Nakladatelství Bourdon představilo v březnu 2026 postapokalyptický román Petra Opršala Běsná zem. Už samotný titul přitom poměrně přesně vystihuje svět, do něhož autor čtenáře zavádí. Nejde o zemi smutnou, zraněnou nebo jen opuštěnou. Je opravdu běsná. Rozbitá, hladová, rozdělená, násilná a jen s obtížemi schopná si vzpomenout, že kdysi existovalo cosi jako stát, právo, dohody nebo běžná lidská slušnost.

Zatímco v řadě postapokalyptických příběhů stojí za pádem společnosti virus, ekologická katastrofa nebo technologický kolaps, Petr Opršal volí příčinu tradičnější a v jistém smyslu o to děsivější, s ohledem na stávající nárůst napětí na mnoha místech této planety. Svět nerozvrátila záhadná nemoc ani neovladatelná umělá inteligence, ale válka. Konflikt mocností přerostl v další světovou katastrofu a zanechal po sobě území, kde se původní státní uspořádání rozpadlo na směsici lokálních skupin, kmenů, ozbrojených part, sektářských komunit i nově vznikajících mocenských struktur.

Děj Běsné země se odehrává především na území Čech a Moravy, konkrétněji pak v prostoru, který autor očividně dobře zná. Kniha je členěna do částí pojmenovaných podle míst, jimiž skupina vyslanců projíždí nebo prochází. Nejde přitom jen o kulisu přilepenou k příběhu proto, aby se mohl dít „někde u nás“. Popisy prostředí, cest, měst, pozůstatků starého světa i nových mocenských poměrů působí jako výsledek důvěrné znalosti krajiny. Právě tato konkrétnost patří k silným stránkám knihy. Čtenář nemá pocit, že se pohybuje v anonymním postapu přeloženém z amerických reálií, ale v krajině, jejíž názvy, vzdálenosti a historická i současná zatížení mu mohou být nepříjemně povědomé.

Hlavní hrdinové spadají pod SKODABOND, jeden z nadnárodních spolků či korporátně-politických útvarů nového světa. Ten se snaží vyjednávat s lokálními mocenskými strukturami a získávat smlouvy, které by mu zajistily obchodní výhody, bezpečnější pohyb, přístup k surovinám i další rozšiřování vlastního vlivu. Jinými slovy: ani konec civilizace neznamená konec byznysu. Jen se při něm méně mluví o hodnotách a víc o zbraních, lécích, průjezdech, loajalitě a schopnosti přežít další den.

Na severní Moravě, kam se děj převážně soustředí, už neexistuje jednolitá autorita. Místo ní nastupují menší či větší skupiny, často násilnické, občas sektářské, někdy jen zoufale pragmatické. Každá z nich má vlastní pravidla, vlastní představu pořádku a vlastní ochotu trestat každého, kdo se vymyká. Opršalův svět není místem hrdinského budování nové společnosti. Spíš připomíná laboratoř, zkoumající, kolik špíny se z člověka uvolní, když zmizí dohled státu, sousedů a zákonů.

Z tohoto hlediska Běsná zem dobře zapadá do domácí linie postapokalyptické literatury, která pád světa používá především jako zrcadlo lidského charakteru. Nabízí se srovnání s Danielem Grisem a jeho Zemí zmaru, potažmo navazujícím Zábleskem v temnotě. I tam je katastrofa především výchozím bodem pro dělení lidí na ty, kdo pomáhají, kdo se bojí, kdo se přizpůsobí a kdo okamžitě pochopí možnosti nových poměrů. Rozdíl je hlavně v původu kolapsu. Gris staví na pandemii, Opršal na válce. Výsledek je ale v mnohém podobný: starý svět zmizel a nový se rodí z násilí, nedůvěry a touhy podřídit slabší silnějším.

