Počátkem listopadu přijdou Dušičky, den vzpomínek na zemřelé. Hřbitovy se zaplní i živými. Ti zbaví do večera hroby spadaného listí, přiloží květinu a zapálené svíčky si v lucerničkách poklidně mihotají.

Člověk přijde domů, podívá se do zrcadla a zjistí, že už je to tady. Bohužel se nejedná o další sametovou revoluci, ale o stáří. Do tohoto okamžiku si myslíte, že se vás to netýká, ale váš vrásčitý obraz tvrdou realitu odhalí. Uvědomíte si: „Stáří je tu“.

Počasí je věčné a stále nejběžnější konverzační téma. Mluví a píše se o něm nepřetržitě už od nepaměti. Má své vrtochy a některé jeho extrémy byly zaznamenány i v Bibli.

Žebříčky najdeme ve všech oborech: ekonomice, sportu, popularitě, úspěšnosti a prostě všude. Mě zaujala myšlenka mého postavení na rodinném žebříčku vzhledem k jeho momentálně žijícím členům.

V šedesáti pěti letech se ze mě stal donašeč. A to expresní. Nedonáším nic na lidi, ale něco lidem. Jsem totiž kurýr, a to expresní.

Cestování je běžná věc. Dnes si může každý, pokud na to má, vyrazit, kam se mu zamane. Tak proč bych se nevydal na sever…

Rozhodl jsem se jednou prověřit informační toky v naší rodině. Hlavně ono notoricky známé: „Slib mi, že to nikdy nikomu neřekneš!“ Jak slib splnit v rodině, kde platí, že žádné tajemství si do hrobu nikdo nevezme? Na tajemství je přece krásné to, že se prozradí, že nějaké je.

Letos si počasí řeklo, že by to asi chtělo změnu. Proč proboha dokola pořád to samé. Není těch ročních období nějak moc? Zkusíme vynechat jaro a možná i podzim je zbytečný. Můžeme klidně listí ze stromů shazovat už v září.

Mámu by měl mít každý. V podstatě je to po vás druhý tvor, který vás má opravdu rád. Jeden můj čtenář mne upozornil, že ve svých povídkách upřednostňuji svého otce. Takže nyní něco o ní.