Čtení ke kávě: Jak se (taky) píše detektivka (Ilona Dobrovolná)

Jak se (taky) píše detektivka

18.11.2025 Ilona Dobrovolná Bez komentáře

Detektivka je žánr obyčejně temný. Proces jejího psaní je naopak docela přízemní. Většina napětí spočívá v tom, jestli se vám podaří dopsat odstavec dřív, než vám vystydne káva. Nebo jestli postava, kterou jste na začátku zlikvidovali, omylem neobživne v předposlední kapitole.

Právě to se mi nedávno skutečně stalo. Dostala jsem se do bodu, který každý autor miluje – všechny nitky příběhu jsem propletla ke zdárnému konci, a mohla jsem s hrdostí prohlásit, že mám hotovo. Ještě jednou si po sobě závěr přečtu, abych se ujistila, že nic nezůstalo neosvětleno, a čtenář nebude zklamán. A najednou – mezi všemi těmi předměty doličnými, výpověďmi svědků a geniálními dedukcemi vyšetřovatelů docela nenápadně přešlapuje zavražděný, rozpráví s ostatními postavami a skrze stránky se šklebí na autorku, kterou tak báječně vypekl. Tak to tedy ne, rozzlobím se na něj. Jednou jsem tě zabila a to platí. A vzápětí už mažu ten nejhorší důkaz, který se může v detektivce objevit, totiž důkaz autorovy nepozornosti.
Uf, omyl zažehnán! Teď už by skutečně mohlo být hotovo. Jen si ještě ověřím pár věcí. To se samozřejmě snadno řekne, ale pokud se věnujete kriminálnímu žánru, můžete se octnout v ošemetné situaci. Nevím, co zadávají do internetového vyhledávače běžní lidé, ale my, autoři detektivek, vyhledáváme věci dost podezřelé. Jak obejít zabezpečení dveří je zdaleka ta nejnevinnější. V naší historii vyhledávání se objevují mnohem drsnější perličky. Jak umíchat jed… Kolik let dostane člověk za vraždu… Kam nejlépe ukrýt mrtvolu… Když tyto a podobné dotazy zadávám do Googlu, jsem celá nesvá a další dvě hodiny se ohlížím přes rameno v očekávání, že mi každou chvíli vykopne dveře zásahovka.
Naposledy jsem se rozhodla, že budu moderní a půjdu s dobou. Žádný obyčejný vyhledávač, zeptám se umělé inteligence. Nebudu ji hned ze startu zatěžovat vraždami, potřebuju se jen nabourat do počítače. Tedy ne já, ale moje postava.
Umělá inteligence ten rozdíl nepochopí a hned mě upozorní, že je to nezákonné, a nemůže mi proto v tomto ohledu pomoct. Vysvětluju, že nechci konkrétní návod, dokonce ani nemám v plánu žádný počítač hackovat. Potřebuju jen vědět, zda by to moje postava dokázala a jak dlouho by jí to případně trvalo.
Ne, trvá si na svém umělá inteligence. Tvoje postava to udělat nemůže, protože je to nezákonné.
No moment, vždyť jsem ti tu postavu před chvilkou důkladně popsala a nezmiňovala jsem se o tom, že by byla výkvětem všech ctností. Hypoteticky to přece udělat může.
Ale s umělou inteligencí není řeč, a tak to vzdávám a jdu si uvařit další kafe. Přitom přemýšlím, jestli se můj hrdina skutečně potřebuje tak nutně dostat k obsahu počítače. Protože vzhledem k mojí náladě bych mu raději připsala do ruky kladivo, kterým by přístroj prostě rozmlátil.
S hrnkem kávy se vracím zpátky ke svému vlastnímu počítači a zjišťuju, že mi za pět minut nepřítomnosti přibylo do rukopisu hezkých pár řádků. Ne, nezapříčinilo je žádné kouzlo, které bychom si my autoři občas přáli. To se jen do tvůrčího procesu zapojil můj kocour. Zaujatě hledí na obrazovku a přešlapuje po klávesnici. Moje pečlivě vypiplané odstavce jsou rázem oživeny o řadu nesouvislých písmenek a znaků, jež dávají smysl jen v nějaké tajemné kočičí řeči. Zhluboka si povzdechnu, posadím se za stůl a místo psaní už zase mažu.
A právě tak nějak může vypadat tvůrčí práce. Nejen precizní logika a promyšlené zvraty, ale i malé každodenní absurdity. Postavy, které odmítají zůstat mrtvé. Historie vyhledávání, za niž by se nemusel stydět ani mafián. Umělá inteligence, která vás poučuje o zákonech. A kocour píšící svůj vlastní příběh přímo uprostřed toho vašeho.
Když si to sečtu, je vlastně s podivem, že z toho vůbec vznikne kniha a ne policejní protokol. Na druhou stranu právě tyhle drobnosti dělají psaní zábavnějším. Neustále testují moji pozornost, takže nemusím mít strach, že upadnu do rutiny a pojedu na autopilota. A když mě příště uprostřed noci vzbudí podezřelý rámus, budu doufat, že je to jen kocour shazující květináč z parapetu. A pokud to nebude kocour, doufám, že zásahovka aspoň ocení, jak dobře mám tu scénu v kapitole dvanáct popsanou.

Ilona Dobrovolná

Autorka se narodila v Brně, kde také vystudovala mediální studia a žurnalistiku na Masarykově univerzitě. Místo novinářské profese se rozhodla věnovat autorské tvorbě a jako fanynka detektivek si zvolila právě tento žánr. V roce 2021 se umístila v literární soutěži nakladatelství MOBA, a tak vyšla její první kniha Prokletí rodu. Za druhou knihu – Panoptikum pana Perkinse – získala cenu Magnesia Litera. Na podzim roku 2025 vychází autorčina v pořadí třetí detektivka s názvem Kletba japonského náhrdelníku.