Rozhovor: Jana Poncarová | Klub knihomolů

„Ono je to psaní vlastně dost dobrodružná disciplína,“ říká spisovatelka Jana Poncarová

10.10.2025 Roman Míka Bez komentáře

Krátce po vydání jejího nejnovějšího románu, jsem požádal o rozhovor úspěšnou a velice sympatickou spisovatelku Janu Poncarovou. Otevřeně v něm odkrývá mnoho okolností, spojených s tvorbou i ze svého soukromí.

Od rozhovoru, který jste poskytla Klubu knihomolů, uběhly již tři roky. Mohla byste prosím shrnout Vaši tvorbu od tohoto období, a případně také významné milníky Vašeho osobního života?
Herečka vyšla v roce 2022 a pro mě se stal tenhle rok přelomový. Odešla jsem z několikaletého manželství, jen s kufrem plným oblečení a knih a přestěhovala se k tátovi na chalupu. Vycestovala jsem do Ameriky, kde jsem začala psát novou knihu. Pak jsem se vrátila, rozvedla se, potkala nového partnera, přestěhovala se za ním do Domažlic, vdala se, otěhotněla, porodila syna. S rodinou jsme se přestěhovali zpátky do Dobříva. To vše během tří let. Mezitím jsem vydala další knihy, romány Nultá hodina a Dvojí život. Letos zjara vyšel průvodce z edice Za tichem o Českém lese a před pár dny moje první dětská kniha Tajemství Věřina deníku a také nový román pro dospělé Anna R.

Takže to období pro Vás bylo velmi hektické a také zlomové.
Na knižním festivalu v Plzni jsem viděl, jak byl synek důležitou součástí Vaší autogramiády. Jak se vlastně dá skloubit péče o tak malé dítě s literární tvorbou a dalšími, s ní souvisejícími, okolnostmi a povinnostmi?
Někdy je to náročné. Připomíná mi to dobu, kdy jsem psala své první romány a měla na tvorbu jen velmi omezený čas. Tehdy jsem pracovala jako novinářka a denním chlebem byly rozhovory, reportáže, články. Znamenalo to, že jsem osm hodin pracovala, pak se krátce prošla nebo si jinak odpočinula a po večerech a o víkendech jsem sedala ke svému psaní. Když z toho byly dvě hodiny koncentrované práce, byl to úspěch. Stejné je to teď. K psaní jsem se vrátila po šestinedělí a byla jsem zvědavá, jestli dokážu dát dohromady větu. Syna (v té době jsme bydleli ještě v Domažlicích) si brala do kočáru jeho babička nebo prababička, která bydlela jen kousek od nás. Teď, když bydlíme v Dobřívě, vozí kočárek moje dvě skvělé tety. Synovi bylo deset měsíců a vždycky, když tety přijdou, směje se na ně a z procházky se vrací spokojený. Odmalička ho zvykáme na lidi, na společnost. Byl se mnou třeba na oslavě nakladatelství Motto, kde mé knihy vychází, nedávno se se mnou zúčastnil autogramiády, zanedlouho nás čeká křest nové knihy a nějaké besedy. Pochopitelně je důležité, že mám podporu manžela, který o syna pečuje, když mám autorské čtení. Zatím jich moc neplánuju, spíš jen sem tam nějaké v okolí, na cestování na druhou stranu republiky teď ještě není ten správný čas, neumím si představit, že bych byla dva dny pryč. V listopadu nás ale čeká festival LiMiTY ve Frýdku-Místku, kam pojedeme celá rodina a pojmeme to jako výlet. Jsou samozřejmě dny, kdy jsem unavená, kdy se nevyspím. Zjistila jsem ale, že bez psaní neumím být, že mi pomáhá rozbít rutinu, kterou zná každá máma, která je s dětmi doma. Když můžu pracovat, jsem spokojenější, mám víc energie zase pečovat. A naše dětská lékařka říká, že děti pracujících maminek jsou prý samostatnější, spokojenější a odolnější.

