Rozhovor: Petra Klabouchová

„Za peníze si člověk štěstí vážně nekoupí, ať se snaží sebevíc, a Vánoce v tomhle umí nastavit zrcadlo hodně nemilosrdně,“ říká Petra Klabouchová

15.12.2025 Roman Míka Bez komentáře

Na začátku adventního období jsem si popovídal s úspěšnou spisovatelkou Petrou Klabouchovou o jejím novém románu, další tvorbě, jejím vztahu k vánočním svátkům i mnohém dalším.

S Petrou se již dlouho známe a také spolupracujeme, proto si samozřejmě tykáme.

V půlce listopadu proběhl v pražském Luxoru křest Tvého nového románu Duch Pankráce. Jsem přesvědčený, že ani jedno oko přítomných diváků nezůstalo suché při neskutečně emotivním vzpomínání několika vzácných hostů na jejich nespravedlivě popravené předky v pankrácké věznici v období protektorátu. Poslední dny života těchto obyčejných a bohužel téměř zapomenutých hrdinů, které strávili v celách smrti, jsi strhujícím způsobem vykreslila ve své knize. Je vůbec možné zpracovávat takto temné a kruté téma bez psychických následků? Jak vlastně kniha vznikala? Z jakých pramenů jsi čerpala při přípravách a rešerších?
Mně naopak psaní těchto příběhů psychicky pomáhá. Člověk si najednou uvědomí, jak moc jsou malicherné všechny naše problémy, a že v tomhle případě opravdu platí, že když nejde o život, jde o…
Zpracovávat skutečné příběhy obyčejných lidí, jako jsem já nebo Ty, kteří se přes noc za malý prohřešek proti protektorátním zákonům, za lidskou pomoc potřebným, za to, že se neohli před zlem, stali vězni s rozsudkem smrti, kteří už jen čekali na vykonání popravy, mi dodává odvahu. Protože oni jí opravdu měli na rozdávání. Takže, když se pak něčeho bojím, stačí si vzpomenout na Růženku, na Otty, na Kudrnu… dát si dvě facky a jít do toho. Neskutečně silní lidé, bez vojenské průpravy, neměli za sebou žádný speciální výcvik nebo zahraniční podporu jako většina známých odbojářů, některé z babiček sebralo gestapo rovnou ze dvora od slepic, a přesto šli na smrt hrdě. Zpívali hymnu. V celách smrti dokázali žít s odvahou, rodila se hluboká přátelství i lásky, a taky trocha toho našeho černočerného českého humoru. Který Němcům naháněl větší strach než cokoliv jiného.
Hlavní příběh knihy, láska dvou vězňů, ona a on, kteří se nikdy předtím neviděli ani neuvidí, ale zamilují se přes tajně posílané motáčky mezi celami, měl být už součástí předchozí knihy – U severní zdi. Nakonec se ale nevešel. Zůstal mi doma v šuplíku. V létě obvykle musím každý rok napsat romantickou letní povídku do jednoho nejmenovaného ženského časopisu. Tohle je pro mě hodně utrpení, není to můj žánr. Tak jsem si vloni řekla, mám tam tu lásku z Pankráce, zkusím ji použít, třeba mi to projde. Neprošlo. Ale můj betačtenář, jistý *Roman Míka, mi tvrdil, že by toho příběhu na jednu krátkou povídku byla škoda. Že je to materiál na velký román. A já ho nakonec poslechla.

Čerpala jsem především z knihy Žaluji – Pankrácká kalvárie. Obří bichle o dvou dílech. Napsal ji Karel Rameš, skutečný předobraz mého hlavního hrdiny, kterému se tenkrát opravdu ve věznici říkalo Duch Pankráce. Tajná přezdívka, nikdo nesměl znát jeho jméno ani tvář. Jako vězeň – chodbař (pomáhal s úklidem a roznášel jídlo do cel), se dostal tam, kam nikdo jiný. I na zakázané oddělení smrti. Podařilo se mu přímo pod nosem nacistických bachařů vytvořit ilegální poštovní síť, přes ni posílal tajné dopisy mezi celami, z nich ven na svobodu a naopak. Nejdůležitější z motáků pak přepisoval a schovával. Po válce z nich a z fotografií všech popravených odbojářů, které se mu podařilo také ukořistit, sestavil tuto knihu. Na 6000 dopisů psaných v celách smrti, i jen pár minut před popravou, a přes 1000 fotografií. Zbytek materiálů jsem našla v centrálním archivu vojenských složek za Adamovem a od potomků popravených.

