Do tábora Dachau posílala tajná nacistická policie nepohodlné kněze z celé okupované Evropy. „Převýchovou“ zde prošlo bezmála 1800 z nich a více než polovina jich tu i zemřela. Brutalita, kterou zakoušeli, připomínala rafinované postupy známé z pronásledování křesťanů v římské říši. Nacisté se snažili nahradit evangelium kultem vůdce, rasovou nadřazeností a absolutní poslušností státu. Duchovní byli režimu nebezpeční svou nezávislou morální autoritou i sítí živých komunit, které pomáhali vytvářet a jež se vymykaly kontrole režimu. Nacistická moc byla nemilosrdná: uplatňovala tzv. ochrannou vazbu, špiclovala, neposkytovala základní lékařskou péči, dělala pokusy na lidech, odepírala stravu jako formu trestu apod.

Tématem knihy je nejen každodenní hrdinství kněží a možnosti pastorace v tomto prostředí, ale i vzájemné konflikty, projevy lidské slabosti a selhání. Osmdesát let po konci války se tu reflektuje i to, zda zkušenost duchovních z Dachau přinesla církvi později i jistá pozitiva, z kterých by uměla čerpat.