Kdysi dávno, na konci osmdesátých let, jsem vojančil právě v Domažlicích. Tamnější kraj jsem si, na rozdíl od nenáviděné vojny, zamiloval. Váš vztah k tomuto regionu je, soudím podle nedávno vydaného cestopisného průvodce s názvem , také velmi vřelý a znáte ho téměř „jako své boty“. Jedná se o poměrně drsný kout západních Čech. Co Vás na něm nejvíce fascinuje?
Já ten kraj miluju! Kopce, lesy, lidi. Mám tam řadu přátel. Nejvíc kamarádím s paní Zdeňkou Sládkovou, které je devadesát čtyři let a co my jsme se naseděly u ní v kuchyni a ona vyprávěla… Třeba o svém taťkovi, jak mu říká, který pracoval jako zahradník v trhanovském zámku. Taky mě vzala na pár míst, která má ráda. A že je ten kraj drsný? Je. Asi proto ho mám ráda. Taky je upřímný. Srdečný. Víte, co se mi stalo? Díky průvodci Za tichem: Český les si našla cestu k Boženě Němcové. Ona žila asi dva roky v Domažlicích a moc se nemusela s měšťany, ale zato milovala vesničany a chodívala za nimi na hyjtu. Tak jsem se procházela s ní. Skoupila jsem po antikvariátech stará vydání Obrazů z okolí domažlického a poznala docela jinou Boženu Němcovou, než jak nám ji ukazují ve škole. Stala se pro mě ženou z masa a kostí. Možná by vás zajímalo, kam Božena chodila? Tak třeba na Vavřinec, to je z města kousek. Potom do Chrastavic, do Mrákova, ale třeba i do vzdálenějšího Klenčí pod Čerchovem. Potom, co je z Domažlic vykázali ještě dál do pohraničí, až do Všerub, tak chodívala na Tanaberk (svatou Annu) anebo na Rýzmberk. To jsou krásné procházky.

O Domažlicích a Chodsku bychom si určitě mohli povídat dlouhé hodiny. Pojďme však přejít k Vaší tvorbě. V úvodu jste zmínila román Herečka. V něm přibližujete velice krátký životní příběh prvorepublikové herečky Jarmily Horákové. Inspiraci pro jeho napsání jste čerpala z hereččina podrobného deníku. V románu se objevuje i celá řada dalších kulturních osobností té doby, jako například Karel Teige, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert nebo Stanislav Neumann. Čím Vás osud téměř zapomenuté divadelní divy zaujal? Jak obtížné pro Vás bylo tak skvělým způsobem vykreslit atmosféru vzniku avangardní umělecké scény a s ním související období dvacátých let a propojit ji s temnou a bezútěšnou atmosférou let čtyřicátých, které tvoří druhou časovou rovinu příběhu?
Je pravda, že o Chodsku bychom si mohli povídat opravdu dlouho. Srdečně do toho kraje zvu. O Jarmile Horákové jsem se rozhodla napsat ze dvou důvodů. Za prvé byl její příběh pozapomenutý a mně to bylo líto. Za druhé mě velmi zasáhly a oslovily její deníky. Mimo jiné v nich otevírá i mé téma: dílo, nebo dítě? Ve svém velmi mladém věku si kladla otázku, zda může mít obojí – divadlo, milého, rodinu. Musíme mít na mysli, že Jarmila se narodila v roce 1904 a zemřela v roce 1928. Tehdy ještě nebylo úplně běžné, že by žena měla svoji kariéru. Navenek vystupovala jako mladá sebevědomá energická žena. Uvnitř ale měla plno pochybností o tom, zda dokáže být tak dobrou herečkou, jak by si přála. Během rešerší jsem narazila na Olgu Bárenyi, spisovatelku, která publikovala především ve 40. letech minulého století. Olga o Jarmile napsala divadelní hru a novelu. V textu tvrdí, že se neznaly. Ale ony se znaly! Olga, svým původním jménem Aloisie Voznicová ve 20. letech také hrála, a dokonce stála s Jarkou na jevišti. Musela se v příběhu objevit. A dvě dějové linky jsem zvolila schválně. Chtěla jsem mimo jiné ukázat prvorepublikový rozkvět (kultura, divadla, literatura, kavárny, všude plno světla a naděje) v kontrastu s okupací (tma, cenzura, zatýkání, strach). Velmi mě to bavilo.
Příběh Olgy Bárenyi, jako jeden z osmi, jsem zpracovala do připravované knihy, kde představuji polozapomenuté české spisovatelky, následovnice Boženy Němcové… Objeví se v ní třeba Růžena Svobodová, F. Háj*, Anna Lauermannová, a další.