* podobnost se zpovídajícím čistě náhodná

Jak jsem řekl během pražského křtu, bylo mi velkou ctí spolupracovat na této výjimečné knize a být u jejího úplného zrodu. Také mě těší její velice kladné čtenářské přijetí, navzdory neobyčejně těžkému tématu. Duše popravených českých lidí jsou, tam někde za nebeskou bránou, zcela jistě naplněné radostí, že se díky Tobě a Tvojí knize na jejich nositele nezapomnělo a jejich osudy se staly obrovským mementem své doby a poselstvím pro naši generaci i generace budoucí.
S jakými ohlasy na knihu se u čtenářů setkáváš na svých besedách nebo sociálních sítích? Nevyčítají Ti někdy až přílišnou ponurost a bezvýchodnost Tvých zásadních knih (Prameny Vltavy, U severní zdi, Ignis Fatuus a samozřejmě i Duch Pankráce)?
Čtenář už obvykle předem ví, o jaké knihy se jedná a že to prostě nebude „odpočinková“ četba. U čtení někdo pláče, dává si přestávky, knihu si dávkuje. Což plně chápu, já to při psaní dělám úplně stejně a střídám smutné kapitoly naší historie s psaním humoristických knížek. Takže ano, je to hodně o emocích, ale jak mi čtenáři říkají, něco jim to dává. Něco po přečtení zůstane a nezmizí. A o to mi jde. Oprášit zapomenuté osudy, donutit lidi zajímat se o naše dějiny, odhalit bezejmenné hrdiny i zrádce, googlovat, třeba potom otevřít další knihy, historii faktu… Aby to nebyla jen další „prázdná knížka“, na kterou si za měsíc už nikdo nevzpomene. Protože o vzpomínání jde především. Píšu o těch, na které jsme neprávem zapomněli. A většina čtenářů mi potvrzuje, že i přes bolavé čtení jim nakonec kniha dá pocit něčeho pozitivního. Síly, hrdosti, pochopení.
Určitě je i pár těch, kteří tvrdí, že mé knihy jsou příliš brutální, že je nezvládnou číst, mají strach. Pro mě trošku smutné. Píšu o lidech, co neměli strach za nás a naši svobodu zemřít, a my pak máme strach o nich jenom číst. Tak radši čteme vymyšlené krvavé thrillery, kde střeva stříkají po zdech a vrah rozpouští oběti zaživa v kyselině, to čtenář – obvykle čtenářka – zvládne na pohodu. Ale číst o skutečných celách smrti na Pankráci, kde řada z nás měla dědečky a babičky, to už je příliš.

