Folkoví písničkáři tvoří kategorii samu o sobě. Ale je tak široká, jak široké je srdce posluchačů, kteří se za nimi táhnou. Milovaní, zakazovaní, zpívající o samotě či se sdružující do různých uskupení, povstávají stále znovu, aby svému publiku dělali radost a vyzpívali všechen světa splín.
Mezi zástupy „folkařů“ s kytarou patří i Vladimír Veit (*1948). Jak se rodí písničkář, kterak jde jeho život, a hlavně, jak se píší písničky, které berou posluchače za srdce, o tom všem vypráví ve své autobiografické knize s názvem Ještě to neskončilo, která má podtitul Ze života jednoho českého písničkáře.
A biografie to je jak se patří. Nechybí v ní autorovy vzpomínky na nejranější dětství, dospívání, seznámení s Jaroslavem Hutkou, s nímž začali společně psát písničky i vystupovat. Nebylo to nikterak lehké, doba totiž těm, kteří svobodně vyjadřovali své myšlenky a touhy, nepřála. V sedmdesátých letech pak líčí vznik i zánik volného sdružení písničkářů Šafrán, které však s Chartou 77 v podstatě skončilo, neb po ní byl normalizační tlak ještě větší.
Jelikož nosí nápadně dlouhé vlasy a plnovous, nepůsobí na pohled dobrým dojmem. „Ze spisu Bard vedeného na Vladimíra Veita, STB“ (str. 7)
Není divu, že mnozí pak využili tzv. Asanace a odešli dobrovolně do exilu. Mezi nimi i Vladimír Veit, a proto další velkou část jeho vzpomínek tvoří pobyt ve Vídni. Líčí život emigranta i jeho děsivé sny, které vycházely z mocné touhy vrátit se ještě někdy zpátky. Zachycuje různé postavičky, jak vystřižené z Nerudových Malostranských povídek, stejně osobité se zajímavými osudy.
V žádném případě však nejde o nějaké „suché“ líčení událostí, text je často přerušován vloženými písničkovými texty, které ilustrují danou dobu. Vznikalo-li tenkrát nějaké album, určitě zde najdete jeho libreta, navíc komentovaná autorem. A tak čtenář zjistí, že písničkář je vlastně básníkem obyčejného života. Stačí pohled hezké dívky, kterou neoslovil, atmosféra místa, jež se ho dotkla, opuštěná kytara v rozbořeném domě…
Vladimír Veit si pouští čtenáře hodně blízko k tělu, nechává je nahlédnout i do své mysli. Ale takoví už folkoví zpěváci jsou: otevření a se srdcem na dlani, proto jeho upřímnost, s níž se ohlíží zpět, není až tak překvapující.
Celé vzpomínání není příliš dlouhé, výsledný tvar mu dávají texty písní, dobové fotografie, diskografie, ale i postřehy přátel či reakce kritiků. Název knihy je vlastně i názvem písně a celé desky:
Povídali jsme si o uplynulých láskách
o tom, co odešlo, o našich prvních vráskách
ten říkal takhle ten zas tak to bylo
a já najednou slyšel: Ještě to neskočilo!… (str.154)
Vladimír Veit na Světě knihy
Knihu vydalo nakladatelství Galén, které se ujalo nejen folkových zpěváků a vydává jejich vzpomínkové knihy, jako tu od Vladimíra Veita, ale současně i jejich CD. Myslím, že v dnešní, komerční době, je pozitivní, že někdo má tu odvahu dát šanci menšinovému žánru.
Knihu bych doporučila všem, kteří jsou pamětníky doby před listopadem 89, ale i všem, kteří by se rádi s touto dobou seznámili. Obzvláště pak s fenoménem písničkářů. Tak jestli máte chuť se trošku naladit, pusťte si nějakou pěknou písničku a ponořte se do čtení knihy Ještě to neskončilo.
Foto: autorka
Související knihy
Ještě to neskončiloZe života jednoho českého písničkáře
Veit, Vladimír
Galén, 2016
Škoda, že je reenze uvedena tím co zpívá udavač Nohavica.
Vlada mi knihu poslal sem do Vancouveru,
zhltol som ju za weekend ako jahodovu zmrzlinu.
Super krasna kniha, pohlad do zakulisia v dobach,
ked tito chlapci nebojacne spievali nadherne piesne proti tyranom, zatial co my ostatni sme viac menej „soupali nohami“.
Odporucam z celeho srdca!!!
Jan