Miloš Škorpil (*1954) je ultramaratonec, tj. běhá trasy na více než 42,195 km, což je délka klasického maratonu, propagátor běhu a běžecký trenér. Má svoji „Běžeckou školu“, kde objasňuje lidem všechny záludnosti běhání. Jakým způsobem lze po sestoupení z gauče za osm měsíců uběhnout maraton, to ukázal v televizní sérii Parta maraton.
Škorpilova škola běhu vyšla v nakladatelství Mladá fronta i knižně (2014).
V našem rozhovoru jsme si povídali o tom, jak to všechno začalo, proč se vlastně máme hýbat i o vrcholovém běhání v podání Emila Zátopka. Začtěte se, kdo ví, třeba po dočtení také vyběhnete do ulic…

Jste „propagátorem“ běhání. Tím se ovšem člověk nerodí, ale nějak jste se k tomu musel propracovat. Jaká byla Vaše cesta? Kdo Vás k běhání vlastně přivedl?

Kdo mě k běhání přivedl? Tak nejspíš moje neposednost :), protože od malička jsem něco, jak se dnes říká hyperaktivní dítě. Naštěstí v 60. letech minulého století se ještě rodiče o děti tolik nebáli, a tak jsem se mohl venku vylítat do sytosti. Na první závod mě však přivedl můj soused od naproti Jiří Kulštejn. Byl, tedy dodnes je, o dva roky starší a už chodil do atletického oddílu Sokol Horní Počernice. Mě bylo tehdy 11 let. No a tamtéž se pořádalo v Pražském lese okresní kolo Běhu Mladé fronty. Vyhrál jsem kategorii mladších žáků, a to se mi samozřejmě líbilo. Na příštím závodě (krajském kole Běhu Mladé fronty v Dobříši) jsem ale doběhl předposlední. To už se mi moc nelíbilo a rozhodl jsem se to tak nenechat a začal trénovat. No a od té doby taky vím, že hnacím motorem v životě jsou spíše porážky než vítězství, protože po vítězství oslavujete a usnete na růžích, kdežto po porážce hledáte cestu, jak příště vyhrát.

Ve své knize Škorpilova škola běhu a i v letos odvysílaném televizním seriálu Parta maraton tvrdíte, že běhat může každý. Určitě je to pravdivé tvrzení, jenže u někoho je velmi těžké zbourat ony vnitřní bariéry. Co byste poradil těm, kteří mají k jakémukoli pohybu odpor, ale současně vědí, že jej potřebují?

Těžko radit. Rozhodnutí musí směřovat vždy zevnitř, někoho přesvědčovat – ukazovat mu cestu, moc nepomáhá, dokud se dotyčný nedopracuje do stavu, že už to prostě takhle dál nechce. Ale přesto je to, pokud jde o běh, či spíše o to, začít se hýbat poměrně jednoduché. Chce to jediné – zvednout zadek z gauče a vyjít ven. To, si myslím, zvládne bez obtíží skoro každý. A jít chvilku vycházkovou chůzí, chvilku rychleji a být na té vycházce alespoň 26 minut. Totéž zopakovat za dva dny, pak zase za dva dny, pak si 4 minuty přidat, až se postupně dostane na hodinku chození obden. Na Běžecké škole mám pro tyto lidi „Roční tréninkový plán“, podle nějž už začalo chodit a posléze běhat mnoho desítek lidí. Můžete se k nim přidat.

V čem je běh při našich pohybových aktivitách nezastupitelný? Proč vlastně běhat?

Ono ani nejde tak o to běhat, ale hlavně se pravidelně hýbat, abychom roztočili ten náš budík, co nám tiká v hrudníku, a rozpumpovali krev, protože to je pro náš život, pro naše zdraví velmi důležité. Krev je jediným dopravním prostředkem našeho těla, jehož prostřednictvím můžeme všechny stavební kameny získané ze stravy dostat tam, kde je potřebuje tělo mít, a naopak zase to, co se v těle pokazilo, umřelo, nebo tam nemá co dělat, dopravili s její pomocí z těla pryč. Sedíce na zadku, ať doma, v práci, v autě či jiném dopravním prostředku, toho prostě nedosáhneme. Když se pak dopracujeme do takové kondice, že běh nám nečiní žádné potíže, tak je to vynikající prostředek vymývání mozku, tedy v tom smyslu, že při něm z vás odplyne všechno negativní, co si životem nesete.