Od Tvého předchozího rozhovoru pro Klub knihomolů, v srpnu 2023, Ti vyšly další dvě knihy. Velmi úspěšný šumavský horor, již zmíněný, Ignis fatuus a, do zcela jiného soudku zapadající, Muž z Brna. Mohla bys je prosím představit?
Ignis Fatuus příliš nevybočuje z mého obvyklého psaní. Jen jsem tentokrát oblékla knížku rovnou do hororového hávu. Baví mě střídat žánry, psát pořád to samé by mě nudilo. Takže vezmu skutečné historické téma a převleču ho třeba do detektivky nebo tentokrát do hororu. Ignis Fatuus je snad trošku jiný horor. Bere si z něj jen atmosféru, zbytek je realita. Nebo alespoň skutečné šumavské legendy a pověsti. Zavedu čtenáře do oblasti kolem říčky Křemelné, která byla za komunismu vzhledem k poloze u hraniční zakázané zóny a přímo uprostřed vojenského prostoru Dobrá Voda běžnému smrtelníkovi nepřístupná. Stejně jako i dávno předtím, už v dobách keltských rituálů, pak temného středověku. A vlastně i dnes, kdy leží v první zóně národního parku. Není v ČR lepší místo, kam umístit děj hororu. Podle šumavských legend se právě tady koncem sedmdesátých let ztratila vědecká výprava, která měla za úkol pozorovat neobvyklé světelné jevy, které pohraničníci při svých hlídkách často vídali. Nevrátil se prý nikdo.
Muž z Brna je pak čistě oddychová knížka. Potřebuju ji jako sůl, aby si moje hlava odpočinula od těžkých témat. Trošku košilatá komedie se spoustou politicky nekorektního humoru, který si dobírá snad úplně všechny. Hraju si v ní s klasickou rivalitou mezi Brnem a Prahou, policisty a jednou hodně divnou vraždou. Velmi uvědomělý pražský policista Josef Ječmínek je za trest převelen na služebnu do Brna a zde se snaží přežít. Jak už je u mě zvykem, čerpám i tady ze skutečnosti, takže mou velkou inspirací byly zábavné až šílené články o kriminalitě z Brněnské Drbny.

Příběhy obsažené v Tvých románech si určitě, nejen podle mého názoru, přímo říkají o filmové zpracování. Zejména Ignis Fatuus si dovedu představit jako skvělý biják. Dostala jsi již od filmařů nějakou nabídku ke spolupráci?
Těch nabídek bylo víc. Možná až moc. Ve smlouvách neumím chodit, takže se to trošku zkomplikovalo, podepsala jsem, co jsme podepsat neměla, ale snad už se blížíme k závěru. Ignis Fatuus už má doufám jméno svého budoucího režiséra a jsem opravdu hodně spokojená, protože Šumavu bych nikomu jinému do rukou svěřit nechtěla. Něco se zrovna nedávno podepsalo k Pramenům Vltavy a budoucímu seriálu. Snad. U těhle záležitostí je vždycky třeba hodně trpělivosti a štěstí. No a něco se prý děje i kolem Severní zdi, ale to je stále ještě ve fázi jednání.

Vím, že jsi napsala scénáře k několika epizodám seriálu Kriminálka Anděl. To je určitě skvělá průprava k vytvoření scénáře pro „celovečerák“. V čem se zásadně liší práce na knize od scénáristické? Jaký je to pocit vidět své postavy obživlé na televizní obrazovce?
Učím se. Úplně od nuly. Vůbec jsem netušila, jak se na nějakém scénáři pracuje, co to je scénosled, reály, jak se píší dialogy. Takže Kriminálka Anděl je pro mě skvělá škola, a i když je to něco úplně jiného než knihy, hodně mě to baví.
V knížce mám úplně volnou ruku. Kolik stránek chci, kolik postav, jaké prostředí, počasí, denní či noční hodinu, prostě všechno. Ve scénáři už je to jinak. Nemyslíš svobodně jako autor, ale představuješ si hlavně, zda to vůbec půjde zrealizovat. Třeba mlha je absolutně nedoporučovaný element. Špatně se dodělává digitálně, působí falešně, a čekat na opravdovou mlhu s celým štábem není úplně dobrá volba. No a já mám na Šumavě mlhu všude… Na scénáři pracuješ s přesně zadaným počtem postav, které už v seriálu fungují deset let. Nemůžu jim změnit charakter nebo minulost, naskakuju do rozjetého vlaku. Musíš se držet přesného počtu scén, neutratit rozpočet celého seriálu za jednu akční honičku, najít levné, ale působivé prostředí. A taky pracovat s poradci z řad skutečné policie, to u knížek nemám.
Ale právě oživení postav, které pak na obrazovce říkají a dělají to, co jsem napsala, mě hodně baví. Vidět, jak si s tím herci poradili. A přiznávám, že mě bavilo číst a slyšet v rozhovorech s nimi, jak je zrovna ten můj scénář a příběh semlel. Snažím se totiž i do seriálu přinést kousky skutečných případů, co mě hodně zasáhly.

