Významným pramenem pro poznání dějin raného novověku a zejména konfesních zápasů této doby je korespondence papežských nunciů, tedy papežských diplomatů v jednotlivých státech. Po otevření Vatikánského tajného archivu odborné veřejnosti v roce 1881 zřídila řada evropských států vlastní historické ústavy sídlící v Římě, jejichž hlavním posláním je v podobě kritických edic tyto důležité dokumenty postupně vydávat. Od dvacátých let 20. století patřil mezi tyto instituty i Československý historický ústav v Římě. Jedním z jeho nejdůležitějších úkolů byla příprava edic nunciaturní korespondence z let 1592–1628, a to korespondence nunciů působících u císařského dvora, který sídlil po větší část uvedeného období v Praze. V době první republiky se však podařilo vydat pouze několik svazků vlastní řady nunciaturní korespondence, která nese název Epistulae et acta nuntiorum apostolicorum apud imperatorem 1592–1628.