Marie Terezie, rakouská císařovna, česká a uherská královna, byla ve své době považována za „matku Rakouska. Nejen proto, že z jejích sedmi dětí se dva synové stali císaři (Josef II. a Leopold II.), ale především proto, že tato osvícená absolutistická panovnice objevila způsob vlády, který smiřoval tradici s modernitou, řídila se pragmatismem a svou intuicí. Odvolávala se na svou pevnou katolickou víru stejně jako na ideály osvícenství. Uvolnila přísné mravy panující u habsburského dvora a položila základy moderního státu. Četnými reformami, jež uvedla v život, stvrdila jeho autoritu nad místními partikularismy: sjednotila legislativu a zavedla některé instituce pro státní zaměstnance a vojsko. Současně však musela upírat pozornost za hranice říše. Stála proti ní mocná koalice v čele s Francií, která po smrti jejího otce ohrožovala její dědictví (války o dědictví rakouské). Nakonec musela postoupit Prusku Slezsko, avšak získáním jiných území promyšlenou sňatkovou politikou Rakousko zabezpečila.