* jedná se o pseudonym spisovatelky Marie Wagnerové

V roce 2023 jste spolu s historikem Jiřím Sankotem vydala knihu Deník Věrky Kohnové. Musím se přiznat, že mě naprosto emočně rozsekala. Deníkovou formou, prokládanou objasněním historických souvislostí, v ní přibližujete tragický příběh dvanáctileté židovské dívky během holocaustu. Velice mě zaujalo jisté propojení Věrčina osudu s Vaší rodinou. Jak jste se vlastně k jejímu deníku dostala? Dovedu si dost dobře představit, že psát o těchto tragických událostech pro Vás muselo být neskutečně psychicky náročné. Každopádně Vám patří velký obdiv a dík. Tato kniha v sobě nese obrovskou sílu a poselství. Měla by se stát mementem pro všechny generace čtenářů. Co znamená Věrčin příběh pro Vás?
Děkuju. Pro mě je Deník Věrky Kohnové nejsilnější a nejsmutnější kniha, kterou jsem napsala. Vyčerpalo mě to. Pamatuju si, jak jsem knihu dopsala, bylo to v létě a já jsem seděla u nás v Dobřívě před chalupou a jen jsem zírala před sebe. Popsat zbytečnou smrt dvanáctileté dívky bylo emočně strašně náročné. Kniha vyšla poté, co jsme odhalili pamětní desku na domě rodiny Kohnových. Odhalení probíhalo jen pár dnů poté, co Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu. A zase umíraly a stále umírají bezbranné děti. Věrčin příběh je stále aktuální. Zlu se nemá a nesmí ustupovat. Deník Věry Kohnové uchovávala moje prateta Marie Kalivodová a jako malá si v něm čítala moje teta Jana Hůlková. To je mimořádná žena. Mimochodem, právě ona mi vozí syna v kočárku, když sedám k psaní. Takže deník je s naší rodinou úzce spjatý. Melanie Kohnová, Věřina maminka, kamarádila s Marií Kalivodovou, a když Kohnovi odcházeli do transportu, tak si Věrka u Kalivodů deník schovala. Nikdo z rodiny nepřežil. O deníku se u nás nemluvilo. Bylo – a stále je – to velmi bolestivé téma. Dozvěděla jsem se o něm náhodou, když jsem na internetu objevila informaci o deníku a zaznamenala ve spojitosti s ním i jméno mé tety a pratety. Příběh se mě hluboce dotkl a během covidu jsem rozepsala Tajemství Věřina deníku – knihu pro starší děti, ve které vystupují dvě hlavní hrdinky: Ida, která žije v současnosti a přestěhuje se s mámou do Dobříva a cítí se osamělá, a Věra, která žije v minulosti, tráví čas na půdě a píše si deník. Skamarádí se a zažijou různá dobrodružství. Knihu jsem psala s přestávkami asi tři nebo čtyři roky, protože vždycky dostaly přednost romány pro dospělé. Deník Věrky Kohnové tak vyšel dřív než Tajemství Věřina deníku.

Následující román Nultá hodina se podle mého názoru svým pojetím poněkud odlišuje od těch předchozích. Tentokrát fiktivní hrdinka, Hedvika, se vrací po sedmi letech, strávených ve vojenské službě v Londýně a Africe, do poválečného Československa a neúspěšně se zde snaží znovu uspořádat svůj život. Mohla byste prosím přiblížit vznik a hlavní dějovou linii románu a také objasnit význam spojení, které tvoří jeho název?
Na začátku byla vila. Během covidu jsem se chodila se psem procházet do Nové Huti u Dýšiny, jsou tam krásné lesy, a objevila opuštěnou vilu. Věděla jsem, že je to místo, do kterého umístím hrdinku. Postupně se zrodila Hedvika. Do jisté míry mé alter ego. Respektive přála bych si být tak statečná a odvážná. Od mládí se zajímám o druhou světovou válku, hlavně o osvobození západních Čech americkou armádou. Hedvika bojuje v Africe po boku spojenců, je řidičkou džípu. Taky jsem ho párkrát řídila. Po válce se vrací domů. Život v troskách. Rodiče zemřeli. S manželem se odcizila. Do života jí vstoupí jiní muži. Je to román o rozchodu, o novém začátku. Proto Nultá hodina. Bod nula. Nultá hodina se používá mimo jiné i pro označení období v Německu bezprostředně po skončení druhé světové války (Stunde Null), kdy země byla v troskách a lidem se zhroutil svět, padla ideologie, které věřili, a museli začít od začátku. Hedvika se tedy vrátí domů, vidí, jak se země změnila, jak se změnili lidé, jak komunisté dělají všechno pro to, aby získali moc. Ona tomu přihlíží, cítí se bezmocná. Musí se rozhodnout, co udělá se svým životem…

