Popelův román Ohledávání času přítomného naopak až bobtná nejen imaginací, s níž je příběh rozvíjen, ale i stylem, který je košatý, bohatý a nutí některé pasáže vyslovovat nahlas, propukat smíchem či trnout. Románový projekt, jak signalizuje už název, je vystavěn na půdorysu velkých modernistických románů – nejen Hledání ztraceného času, ale i Kafkových románů, Haškova Švejka, Klímova Utrpení knížete Sternenhocha a podobně. Od velkých autorů si Richard Popel bere potřebu experimentujícího a grandiózního psaní a vypravování; zároveň ale tyto romány, především Proustovo Hledání, nostalgicky v příběhu odsouvá do minulosti jako něco, co bylo, ale už není. Román v postapokalyptickém duchu líčí svět v lecčems podobný světu Topolova Citlivého člověka – svět, který se jeví jako neproniknutelný chaos, jenž vytrhal všechny tradiční kořeny a přináležitosti a nabízí jen provizorní přežívání. Právě v kontrastu s obrazy současnosti o to sugestivněji působí ony velké romány minulosti, k nimž se odkazuje, ale které už v tom současném světě zároveň vyznívají muzeálně a nepoužitelně.