V kavárně člověk tráví čas sám se sebou a při tom se potkává s lidmi a situacemi, ve kterých je ještě kus neopotřebovaného života. Každá kavárna je pro Jiřího Žáčka jedinečná, žádnou nápodobu by do své sbírky nepřijal, a odráží se to i v názvech básní: Kavárna Mezi řádky, Café Mañana, Kavárna Na půl cesty, Café Moby Dick, Espresso Dolce vita, Kavárna Rendez-vous, Kavárna Na věčnosti. Jsou to přístavy, kde člověk může zakotvit se svým trápením, radostí nebo čekáním na naději a může tady v bezpečí prožívat vzrušené představy i barevné sny jako v titulní básni Café Robinson:
Ve spršce příboje jak diamant se třpytí
ostrov, kde čekám na Pátka
tak sám, že to je k nepřežití – – –
Zachraň mě, lásko, vyslyš moje vytí,
a život bude pohádka.
Básně doprovázejí fotografie Františka Dostála, který umí zachytit skutečný, nenaaranžovaný život. Z jeho fotek je cítit, že má rád lidi, které spatřil právě v kavárnách.