Čtení ke kávě: Z penny až na milion (Antonín Mazáč)

Z penny až na milion

28.10.2025 Antonín Mazáč Bez komentáře

Vrátíte se se mnou do minulosti? Jen na pár okamžiků, jestli můžu prosit. Je to především moje minulost, ale možná budeme všichni překvapeni a v půli cesty se sejdeme…

Je klišé říkat, že dřív bylo líp. Takže tu větu ode mě nikdy neuslyšíte, protože se dá zpochybnit milionem způsobů. Ale určitě bylo jinak. To se mnou snad budete souhlasit. Počasí bývalo jiné, lidé se jinak usmívali a zdravili a svět (ačkoli se točí pořád stejně a díky bohu za to) v moha ohledech taky nebyl úplně stejný. A k tomu se váže jedna moje vzpomínka.
Jako malý kluk jsem míval spoustu koníčků. Zkoušel jsem čarovat (vždycky jsem si myslel, že ovládám karetní triky nejlíp ze všech dětí na světě, a nikdo mi to dlouho nebyl schopný vymluvit), jeden čas jsem hrál tenis (obstojně), fotbal (hodně dobře; páni, jaký já byl mrštný hajzlík!) a laškoval jsem s divadelním kroužkem. Taky jsem chodil na karate. Měl jsem rajcovní tílko s vybledlým karatistou. Když jsem se zrovna najedl, vážil jsem asi dvacet kilo a na moje žebra se dalo hrát jako na piano. Ale vysvětlete to klukovi milujícímu akční filmy na véháeskách.
A pak tu byla ještě jedna věc a ta – z nějakého pro mne záhadného důvodu – naprosto zmizela z „koníčkové“ mapy. Nebudu tvrdit, že úplně, ale za mých dětských let to byla mánie.

Filatelie.

