Jakým způsobem je narativní text schopen pojmout, zprostředkovat a vynalézt fenomén beztvarosti, doposud spojovaný výhradně s oblastí výtvarného umění? A co stojí za schopností literárního jazyka rozehrát tento akt tvořivé deformace a událost metamorfózy, jež vizuální i textuální formy umísťuje na hranici viditelného a neviditelného, známého a neznámého, přítomného a nepřítomného? Kniha Tomáše Jirsy pojednává o setkání subjektu s beztvarostí a jeho důsledcích, jak je uchopuje moderní světová literatura (V. Nabokov, E. Ionesco, R. Weiner, N. V. Gogol, E. A. Poe, G. Leroux, Ch. Perkins Gilman a další), a s využitím filozofických, estetických i antropologických přístupů se snaží odpovědět na otázku, jakými prostředky afekty a vizualita tvarují jazyk, příběh a čtenáře. Hlavní roli tu proto nesehrávají zkoumaní autoři, ale intermediální figury utvářející jejich psaní a prostupující dějiny: smazaný obličej, tapeta a prázdná židle.