Nahlédnout do intimního života ženy, která se vrátila z koncentračního tábora, dává otevřený dopis francouzské Židovky Marceline Loridan-Ivensové (*1928). Její otec, Szlham Froim Rozenberg se na rozdíl od ní z Osvětimi nevrátil, což v sobě celý život nesla jako křivdu. Pro zbytek rodiny by bylo lepší, kdyby přežil místo ní on, její záštita a živitel.

Ve svých osmdesáti šesti letech Marceline napsala dopis svému milovanému tatínkovi, knihu s názvem A ty ses nevrátil… V něm se snaží svému otci vypovědět v útržcích vše, co byla nucena bez něj prožívat.

Připomíná však i momentky ze života před válkou, z nichž vyplývá, proč byl pro život její rodiny důležitější než matka. Zachycuje chvilky zatčení, záběry z transportů, střípky z koncentračního tábora, Mengeleho selekcí, pochodu smrti, závěru války v Terezíně a hlavně rozčarování z návratu. Nikomu nemohla své zážitky vyprávět, nechápali ji, nerozuměli jejím potřebám. Pochopit ji mohli jen ti, kteří prošli stejným peklem. A hlavně se pořád utíkala ke svému otci, kterého podvědomě celý zbytek života hledala. Snad i proto si dokázala porozumět s mužem o třicet let starším, s nímž žila v manželství až do jeho smrti.

Dopis je osobní zpovědí ženy, která přes velkou vnitřní rozervanost uměla žít plnohodnotný život. Pobyt v táboře ji poznamenal, antisemitismus francouzské společnosti drásal nezhojené jizvy. Hledala svět, v němž by jako Židovka mohla svobodně žít, ten však nenašla…

Marceline Loridan-Ivensová je skutečnou osobností ve světě dokumentárního filmu. Na svém kontě má řadu filmů, na nichž z velké části spolupracovala se svým druhým manželem Jorisem Ivensem (1898–1989), ale představila se i jako herečka a režisérka. Dokonce v roce 1998 zavítala na Mezinárodní filmový festival do Karlových Varů.

Její otevřená zpověď znovu otvírá průzor do minulosti, kterou by někteří chtěli vymazat, tvrdíce, že nic takového se neodehrálo. Dokud tu však budou svědectví těch, kteří přežili, oběti plynových komor nebudou zapomenuty.

Ani Marceline nezapomněla na svého tátu a věnovala mu tento obsáhlý dopis. Motákový lístek, který k ní v Březince doputoval z mužské části Osvětimi, byl totiž i posledním kontaktem s živým otcem. Ač její paměť neudržela slova, která jí psal, rozhodla se mu dát ve svém pokročilém věku odpověď.

Ještě stále pátrám, kde jsem mohla ztratit tvůj dopis, jednotlivé verze se však v čase mění: snad jsem ho nechala na pryčně, když jsme musely vyměnit oblečení? Ztratila jsem ho v Bergen-Belzenu? V Terezíně? Jestliže si ještě snažím vybavit v záblescích paměti chybějící řádky, ačkoliv vím, že se k nim už nikdy nedostanu, je to proto, že v mé hlavě vytvořily místo, kam se občas uchyluji s tím, co nedokážu sdílet, bílou stránku, kde s tebou ještě můžu mluvit. Uvědomuji si, kolik v nich bylo obsaženo lásky, celý život jsem ji pak hledala. (str. 81–82)

Pokud odhlédnu od vysoké výpovědní hodnoty knihy, pak musím říct, že mi trošku vadil styl, jímž byla psána. Nevím, kolik „slohových zvláštností“ jde na vrub autorce (pokročilý věk, básnické vidění světa), a kolik třeba na vrub překladu. To neumím odhadnout, celek je však trošku obtížněji čitelný a je lépe si knihu dávkovat v menších celcích. Třeba číst po kapitolách, na něž je členěna pomocí předělových stran.

Rozhodně to ale není problém, kterým by se měl čtenář nechat odradit. Celek, hlavně pak sdělitelný obsah, stojí za trochu námahy…

Knihu s vyčítavým názvem A ty ses nevrátil… Marceline Loridan-Ivensové, kterou sepsala s pomocí Judith Perrignon, vydalo v překladu Martiny Pařízkové nakladatelství No Limits.

Související knihy

Loridan-Ivens, Marceline - Perrignon, Judith

No Limits, 2015