V příběhu vystupuje opět celá řada skutečných osobností kulturního i politického života, například Jan Masaryk nebo jeho přítelkyně, spisovatelka Marcia Davenportová. Jak moc je těžké propojit fiktivní postavy s těmi skutečnými tak, aby vše působilo věrohodně a uvěřitelně?
Ono mi to šlo tak nějak přirozeně. Nebylo to na sílu. Když jsem si dělala rešerše k Nulté hodině, četla jsem znovu vzpomínky spisovatelky Marcii Davenportové a najednou jsem věděla, že by si s Hedvikou rozuměly, že v osobní rovině prožívají dost podobnou věc (nechci prozrazovat jakou). Udělala jsme z nich přítelkyně, které si mají co říct a jsou si oporou a prožívají spolu zlomové okamžiky dějin – třeba když šli studenti v roce 1948 na Pražský hrad za prezidentem Benešem. Těch klíčových momentů je tam víc. Víte, já jsem románem hlavně chtěla ukázat, jak nenápadně se totalita dostává k moci, jak to v ty dané okamžiky nevnímáme, jak tomu nechceme věřit, neuvědomujeme si, co se doopravdy děje. Psala jsem to jako paralelu k dnešku.

Přesně tak jsem Vaši Nultou hodinu vnímal, jako memento a varování před často plíživým nástupem totalitní moci. Určitě nejen podle mě jde o jedno z významově nejsilnějších a také nejnadčasovějších současných literárních děl.
Chronologicky se dostáváme k románu z roku 2024, nazvanému Dvojí život. Ten mi je osobně asi nejbližší. Ve svém dospívání a mládí jsem stejně jako jeho hlavní hrdinové prožíval období vzdoru proti totalitní nesvobodě i opojení rockovou hudbou. Co bylo hlavním motivem ke zpracování příběhu talentované houslistky Julie, situovaného do temného období sedmdesátých let? Jaké bylo Vaše dospívání a jaký je Váš vztah k undergroundu a rocku?
Příběh Julie mě napadl v roce 2023, když jsem s kamarádkou Katkou trávila nějaký čas na Slunečném pobřeží ve Španělsku. Inspirovala mě i spolupráce s Janáčkovou filharmonií v Ostravě, pro kterou jsem několik let psala texty. Díky tomu jsem se seznámila s řadou hudebníků, kteří mi vyprávěli, jak minulý režim kontroloval, co se kde hraje, jak protežoval sovětské skladatele, co vše zažívali při cestách do západního světa. Něco z toho vyprávění je součástí příběhu mladičké Julie. Chtěla jsem hlavně mladší generaci ukázat, co byl komunistický režim zač, protože se na to zapomíná. Já jsem sedmdesátá léta nezažila, znám je z vyprávění svých rodičů a dalších příbuzných. Zažila jsem osmdesátá léta a pamatuju si je jako dítě – třeba jak jsem se divila, když jsem poprvé uviděla housku v samoobsluze v Plzni, protože v našem vesnickém konzumu prodávali jen rohlíky. Nebo jak nebyly léky na astma a ekzém a jak nám ho tajně vozili příbuzní z Německa. Dneska se to zdá absurdní. Téma undergroundu mi vždycky bylo blízké. Svoji diplomku jsem psala na téma formování disentu a občanské společnosti v České republice a v Polsku. Načítala jsem si Havla a další osobnosti té doby. Poslouchala jsem Plastiky. Rock miluju! Hlavně ten americkej. A miluju džíny. Je to pro mě symbol svobody.

