Poslední literární dílo významného českého spirituálně orientovaného autora.

Jedná se ze tří čtvrtin o „deníkové“ záznamy, avšak dělení je pouze formální. Kniha drží pěkně pohromadě díky spolehlivému svorníku, jehož jméno zní — úpornost. To ona umožňovala zdánlivě křehkému, k lyrismu náchylnému spisovateli čelit nepřízni času i vlastním pochybnostem. To ona mu diktovala potřebu neustálé sebereflexe i odvahu neuhýbat před dotírajícími otázkami a hledat na ně odpovědi bez ohledu na to, zda tak činí prostřednictvím prostého zápisu či náročnějšího tvaru.

Bedřich Fučík, znalec českého písemnictví z nejpovolanějších, kdysi připodobnil Mertlovu tvorbu k vínu, jež „se lisuje jen z nejvzácnějších hroznů dlouho zrajících nepochybně jen za nejtrpčího odříkání, za úpění duše, která se zříká všeho, jen ne sebe“. Nejsou tahle slova, právě proto, že tak těsně přiléhají k textům, o nichž vedeme řeč, nejpřesnějším stvrzením vzácné jednoty celého díla? A neplatí pro Kruhy pod očima, že je to — krátce a jednoduše — moudrá kniha?