Zabýváte se technikou běhu, mluvíte o správném stravování, pitném režimu, výběru obuvi – to vypadá, že běhání není jen způsob pohybu při přesunu z místa na místo, ale že jde o životní styl…

Dá se to tak říci. Běh – běhání – pravidelný pohyb, je životní styl. Životní styl, který však na člověka neklade žádné velké nároky, neboť k němu od nepaměti patří. Člověk byl stvořen k pohybu, jen to čím dál tím více přehání s využíváním technických pomocníků, které si vymýšlí, aby mu ulehčili práci, aby měl více času na sebe. Stává se jejich otrokem, nebo otrokem toho, aby je získal, takže se ten jejich účel (poskytnout mu více času na sebe) nějak vytrácí a on jej má na sebe čím dál tím méně. To jej postupně drtí, ubývají mu síly a odnáší to pohyb, který jediný mu může ztracenou sílu vrátit.

Bylo pro Vás, který jste neustále v pohybu, těžké sednout si a napsat knihu o běhání?

Ani ne, hlavně proto, že texty v ní použité jsem psal v průběhu několika let pro Běžeckou školu. Těžké to bylo spíše pro jejího redaktora Tomáše Dimtera, který je musel učesat do knižní podoby. Udělal to však společně s grafikem Jiřím Troskovem velmi hezky a oběma dvěma bych chtěl touto formou ještě jednou moc poděkovat.

Letos se – vzhledem k letní olympiádě – roztrhl pytel se vzpomínkami na našeho nejslavnějšího vytrvalce Emila Zátopka. Měl jste možnost se s ním osobně setkat?

Měl a jsem za to osudu moc vděčný. Vlastně Emil Zátopek mi vnukl již coby malému špuntovi myšlenku na propagaci běhu a jeho zpřístupnění pokud možno všem. Poprvé jsem se s ním totiž setkal, když přišel mezi vítěze závodu Mladé Běchovice. Doslova mě uchvátilo to, že na sobě nedal vůbec znát, že je pan někdo, bavil se s námi zcela nenuceně a bylo vidět, že má radost, když nám může svou lásku k běhu předat. Tehdy jsem si řekl: „Tak tohle bych chtěl jednou dělat, učit lidi milovat běh.“

Když vidím z dobových záznamů styl jeho běhu, mám pocit, že byl hrozně urputný a silový. Přesto nebo právě proto vyhrával a překonával světové rekordy. Co Vy na to jako odborník?

Máte pravdu, bylo to hodně urputné a usilovné, a když se na ty záznamy dívám já, vidím tam hodně dobrého, ale samozřejmě i ne tak úplně dobrého. Myslím si, že kdyby běhal s lehkostí „afrických gazel“, které opanovávají světový běh dnes, tak by je i díky své neobyčejné pracovitostí a píli válcoval. Na druhou stranu byl to jeho styl a pokoušet se ho změnit, by nemuselo dopadnout dobře, protože v té urputnosti se skrývalo hodně z toho, co prožíval, s čím se musel prát sám v sobě, aby tu dobu přežil a nebyl jen za „produkt socialistického sportu“.

Kde Vás můžeme potkat?

Prakticky všude, ale nejčastěji v Praze ve Stromovce nebo v okolí Sokolova, podél Ohře, ve Slavkovském lese, či kousek dál ve Františkových Lázních, kam bych vás ostatně velmi rád pozval na hodně netradiční, ale přesto již 8. ročník Františkolázeňské 24hodinovky pro Hospic sv. Jiří, který se koná 12.–13. listopadu. Nemusíte se bát, že budete muset běhat 24 hodin, projdete se, či proběhnete se jen tolik, kolik zvládnete, a možná to bude ten impuls, co vás zvedne od knih a naučí vás se dívat na svět z výšky 5 centimetrů, což je přesně ta výška, která vám umožní poznat celý svět.

Co byste vzkázal našim knihomolům?

Číst příběhy jiných je krásné, ostatně příběh je to, co člověku pomáhá se orientovat ve světě, nadchnout se pro život a zkusit si ho osahat rukama i nohama a přesně to vám umožní společně s pohybem, být zdraví, optimističtí, mít stále mladou duši prahnoucí po poznání a užívat si šťastný života běh. A to je také to, co vám chci ze srdce popřát!

Miloš Škorpil

Děkujeme moc za krásné přání, za povzbuzení do pohybu i za tip, kam si zajet zaběhat. A Vám na oplátku přeji ještě mnoho šťastně uběhnutých kilometrů a Vaší škole hodně pilných žáků.

Fotografie: děkujeme za laskavé poskytnutí Miloši Škorpilovi

Související knihy

Škorpil, Miloš

Mladá fronta, 2014