Vaše odpověď mě velmi potěšila. Dlouhé vlasy, džíny a rock byly pro mou generaci, nebo spíš pro její část, hlavními symboly svobody a protestu proti komunistické době temna. Někdy mě až mrazilo, jak autenticky Juliin příběh působil. Úžasný čtenářský zážitek!
Doslova před pár dny vyšel, již výše zmíněný, román Anna R.. Odehrává se v období první světové války a hlavní inspirací pro něj prý byla, na půdě Vaší chalupy v Dobřívě, objevená dopisová korespondence mezi hlavními protagonisty. Mohla byste tento pozoruhodný román alespoň v hrubých rysech představit?
Anna R. vznikala poměrně dlouho. První myšlenku na ni jsem měla někdy v roce 2020. Tehdy jsem měla k dispozici dopisy, které Anně posílal manžel František z fronty. Ale chyběly Anniny dopisy. Ty se posléze našly, a tak jsem mohla v rekonstrukci příběhu pokračovat. Příběh se odehrává na venkově, v Podbrdí, ve vesnici Dobřív, kde máme chalupu, kde Anna s Františkem žili. Dodnes v kuchyni používám třeba vařečky nebo smaltový pekáč, který používala i Anna a její dcera Mařenka. Jako dítě jsem ještě stihla poznat Frantíka, syna Anny a Františka. To byl úžasný člověk. Takže k příběhu mám velmi osobní vztah. Ptáte se na děj. Začínáme v roce 1913, kdy se zdá, že je vše na nejlepší cestě, aby Anna a František byli šťastní. Investují do hospodářství, zrovna spustí samospádný vodovod, který přivádí vodu do stájí ke koním a kravám. Mají se rádi. Mají dvě krásné děti – Mařenku a Frantíka. Jenže pak přijde rok 1914 a ze dne na den odvádí chlapy z vesnice na frontu. Dojde i na Františka. Anna se ocitá sama se dvěma malými dětmi, na bedrech jí spočine tíha hospodářství. A jako v každé válce se začnou projevovat charaktery, takže Anna ještě čelí příkořím ze strany některých vesničanů. Pere se s tím statečně, dopisy z fronty jsou jí oporou. A taky doufá, že válka skončí a František se vrátí domů. Příběh prolíná i druhá dějová linka, je z roku 1938, kdy se v Evropě opět schyluje k válce. Chtěla jsem tou knihou říct, že válka je zlá a že se nás dotýká, i když nejsme na frontě.

Vaší románové novince samozřejmě přeji co nejvřelejší přijetí ze strany čtenářů.
Probrali jsme docela podrobně Vaši tvorbu od roku 2022. Všechny tituly, vlastně i ty starší, líčí velmi pohnuté životní osudy ženských hrdinek v různých obdobích minulého století. Neláká Vás napsat úplně jinak zaměřený román?
A víte, že ano? Mám teď v hlavě jeden nápad, nechávám ho uzrát. Buď z něj něco bude, anebo ne. Uvidíme. V současné době pak na jednom příběhu pracuju. Zavede nás opět na Domažlicko. Zatím mám za sebou rešerše, rozepsaný text, takže je ve hvězdách, jak to celé dopadne a jestli dokážu říct, co zamýšlím. Ono je to psaní vlastně dost dobrodružná disciplína.

Paní Poncarová, napadá mě ještě mnoho dalších témat, která bych s Vámi velice rád prodiskutoval. Ale jak se říká, v nejlepším se má přestat…
Měla byste na úplný závěr našeho rozhovoru nějaký vzkaz pro své čtenáře a návštěvníky webu Klubu knihomolů?
Taky bych si s vámi klidně ještě povídala o knihách. Je to moje oblíbené téma. Moc ráda bych čtenářkám a čtenářům poděkovala za přízeň. Vím, že v současné situaci nejsou knihy nejlevnější záležitost, a tak si opravdu velmi vážím každého prodaného výtisku. Ráda bych také řekla: čtěte české autorky a autory. Jen díky vám můžeme psát dál. A Vám, pane Míko, děkuju za skvělé otázky a za příležitost popovídat si s Vámi.

Já děkuji Vám za neobyčejně příjemné popovídání, ochotu i poskytnuté fotografie. Z celého srdce Vám přeji hodně spokojených čtenářů, neutuchající přízeň literárních múz, v neposlední řadě také mnoho zdraví, pohody a štěstí v osobním a rodinném životě.

Doporučení:

Share