Silnější než nenávist

Mniši z Tibhirine
Milovat ty, kteří milují vás a chovají se k vám tak, jak se vám líbí, bývá snadné. Ale co když žijete v zemi, kde nejste kvůli své víře vítáni a dokonce vám hrozí smrt? Je možné milovat bez předsudků? I když se to zdá nemožné, mniši z Tibhirine v Alžírsku se dobrovolně rozhodli zůstat v podhůří Atlasu a sdílet osudy místních lidí. Žili zde v existenciální nejistotě, své sousedy však vnímali jako bratry, které nechtěli v těžkých chvílích opustit. Jaký smysl měla smrt sedmi z nich? Jaký odkaz můžeme vyčíst z jejich deníků, dopisů, kázání?

V noci z 26. na 27. března 1996 bylo sedm mnichů od Panny Marie z Atlasu uneseno skupinou GIA (Islámská ozbrojená skupina – alžírská teroristická organizace, která chtěla vytvořit z Alžírska fundamentalistický islámský stát. Proti vojenskému režimu bojovala zejména s pomocí terorismu, který však zaměřovala hlavně proti civilistům). Únos mnichů byl zdůvodněn „teologickými“ důvody – jejich působení prý bylo na muslimském území nepřípustné. Těla mrtvých mnichů byla nalezena 30. 5. 1996. K jejich smrti však podle GIA došlo již 21.5.

Kdo vlastně byli mniši z Tibhirine? Co je vedlo k rozhodnutí zůstat na nebezpečném a velice nehostinném území? Jak vnímali své poslání? Jaké vztahy měli s místními obyvateli? Na tyto a další otázky se pokouší odpovědět kniha Silnější než nenávist, která je složená převážně z dopisů, kázání, přednášek či oběžníků samotných mnichů. Texty uspořádal šéfredaktor francouzského deníku La Croix Bruno Chenu. Francouzský originál Sept vies pour Dieu et l’Algérie vyšel ve Francii ještě téhož roku, kdy došlo k únosu a smrti mnichů – tedy v roce 1996. U nás se překlad knihy dostal na pulty až v r. 2012, publikaci vydalo nakladatelství Paulínky. Z francouzského originálu knihu přeložila Kateřina Hrbková.

Kniha je rozdělena do dvou částí. První část obsahuje texty mnichů. Druhá část pak texty těch, kdo mnichy znali či byli jejich smrtí zasaženi.

V první části se seznamujeme např. s historií kláštera v Tibhirine, jednotlivými mnichy, jejich spolupracovníky a přáteli (i z řad muslimů), významnými duchovními událostmi (např. skládání řeholních slibů) či spiritualitou řádu trapistů, jehož oficiální název zni Řád cisterciáků přísné observance (OCSO).

Zároveň se můžeme seznámit s událostmi, které se odehrávaly v Alžírsku od ledna 1992, kdy armáda vyvolala státní převrat, vznikly radikální islámské organizace AIS a GIA a země se dostala do občanské války, do března 1996, kdy došlo k únosu sedmi mnichů a jejich následnému zavraždění.

Kromě popisu složitých poměrů, ve kterých se obyvatelé Alžírska, cizinci a nemuslimové žijící na tomto území nacházeli (atentáty, únosy), můžeme z jednotlivých dokumentů jasně vyčíst, jak mniši svou situaci vnímali, jaké vztahy měli s místními obyvateli či jaké pohnutky je vedly k tomu, aby na tomto pro ně velice nebezpečném území zůstali.

Velké množství textů je duchovní povahy. Mniši píší o svém poslání a povolání v Alžírsku a Tibhirine (jehož jméno znamená zahrada) a které vnímají zejména jako duchovní (poslání lásky, přátelství a duchovního společenství). Cítí se být povoláni žít své životy mezi muslimskými bratry. Mniši jsou vzdělaní, velice dobře znají Korán (v textech jsou citáty z Bible i Koránu.) Hledají to, co je společné v obou náboženstvích (modlitba, půst, almužna atd.) a cítí potřebu sdělit všem, kdo naslouchají, že všichni jsme bratři. Rozvíjejí dialog mezi křesťany a muslimy (ve skupině Ribat es Salaam) a mluví o zdravé duchovní soutěživosti.

Poslední dokument první části knihy je Duchovní závěť bratra Christiana de Chergé (převora komunity), kterou sepsal mezi 1. prosincem 1993 a 1. lednem 1994. Zde jasně vidíme sílu bratra Christiana, jeho plné odevzdání se do Boží vůle, jeho realistické vnímání situace v Alžírsku a především jeho odpuštění tomu, kdo jednou ukončí jeho život na této Zemi.