Komu je přes čtyřicet, musel jí být zasažený. Ze mě byl prvotřídní známkový psychopat a já se za to ani trochu nestydím. Měl jsem osm alb rozdělených tematicky – sport, fauna, flora, cizí státy a tak podobně. A dokázal jsem v nich ležet hodiny a přeorganizovávat je a rovnat a čistit a kochat se jimi… Jestli tohle není známka (ha ha) psychopata, tak potom už nevím co.
Nejkrásnější pro mě byly dvě chvíle: Jednak domluvené srazy s kluky ze sídliště. Všichni měli alba. Všichni syslili známky. Nás malých psychopatů byla spousta. Měli jsme své psychopatí dýchánky a na nich probíhaly legendární šmelinářské kšefty. Každý něco chtěl. A každá známka měla svou cenu. A teď si vezměte, že jsme všichni snili o tom, že někde ulovíme Modrého Mauricia, což byla… no, byla to pro nás asi taková představa, jako kdyby sedlák vychoval slepici, která by mu snášela zlatá vejce. Dokonce se mi o tom několikrát zdálo. O tom, že jsem ten skvost našel v nějaké zapadlé stoce a pak s ním utíkal přes půl zeměkoule, protože mě všichni naháněli. A nikdo není krvelačnější než děti, kterým chybí známka do série. Nebo ten zpropadený bájný Modrý Mauricius.
A pak jsme zjistili, že existuje červený, že je snad ještě vzácnější a že ho má Pepík Nováků a jednoho taky prý ten věčně špinavý kluk od řezníka. A školníkův syn, který chodil na všechny hodiny zásadně pozdě, měl podle ověřených zpráv dva. Takže z něj byl pravděpodobně několikanásobný milionář a bylo mi záhadou, proč se vůbec ještě s nějakou školou obtěžuje.
Jen tak ze zvědavosti, z čistočisté zvědavosti (když už si tak u popíjení kávy tohle čtete), jestlipak víte, proč byla tahle známka tak vzácná? Já to dlouhé roky netušil. Stačilo mi to jméno. Mau-ri-ci-us. Hergot, to znělo vznešeně! To nemohl být jen tak nějaký kus papíru k olíznutí. Tehdy jsem vůbec neměl zdání, že modrá verze stála původně pouze 1 penny a červená verze 2. Fígl nebyl ani tak v tom, že se vytisklo nějakých pět stovek kusů, ale v tom, že jsou to jediné mauricijské známky, na kterých je omylem vyryto POST OFFICE místo POST PAID. Jak je to jednoduché! Jak snadno se dá z všední věci udělat legenda! Z 1 penny to skočilo rovnou na 2,5 milionu dolarů a bylo vymalováno. A pro mě, autora a milovníka detektivek, bylo navíc fascinující, že sám velký Arthur Conan Doyle byl vášnivý filatelista a Modrého Mauricia ve svých příbězích několikrát použil. Jen se mu tedy nikdy nedostal do ruky.
A abych nezapomněl, je tu ještě ta druhá chvíle, kterou jsem si užíval jako máloco: Někdo lezl babičce po půdě, šmejdil ve starých kufrech a hledal poklady, já navštěvoval POFIS. Pamatujete na ně ještě? Tehdy alespoň jeden býval snad v každém městě. Poštovní filatelistická služba. Pro mě to byly malé krámky. V každém seděl strýc s brýlemi a vyhlížel malé kluky s pár drobnými, kteří se rozhodli utrácet svoje kapesné. Vlastně jsem se cítil trochu jako Bastien v Nekonečném příběhu. Nikdy jsem pořádně nevěděl, co hledám, ale vždycky jsem doufal, že to najdu. Známku do série, vizuálně dokonalý aršík nebo možná i toho zpropadeného Mauricia. Proč ne? Zázraky se přece dějí. Hlavně malým dětem.
Z POFISu je dnes již jen nakladatelství věnující se filatelistice. Krámky vymizely stejně jako děti, které do nich houfně vbíhaly.
Ale tak je to nejspíš v pořádku. Nová doba přináší nové koníčky, nové možnosti a lásky. A ty staré si uchováme v paměti nebo… třeba na té půdě, kde se nám časem budou přehrabovat vnoučata a objevovat pro ně neznámé světy.
A my jim pak můžeme vyprávět o Penny Black, o vůbec první známce, kterou kdy kdo vytiskl. O Britské Guyaně, které se přezdívalo Svatý grál filatelie a já o ní měl vlhké sny. O tom, co je to falzum, celina a jak moc zoubkování zvýší cenu známky. Nebo o tom, že zásobník neznamená jen náhradní náboje, ale i… Ale to už by bylo na dlouhé vyprávění někde u krbu. Tak možná někdy příště.

Antonín Mazáč

Autor se narodil v Chodově na Karlovarsku, tam i vyrostl a objevoval lásku (nejen) k literatuře. V roce 2012 se probojoval mezi posledních pět šťastlivců v soutěži nakladatelství Fragment Hledá se autor bestselleru – Povídky 2011. O dva roky později vydal u dnes již neexistujícího nakladatelství Beletris knihu Noční tep a následoval Křest ohněm. Letargii – první detektivní román – vydal u nakladatelství Plus (taktéž dnes již neexistujícího – náhoda nebo prokletí?) a v té době již věděl, že se chce stát plnohodnotným románovým autorem. Povídky nezavrhuje, na krátkých zašmodrchaných jednohubkách se literárně „udělal“, ale nedokážou v něm vyvolat ty pocity, jaké umí hutný několikasetstránkový příběh. A platonicky se zamiloval do Andrey Šimečkové, která bojuje se zlem kromě Letargie i v jeho knihách Aristokrat a Konzultant, tak ji teď nemůže opustit. Jeho nejnovějším detektivním přírůstkem je Kapka hněvu, ve které vzdává po předchozí Kapce jedu hold všem noirovským detektivkám, které jako malý kluk četl na zapřenou pod školní lavicí.