Na co se Tví čtenáři mohou těšit v příštím roce? Často mluvíš o tom, že máš tolik zajímavých témat a potřebovala bys psát alespoň tři knihy za rok, aby se na všechna dostalo. Kde vlastně získáváš tyto prvotní náměty?
Právě dělám na redakčních pracích knihy, co vyjde příští rok na jaře. Je to teď trochu moje noční můra. Napsala jsem ji už v roce 2021, ležela pár let v redakci. Pokaždé se rozhodlo, že to další téma, další kniha, jsou lepší než tato, takže vydáme nejdřív tu lepší. O rok později znovu. A pak znovu. No a najednou přišel čas na tuhle a je pro mě těžké s ní teď jít mezi čtenáře, když vím, že byla „ta nejhorší“. Proto ji dost intenzivně přepisuju. Je to příběh, kterému trochu ironicky říkám zombie apokalypsa ze Šumavy podle skutečných událostí. Vracím se do roku 1853, kdy na Šumavě došlo k asi největší přírodní i lidské tragédii. Tak velké množství sněhu, že lidé ve svých domcích zapadli jako pod lavinou. Nemohli ven, ani ke chlévům, ani vynést ze světnic mrtvé. Do toho hlad, infekce, neznámá nemoc. Polovina osad vymřela, ti, kdo přežili, byli víc zvířaty než lidmi.
Další kniha, která vyjde, je druhý díl Muže z Brna. Policista Josef Ječmínek bude opět převelen, no a tentokrát ho, chudáka, pošlu… to ještě neprozradím.
Zrovna včera jsem dopsala kriminálku z prostředí náhradního mateřství, podle skutečných příběhů surogátních matek. Mám doma autentické deníky devadesátkového vraha, vzpomínky na jeden hodně krutý šumavský dětský domov, osudy rumunských Slováků, kteří po válce osidlovali pohraničí, a spoustu dalších námětů. Je toho hodně. Své příběhy mi posílá spousta čtenářů. Dostávám od nich zprávičky a maily, vypráví mi vzpomínky své nebo svých předků, osudy velkých i malých hrdinů, zapomenutých tragédií, jsou rádi, že někoho konečně zajímají.

V poslední době máš diář nabitý k prasknutí termíny nejrůznějších besed nebo festivalů po celé republice. Nechybí Ti kvůli nim čas na psaní? Jak těžké pro Tebe, jako pro introvertku, bylo v začátcích vystoupit a mluvit před lidmi? Setkala jsi se někdy na besedách s jiným než pozitivním přijetím a zaskočila tě nějaká reakce diváků?
Teď už s tím musím něco dělat, tenhle podzim byl opravdu hodně plný a začíná to odnášet i zdraví. Je pro mě těžké říkat ne. Ještě před pár lety bych byla za každou besedu hrozně vděčná, takže se mi dnes těžko odmítá pozvání, ale už to vážně nestíhám. Zařekla jsem se, že příští jaro dám bez besed, abych měla víc času na psaní a na život.
Dnes už se tolik nestydím, ráda se se čtenáři potkávám, vyprávím jim, snad je i bavím. A baví mě s nimi diskutovat, často se i v té největší „díře“ setkám se zajímavými lidmi, inspirativními osobnostmi, s dalšími osudy. Ze začátku to ale bylo určitě traumatické. Spisovatel je většinou introvert, já teda určitě. Moje úplně první akce byla ještě ke všemu v přímém přenosu. Nikdy jsem na veřejnosti nemluvila, snad jen při maturitní zkoušce, a najednou kamery, mikrofony, známé tváře. A já. Měla jsem přesně pět minut, abych světu představila svojí knížku. Na to první vystoupení jsem se opravdu učila celý monolog nazpaměť. Slovo po slovu, každé přídavné jméno, mikrofon se mi v ruce klepal tak, že jsem s ním narážela do zubů… velká hrůza. I dneska mě to určitě stojí hodně sil, energie mezi čtenáři a autorem člověka na chvíli nabije, ale vyprávět třeba dvě hodiny, někdy i více, často bez moderátora, jen tak spatra, není snadné a hodně mě to vysaje.