Druhá (kratší část) pak obsahuje prohlášení alžírského arcibiskupa, článek bratra Phillipa z opatství Taimé, článek spisovatele Sadeka Sellama, dopis generálního opata trapistů Dom Bernarda Oliviera a Fatvu národní rady imámů. Texty se vyjadřují k oněm tragickým událostem, které se staly v Tibhirine.

Jak shrnout knihu, která je tak různorodá? Zpočátku se mi nedařilo do knihy proniknout a musela jsem si nastudovat historii Alžírska (FIS, GIA atd.), vyhledat neznámé pojmy (alawiyinové, súfisté aj.) a proniknout do spirituality trapistického řádu a způsobu myšlení mnichů. Nicméně pak jsem pochopila, o jak výjimečnou knihu se jedná. Nejde o žádný román, příběh, který zhltnete během jednoho večera. Naopak jde o velice náročné čtení, které ale stojí za to. Díky dopisům, článkům, přednáškám a dalším dokumentům můžeme pochopit mentalitu mnichů, vniknout do jejich myšlení a alespoň trochu pochopit hloubku jejich víry. Víry, která je pro dnešní běžný svět nepochopitelná a která dává člověku neuvěřitelnou sílu a lásku – schopnost opravdově milovat všechny lidi bez rozdílu.

Hlavním posláním knihy je ukázat lidem, že láska a odpuštění jsou silnější než nenávist. I přes to, co mniši z Tibhirine a celý lid Alžírska zažíval, nepřestávali bratři věřit v přátelství mezi křesťany a muslimy. A jejich odkaz nese toto poselství dál.

I když byla kniha místy těžší na pochopení, byla pro mě velkým přínosem. Věřím, že lidem, kteří se opravdově zajímají o problematiku vztahů islámu a křesťanství, může ukázat jiný úhel pohledu. Myslím si, že v dnešní době, kdy se hodně diskutuje o islámu, je důležité nezaměňovat pojmy a neztotožňovat islám s islamismem a extremismem. Věřím, že cesta k porozumění mezi křesťany a muslimy je možná, i když je mnohdy obtížná. Jsme ochotni začít budovat most důvěry?

Na závěr bych chtěla připojit několik ukázek, které dokumentují víru mnichů, jejich mentalitu i to, že se nezabývali pouze věcmi duchovními, ale že dokázali nalézat radost i v maličkostech všedního života. Najdete tu i ukázku smýšlení prostých Alžířanů, kteří odsuzují násilí a omlouvají se za to, co se stalo. Nakonec bych ráda připojila pár slov ze závěti bratra Christiana.

Ano, opravdu můžeme očekávat nové věci pokažé, když se nasloucháním a učením od druhých, v našem případě od muslimů, snažíme rozpoznat Boží „znamení“ na „obzorech“ světů a srdcí.  (Christian de Chergé – str. 32)

Alžírsko nám pomáhá k tomu, abychom byli nuceni zůstat nepatrní a závislí na hostitelském prostředí, abychom s ním museli sdílet momentální krizi a nejistotu … Přivádí nás to k prvotnímu významu řeholního povolání: být znamením, že člověk je „na zemi jen cizincem a poutníkem“… (Dotazník k přípravě Synody o zasvěceném životě – str. 68)

…, ale je tu ještě jiná věc – společně totiž jíme a pijeme. Ach, doktorovy hranolky… které se vydávají jen na recept, jako med ze včelína! (Bratr Christoph – str. 122)

„Toto není islám,“ slyšíme opakovat pokaždé, když se připomíná podřezávání  jedněch nebo mučení druhých. … „Žádám vás ve jménu vrahů o odpuštění,“ říkal Malým sestrám policista, který zajišťoval místo po atentátu. (Bratr Christian – str. 138/139)

Kdyby se mi jednoho dne – a mohlo by to být i dnes – přihodilo, že bych se stal obětí terorismu…, chtěl bych, aby moje komunita, má církev i má rodina měly na paměti, že jsem svůj život DAROVAL Bohu na této zemi. …Můj život nemá větší cenu než nějaký jiný. Ani menší cenu. … A tebe také, příteli poslední minuty, který nebudeš vědět, co činíš. Ano, i pro tebe chci tento DÍK a toto „S-BOHEM“, které máš v úmyslu. Kéž by nám bylo dáno znovu se setkat – jako dobrým lotrům po Kristově pravici – v ráji. (Duchovní závěť bratra Christiana – str.205-207)

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeSilnější než nenávist
Sedm životů pro Boha a pro Alžírsko

Paulínky, 2012

Napsat komentář