Už před lety jsem si oblíbila detektivní sérii švédské královny krimi Camilly Läckberg z prostředí přímořské vesnice Fjällbacka. Její ústřední dvojicí jsou kriminalista Patrik Hedström a jeho žena, spisovatelka Erica Falcková. Nejnovější dvanáctý díl se jmenuje Žalozpěv a vydalo ho nakladatelství Motto.

Ericu zastihuje děj po porodu. Holčička Nora přišla na svět s Downovým syndromem. Patrik musí nařídit exhumaci jednoho hrobu a k překvapení všech pod rakví najdou ještě jednu kostru. Podle všeho jde o třicet let pohřešovanou šestnáctiletou dívku. Co se jí však skutečně stalo? Těžko říct, protože stopa je víc než vychladlá…

Nejprve to vypadá, že nic nového se k případu zjistit nedá. Rodina se navíc tváří, že by možná bylo lepší, kdyby se tělo nikdy nenašlo. Proč? Znamená to snad, že všichni něco tají a bojí s tím vyjít na světlo?

Zvědavá Erica nikdy nevydrží, aby se do vyšetřování nepletla. Inu, právě na tom přece stojí celá série. Že policie v čele s Patrikem dělá rozbory zajištěných stop a výslechy a Erika jen tak mimochodem naráží na klíčové spojitosti a důkazy. Právě tato skutečnost dělá příběhy Camilly Läckberg pro čtenáře nejvíc atraktivní. Propojení všetečného civila a policisty.

Ale stejně tak čtenáři včetně mě mají rádi všechny postavy z policejního týmu a Eričiny rodiny. Autorka totiž každému z nich čas od času věnuje víc prostoru, takže pozornost není upřená jen na ústřední dvojici. Všichni mají možnost svým způsobem zazářit. Známe jejich starosti i problémy a jsou nám blízcí.

Kam se poděly veškeré zásady, které měla, než si pořídili děti? Tehdy ale nevěděla, že být rodičem je občas totéž jako ocitnout se na kurzu přežití. Obzvlášť když měli děti čtyři. (str. 187)

Žalozpěv se rozprostírá na víc než 450 stranách. I to je pro autorku typické – mnoho stránek, které ovšem takřka „vdechnete“, protože její styl vyprávění vás nutí pospíchat rychle na konec. A samozřejmě kurzívou psané historické příběhy. Tentokrát jde o krátké zprávy z deníku mrtvé dívky. Naznačují, ale neodhalují nic, co by uspíšilo vyřešení, takže se čtenář nemusí bát, že by záhadě přišel na kloub dříve než Patrik a jeho tým.

Odhalení příčiny smrti dívky připomíná rozkládání matrjošky či sloupávání slupek cibule. Je třeba pátrat hlouběji a hlouběji. Jedna smrt a tolik zničených životů. A úplný závěr? To snad ani autorka nemohla myslet vážně? Jedině, pokud už má další díl napsaný, protože kdo má na zodpovězení otázek, které vyvstaly, čekat dva roky (ano, od Kukačky už utekly dokonce skoro tři roky!) …

Autorka většinou do knihy přidá také něco „tradičního“ z kultury. Tentokrát už sám název napovídá – zpěv žalozpěvů za mrtvé. U nás známe „plačky“, které byly součástí pohřbů, švédské ženy zpívají teskné melodie za duše zemřelých nejen o pohřbech…

Hlavním tématem Žalozpěvu je však láska ve všech jejích pozitivních i negativních odstínech: mateřská, otcovská, opičí, uzurpátorská, nekonečná, milující, toxická i jdoucí až za hrob. Camilla Läckberg opět vytvořila fascinující příběh, který nás vede k zamyšlení nad sebou samými.

Související knihy

Läckberg, Camilla

Motto, 2026