Zatím byly všechny moje knižní festivaly a besedy příjemnou zkušeností. Až na jednu. Tu knihovnu nebudu jmenovat, malé město, přišlo pár důchodců, bylo těsně před prezidentskými volbami, národ hodně rozdělený. Po pár větách se mezi sebou v publiku začali hádat. Napadat se. Pak i mě. Čtenáři se rozdělili na dva tábory. Jeden mě posílal do Ruska za Putinem, protože mám v knize jednu ukrajinskou zdravotní sestřičku, ke které se doktor nechová zrovna slušně. Pro ně jsem byla proruský dezolát. Druhý tábor, evidentně fandící bývalému režimu, mi zase nadával, že o té době nic nevím, když mi bylo jen pár let, a že můj táta měl, jak bych to řekla slušně, zabránit mému početí. Pro ně jsem byla prozápadní zaprodanec. Málem se poprali, a pak to paní knihovnice uzavřela s tím: děkujeme paní spisovatelce, že sem vážila cestu až z Itálie, příští týden budeme mít kurz vázání šátků a pak přijde znovu pán s mluvícími papoušky…

Za dveřmi jsou Vánoce. Co vlastně pro Tebe znamenají? Jaké byly svátky Tvého dětství, na co z nich nejraději vzpomínáš?
Já měla krásné dětství a krásné Vánoce. Mám skvělou rodinu, rodiče, co jsou spolu v dobrém i zlém už skoro 50 let, nejlepší máma a táta na světě. Můj mladší bráška byl zas ten nejlepší kamarád pro všechny dětské hry a dobrodružství. Babičky a dědové, co uměli krásně vyprávět. Za okny Šumava, svět ještě bez počítačů a i ta televize byla spíš na položení háčkované dečky od babičky než na velké koukání.
Vánoce jsou v mých vzpomínkách zasněžené (protože u nás ve Vimperku – Winterberg – Zimní hora – prostě sněhu bylo vždycky až moc), voní mandarinkami, starou vánoční kolekcí z mikulášské besídky a tou jednou převzácnou konzervou ananasu, co maminka schovávala ve spíži. Lepíme s bráškou v kuchyni vánoční cukroví, balíme potají dárky, co jsme spolu začínali vlastnoručně vyrábět už někdy v září, táta vraždí umírajícího kapra ve vaně panelákové koupelny. Ráno Štědrého dne má jiné světlo, zářící, kouzelné, za okny sněží a v obýváku, který voní čistotou a vanilkovými rohlíčky, mezi každoročním dohadováním mamky a taťky, jestli na stromeček patří nejdřív ozdoby nebo svíčky, slyším úvodní písničku Popelky. Pak se setmí a s bráškou pozorujeme přilepení na sklo okna protějších paneláků, jestli už u nich doma svítí světla stromečků. Jestli tam už Ježíšek byl. Protože pak brzy přijde i k nám. Jako malá, když jsme pak zasedali všichni k štědrovečernímu stolu, bylo té krásy na mě najednou tolik, že se mi pokaždé chtělo trošku brečet.
Dnes už pro mě Vánoce ztratily hodně ze svého kouzla, ale to se dospělým asi stává. Nefandím té hysterické snaze po dokonalosti, vánočním trendům (ježišmarjá, jak můžou mít Vánoce nějaké trendy?), přecpaným břichům a závodům v dárkování. Za peníze si člověk štěstí vážně nekoupí, ať se snaží sebevíc, a Vánoce v tomhle umí nastavit zrcadlo hodně nemilosrdně.
V mých dětských vzpomínkách nejsou dárky. Na ně si vážně nepamatuju. Jen na ty slzičky dětského štěstí, co mi stoupaly do očí. Že jsme všichni spolu. Takové Vánoce bych hrozně moc přála i dětem dnes.