Zajímavým prvkem Běsné země je práce s názvy lokálních skupin a politických směrů. Babišisté, klausisté a další podobná pojmenování dávají textu satirický či alespoň ironický podtón. Nejde však o humor v odlehčeném slova smyslu. Spíš o připomenutí, že staré politické nálepky mohou přežít i vlastní společenský systém, který jim kdysi dával smysl. Bez hlubší znalosti moravské politické scény posledních desetiletí se obtížně posuzuje, nakolik autor míří na konkrétní osoby a lokální mocenské tradice. Jisté ale je, že tímto postupem zasazuje svůj rozpadlý svět do české reality mnohem pevněji, než kdyby si vystačil s anonymními gangy, fanatiky a obchodníky se smrtí.

Atmosférou je Běsná zem spíš depresivní než dobrodružná. Neznamená to, že by jí chyběl děj nebo napětí. Nosná linie, tedy cesta vyslanců SKODABONDu přes jednotlivá území, dává příběhu přirozený tah kupředu. Jenže čtenář si při ní příliš neodpočine. Autor se opakovaně vrací k temnějším stránkám lidské povahy, k rituálnímu násilí, obnovenému otroctví, krutosti, strachu a pragmatickému přežívání. Naděje se objevuje jen opatrně a většinou v podobě krátkých záblesků, které vzápětí zastíní další připomínku, že po konci civilizace nemusí přijít nový začátek, ale jen staré pudy zbavené zábran.

Ne všechno ale působí stejně přesvědčivě. Největší slabinu vidím ve stylové nevyrovnanosti vyprávění. Kniha je psána převážně v přítomném čase, což by jí mohlo dodávat naléhavosti a pocitu bezprostřednosti. Jenže text místy ztrácí konzistenci a přechází mezi přítomným, minulým i budoucím časem způsobem, který nepůsobí jako promyšlený autorský záměr. Spíš jako přehlédnutí, případně nedostatečně dotažená redakční práce. U podobně drsného a sevřeného příběhu je to škoda, protože kolísání časů zbytečně vytrhává ze čtení a oslabuje jinak poměrně silnou atmosféru.

Petr Opršal má přitom dobrý cit pro svět, v němž se příběh odehrává. Dokáže naznačit širší politické souvislosti, aniž by musel všechno dlouze vysvětlovat, a umí pracovat s představou nových mocenských center vznikajících na troskách těch starých. SKODABOND, lokální domínia, ozbrojené skupiny i vyjednávání o smlouvách dávají jeho světu širší rámec. Nejde jen o putování několika postav z bodu A do bodu B, ale o výřez z nového uspořádání, v němž se opět hraje o vliv, území a kontrolu nad lidmi.

Konec knihy zůstává do jisté míry otevřený. Nepůsobí jako useknutí uprostřed věty, ale spíš jako nedovřené dveře, jimiž by se autor mohl v budoucnu vrátit. A vlastně by to dávalo smysl. Svět Běsné země je dostatečně široký, aby unesl další příběhy, a rozložení sil mezi korporátnějšími celky, lokálními vládci, sektami a zbytky starých ideologií nabízí prostor pro pokračování. Otázkou zůstává, zda se Petr Opršal rozhodne tento potenciál dál rozvíjet, nebo nechá Běsnou zem stát jako samostatný temný výlet do jedné možné české budoucnosti.

Běsná zem není odpočinkové čtení a už vůbec ne optimistická vize obnovy společnosti. Je to syrové domácí postapo, které staví na dobré znalosti prostředí, zajímavém mocenském uspořádání a nepříjemném přesvědčení, že civilizace možná není tak pevná, jak si rádi namlouváme. Slabší redakční uhlazení a kolísání vypravěčského času jí mírně ubírají na síle, ale samotný svět a základní dějová linie nabízejí dost energie na to, aby čtenáře udržely u textu až do konce. A možná ho i přiměly přemýšlet, jestli by se po skutečném konci starých pořádků našlo víc zachránců, nebo těch, kdo si jen rychleji pořídí vlastní znak, vlastní hranice a vlastní šibenici.

Související knihy

Opršal, Petr

Bourdon, 2026