Prázdninové měsíce roku 2014 zahájilo hned první den nakladatelství Triton představením retro povídkové sbírky významné ikony české sci-fi scény Zdeňka Páva pod názvem Neočlověk. Přesto a navzdory oficiálnímu datu vydání 1. července se kniha objevila již jako prémiová příloha květnového vydání časopisu Pevnost.

Zdeněk Páv se narodil 27. 2. 1959 v Berouně, ale hlavní období jeho autorské i profesní činnosti je spojeno se západočeskou metropolí. Stál u základů plzeňského sci-fi klubu Andromeda a aktivně se podílel i na celorepublikové podpoře fandovství vědeckofantastického žánru. Zahynul předčasně během naplňování jednoho ze svých snů 12. července 2011 v indických Himálajích. Autorsky byl Zdeněk Páv člověk velkého srdce a se schopností absolutní fantazie, nejaktivnější hlavně po jednu dekádu počínaje rokem 1982, kdy prvně obeslal Cenu Karla Čapka. Vlastními slovy zdůvodnil svým fanouškům útlum psavosti jako dobu, kdy se chtěl více věnovat rodině a dětem. Vzhledem ke svému literárnímu stylu a převažujícím námětům svých povídek je navíc pravděpodobné, že ve společnosti, kde si již mohl začít plnit své mladické sny, už jeho tvůrčí pud pozbyl patřičnou motivaci. S jistou nadsázkou by jej bylo možné označit jako umírněného odbojáře, protože hnacím motorem většiny jeho tvorby byla snaha ukázat až extrémní formy vládní regulace.

Kniha Neočlověk je sestavena z devatenácti povídek, jejichž společným rysem je hledání lidskosti ve fantazijních světech, často postkatastrofických, v nichž člověk, jak jej známe, již nemá na růžích ustláno. Schopnost Zdeňka Páva šokovat čtenáře propracovaným novým světem je bezbřehá, jeho práce se čtou jedním dechem a ke zvýšení efektu přispívá fakt, že výraz „předvídatelnost“ do autorova slovníku rozhodně nepatří. První povídka Mezihvězdný Crockerův lunapark svým akčně detektivním nádechem připomíná Velinského Christy Biggse  a pochází z roku 1984. Obléknout si tělo, následující povídka, je o rok mladší a přináší na svět nejen cyborgskou myšlenku, ale i překvapivé rozuzlení, příznačné pro všechny představené texty. Třetí povídka Život je, i když si zuješ boty z roku osmdesát šest je asi z celé sbírky nejvýraznější paralelou k tehdy aktuální politické situaci, posazenou do fantazijního světa dvou zdí od sebe oddělených společností. Další v pořadí, Volejte pánaboha představuje klasického českého člověka, svou platností tato povídka v typickém přístupu k pohledu na trvání na svých zásadách výrazně přesahuje dobu svého vzniku. Stejně jako povídka předchozí spatřila světlo literárního světa v roce osmdesát šest. Pátá do sbírky zařazená povídka poskočila v posloupnosti svého vzniku o tři roky, až do revolučního roku 1989, a Věže guruů jsou další reflexí společnosti řízené skrytě prostřednictvím zdánlivě všemocných loutek. Svými principy a nebezpečným prostředím do jisté míry připomíná znalému čtenáři prostředí Zóny ze Stalkera bratří Strugackých prokombinované s Kafkovým Zámkem, a to celé zabalené do geniálně gradujícího příběhu. Šestá povídka je titulní Neočlověk, příběh o hledání původní lidskosti ve zmutovaném světě, jež se své premiéry dočkala v roce osmdesát osm. Celý příběh má své pokračování i v sedmém a osmém textu Něco se asi stalo a Skoročlověk, jež svým vznikem sahají opět až do revolučního roku osmdesát devět. Devátá povídka patří mezi nejnovější, je z roku devadesát jedna a pod názvem Čím jste vycpán, pane? se skrývá i jedna z nejkratších z publikovaných povídek. Jde opět o postkatastrofický pohled doplněný překvapivě vtipnou pointou. Desátá Cesta mou láskou je doslova o tom, co říká titul. Jedenáctá Absolutní chřipka z roku osmdesát čtyři je prostředím podobná třetí povídce a ve finále koketuje se stejnou myšlenkou jako Velinského Engerlingové, jen s výrazně technologičtějšími kulisami. Nejkratší dvanáctá povídka sbírky Nůžkař z roku osmdesát osm znovu představuje téma alternativního vývoje lidské rasy. Rozsahem podobná je i třináctá práce Programace z osmdesátého devátého, uvažující nad možnostmi náhody s katastrofickými důsledky. Čtrnácté Testování, jedna z prvotin z roku osmdesát dva, ukazuje tajemný experiment s nejasnými motivy, trochu v duchu nedávného seriálu Město ztracených (Person Unknown, 2010). Patnáctá povídka Trolův trus, opět z revolučního roku, je typickým zástupcem modelu H. G. Wellse o dobrodružné cestě do blízkého vesmíru. Ze stejného roku pochází i šestnáctá krátká práce Uchem, využívající opět lidské tělo jako personifikaci celého světa. O rok starší sedmnáctá povídka O letech do vesmíru je kombinací normalizační kritiky zasazené do dokonale „scifistického“ prostředí po generace izolované společnosti. Z roku devadesát pochází další ze série povídek se světem jako živoucím organismem Vhoďte minci, nebo budete rozpuštěn v trávicích šťávách města, jež reprezentuje předposlední příspěvek sbírky. Posledním, devatenáctým příspěvkem je pak krátká povídka Šípková Monika, symbolicky přinášející naději, že je možné se vymanit ze společenského předprogramování.

Komu je kniha určena a pro koho se nehodí? Sbírka je plná šokujícího humoru v kombinaci s nepředvídatelným napětím a Pávova schopnost vytvořit světy, jaké ještě nikoho nenapadly, je bezbřehá. Proto své obdivovatele nalezne mezi čtenáři, kteří touží po originalitě v důvěrně povědomém prostředí. Nebude pravděpodobně vyhovovat tomu, kdo není připraven nad textem trochu zapřemýšlet, nebo tomu, kdo nemá odvahu navštívit alternativní směry vývoje lidské společnosti.

Povídková sbírka Neočlověk, jež reprezentuje autorovu hlavní tvorbu, vznikla k tichému tributu našemu domácímu Philipu K. Dickovi, jak bývá Zdeněk Páv kritiky často označován. Osobně bych jej označil za významnější literární osobnost, neboť Zdeněk Páv psal za podmínek, v jakých by Dick možná nebyl schopen vydat ze sebe ani řádku. Jisté je, že i přes Pávovu autorskou pauzu posledních let přišla česká literární scéna před třemi lety o jednu z nejvýraznějších osobností žánru společenské sci-fi, a kromě toho, a to především, o skvělého člověka plného humoru a schopnosti vcítit se do pocitů ostatních.

Související knihy

Zdeněk Páv

Triton, 2014