečíst.
„Tu ručně psanou,“ vyhrkla ze sebe bez rozmyšlení malá Relinka.
„Ano, ano, tu z té staré knížky,“ zavýsknul malinký Lojzíček.
„A kdepak máme naši kouzelnou pohádkovou knížku?“ rozhlížela se po pokojíčku maminka.
„Čtou si ji krteček s míšánkem,“ ukazoval Lojzíček směrem k velkým plyšákům.
Maminka se jen tiše usmála a jemně vytáhla starou knihu pohádek z objetí dvou plyšových loutek. „Opravdu chcete číst z téhle knížky?“
„Ano, ano,“ znělo dvojhlasně z obou postýlek.
„Vždyť už je to stará knížka. Ani nevím, jak se u nás doma vlastně vzala. A koneckonců ty pohádky už přece znáte.“
„Neznáme! Ty pohádky jsou totiž pokaždé úplně jiné,“ vykoukla zpod peřiny Relinka.
„Jo, úplně,“ nenechal maminku na pochybách Lojzíček.
A tak maminka, sledovaná ospalými, ale blaženými pohledy obou dětí, pomalu otevřela první stránku, na které bylo napsáno:

Pohádky o malé luční víle Mimi

Jaro se vydařilo a bylo jako vymalované všemi barvami duhy.
Na louce u potoka v Jahodnici, kterému se nikdy neřeklo jinak než Hostavický, žije od nepaměti malá luční víla Mimi. A to se vám takhle jednou víla Mimi procházela po louce a zlobila se na Vítr, který jí neustále rozfoukával květinky a zle rozčesával právě upravenou trávu. Sotva se Mimi sehnula a upěchovala půdu pod jednou kytičkou, kterou Vítr málem vytrhnul i s kořínky, už byl u druhé kytičky a vířil s ní tak, div neodlétla. Mimi byla hodná luční víla, ale čeho je moc… Když už si chtěla zavolat ten neposedný Vítr a pořádně mu vycinkat, kde se vzal, najednou k ní přilétl papír. List papíru. A nebyl to ledajaký papír. Byl to list papíru, na kterém byla namalovaná květinka.

O květince malované

„A copak ty jsi zač?“ zeptala se víla.
Místo odpovědi zaslechla jen takové tiché zavzlykání.
„Ty nevíš, že papír nemá na louce co pohledávat?“
Tentokrát už bylo zavzlykání daleko silnější a pomaloučku začalo propukat v pláč.
„No, na staré papíry jsou přece odpadkové koše. Papír na louku prostě nepatří,“ snažila se Mimi opatrně vysvětlit tomu uplakanému
listu papíru.
„Ale já nepatřím do koše! A ne a ne a ne,“ začal se navíc ten podivný list papíru rozčilovat.
„Tak co jsi tedy zač?“ zeptala se opatrně víla.
„Ty mě nevidíš? Ty nepoznáš květinku? Podívej se pořádně!“
„No květinku poznám docela dobře. Poznám všechny květinky, které tady rostou. Ale tebe neznám a ani znát nemůžu. Vždyť jsi jen obyčejný papír.“
A opět začalo velké naříkání. Pomalovaný list papíru si zkrátka nechtěl nechat vysvětlit, kým doopravdy je. Jenže ono je to všechno někdy trošku složitější – a to nejenom v životě, ale i v pohádkách. A tohle Mimi moc dobře věděla. Proto měla s tím umíněným listem papíru nejenom trpělivost, ale i trošku soucitu.
„A kdo tě vlastně tak pomaloval?“
„Mně přece nikdo nepomaloval! Já jsem byl namalován!“
„Tak kdo tě tedy namaloval?“ vyzvídala víla.
Tak dlouho a trpělivě se Mimi ptala, až se dozvěděla, že ta namalovaná květinka na listě pochází ze slabikáře pro děti. A protože paní učitelka dětem tak poutavě vykládala o květinkách na louce, o tom, jak čarokrásně kvetou a přitom voní, tak se namalovaná květinka vydala podívat na opravdovou louku. Vylétla ze slabikáře a vítr ji zanesl až sem. A teď ji strašně mrzí, že není opravdová.
Mimi začala květinku přesvědčovat, aby se vrátila. A květinka pořád, že ne a ne a ne. Víla dokonce přemluvila Vítr, který ji ještě před chvilkou tak zlobil, aby se zalétl podívat k dětem do školy, kde mají slabikář, ve kterém květinka chybí. Když Větřík po chvilce přilétl zpět, kroužil okamžik okolo víly a pak jí jemně špitnul do ucha: „Je to jinak, je to jinak.“
„Jak jinak?“ podivila se víla.
Ale to už na louku přicházely děti s paní učitelkou. A rovnou k listu ze slabikáře. Paní učitelka se zlobila a děti byly zkroušené a měly sklopené hlavy, takže víly si nikdo ani nevšiml. Paní učitelka dětem vyčítala, jak je možné, že ze slabikáře vytrhly list i s květinkou a vyhodily jej ven. Děti hlesly, že chtěly vidět opravdové květiny, a ne si o nich jen povídat.
„Ale jaké kytky chcete vidět teď, na samém počátku jara?“ divila se paní učitelka.
Mimi se sklonila k namalované květince a bylo jí vše jasné. Tak takhle to bylo…
„Když se někomu ublíží, chce na to zapomenout a udělat si svět alespoň pro sebe o něco lepším. I za tu cenu, že neřekne celou pravdu. Je to tak?“
Květinka jen tiše přikývla.
„A víš, že jsi petrklíč?“ zeptala se Mimi.
„Vím, píše se to pode mnou. Ale nikdy jsem žádný doopravdy neviděla. A ty děti, které mě vytrhly ze slabikáře, asi taky ne.“
„Tak máme co napravovat,“ usmála se Mimi.
Jen lehce máchla pravou rukou – a začaly se dít věci!