To jsi vyjádřila opravdu moc krásně.
Se svým partnerem, italským rockovým muzikantem Marcem Mendessem, žijete střídavě v Čechách a v Itálii. Kde strávíte letošní Vánoce a konec roku? Jaký je rozdíl mezi českými a italskými svátky? Nelákalo by Tě napsat scénář k hlavní štědrovečerní pohádce?
Štědrovečerní pohádka je takový můj tajný, teď už teda ne zas až tak tajný, spisovatelský sen. Líbí se mi představa vstoupit do svátečních domovů v ten velký den a vyprávět pohádkový příběh, který by potěšil. Něco nemoderního, krásného, popelkovského, už mám roky v hlavě i příběh, zasněženou Šumavu, zdejší mocnou vládkyni hor Swizzu s její smečkou vlků a k tomu samozřejmě velkou lásku. Tak třeba někdy. Nebo taky ne, uvidíme.
Letošní Vánoce u nás budou v Itálii, hned potom vyrážíme za muzikou do Kalifornie. Než mi zase začne literární jarní sezóna.
Italské Vánoce jsou určitě krásné, ale nedokážu je ani po čtvrt století cítit jako svoje. Zkrátka mi chybí ty dětské vzpomínky. Co mají Italové jinak? Mnohem, mnohem delší štědrovečerní večeři. Trvá až do půlnoci, pak se položí Ježíšek v betlémě do kolíbky, která je do té doby prázdná. A o půlnoci se začnou rozbalovat dárky. Potom se jí dál. Štědrovečerní tabule není jako u nás, kde všichni máme na stole více méně to samé. Tohle v Itálii nemají a možná mě to i trošku mrzí. Každý region, každé město a někdy i každá rodina má své vlastní tradiční menu. U nás na Benátsku jsou to samozřejmě ryby a mořské plody na tisíc způsobů, tortellini ve vývaru, lasagne, domácí likéry z lesních jahod, citrónu nebo oříšků, nemají tu vánoční cukroví. S tím, hlavně s vanilkovými rohlíčky, tam mám velký úspěch. Sladká tečka, spíš hodně teček, je obvykle sorbetto, kousky tureckého medu, panettone (cosi mezi vánočkou a bábovkou) plněný pistáciovým krémem a namáčený do vaječného likéru.
Křesťanský aspekt Vánoc je v Itálii samozřejmě silnější, celý prosinec mají spoustu svatých, advent je hodně duchovní záležitost. Mše, modlitby, svíčky. Co mi tam chybí? Kapr, cukroví, pohádky, náš Ježíšek nebo i čerti a Mikuláš – místo nich máme první týden v lednu Befanu, čarodějnici, co plní ponožky sladkostmi a uhlím. O měsíc později, má holt zpoždění, je to Italka. A nikdy tu na Vánoce nesněží. Prostě moře, prázdná pláž, mlha a prší od listopadu do března. Na Silvestra domácí ohňostroje připomínají konec světa, obzvlášť v Neapoli jde často život. A je třeba mít na sobě něco červeného, to bez výmluv. Jinak tě čeká smolný rok. Stačí třeba i něco, co není vidět, spodní prádlo, ponožky, červená nitka kolem zápěstí. Aby si mezi sebou popřáli hodně štěstí, často říkají „Tanta merda!“. Takže ve slušném překladu „hodně exkrementů!“. Tak teď úplně nevím, co vám popřát. Snad ať je prostě na světě fajn.

Milá Petro, myslím, že bychom mohli v rozhovoru pokračovat ještě hodně dlouho, ale jak se říká, v nejlepším se má přestat. Moc Ti děkuji za příjemné popovídání i poskytnuté fotografie. Užij si pohodové a klidné Vánoce! Nepochybuji o tom, že se Tvé knihy objeví pod mnoha rozzářenými vánočními stromky. Do nového roku Ti přeji hlavně pevné zdraví, hodně štěstí, úspěchů a radosti ze života i tvorby.

Autoři fotografií: Věra Marčíková, Lucia Švorcová, Vladislav Steinbauer a Marco Mendess.

Přečtěte si také rozhovor s Petrou Klabouchovou z roku 2023 (I.část, II.část).

Doporučení:

Share