—————————————-

Vlasta Švejdová ilustrovala např. také knihu Kouzelné léto.

—————————————-

MgA. Marek Hladký

Marek Hladký je spisovatel, scenárista, producent, dramaturg, vysokoškolský pedagog. Společně se svou manželkou Jitkou napsal pohádkovou knihu Velká pohádka o malé víle a příběh pro děti i dospělé Tajemství Pergamenů. Je autorem námětu a scénáře celovečerního životopisného filmu o profesoru Josefu Thomayerovi Prosté krutosti v režii Vladimíra Drhy s Radoslavem Brzobohatým v hlavní roli. Podle jeho scénáře byl natočen detektivní film Tónina smrti v hlavní roli s Markem Vašutem, Jiřím Langmajerem a Nelou Boudovou. V roce 2002 napsal detektivní novelu Anděl smrti. Národní divadlo Brno v lednu 2011 uvádí divadelní hru Zaslíbení, kterou napsal společně s Lenkou Plachou, v režii Zdenka Plachého. Pro Národní divadlo Brno napsal v roce 2012 divadelní hru Černá Madona Brněnská. Je autorem mnoha reportáží v pořadech Černé ovce, Klekánice a Ta naše povaha Česká. Působil ve vedení České televize, Národního divadla Brno a celoplošné soukromé televize. V současné době působí jako producent v oblasti uměleckých projektů a vysokoškolský pedagog.

Informace o autorovi byly čerpány ze stránek nakladatelství Grada.

Jitka Hladká

Jitka Hladká je spisovatelka, manažerka. Podílela se na vzniku cyklu dokumentárních pořadů mapujících současnou divadelní scénu a pořadů, které se zabývaly marketingem mezinárodních společností, působících na českém trhu. Jako manažerka se věnuje oblasti zdravého spánku a technologiím zpracování přírodních materiálů.

Informace o autorce byly čerpány ze stránek nakladatelství Grada.

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd. Značka BAMBOOK je určena všem dětským čtenářům. Nabídkou dětských knížek provází její maskot, pandí kluk Bambook, který seznamuje děti se světem čtení a příběhů.

Související knihy

Hladká, Jitka – Hladký, Marek

Grada, 2016