Jenomže káva voní, věneček je skvělý a rakvička se šlehačkou se jen rozplývá. Není pochyb, čím rychleji zákusky mizí, tím zázračněji mládneme a okříváme. Smějeme se a vzpomínáme na staré časy. Jako lusknutím prstu se z nás stanou děti, které blbnou jako kdysi o velké přestávce. No a když si k voňavé kávě dopřejeme ještě skleničku vaječného likéru, je nám zase patnáct a cloumá s námi puberta. Napadají nás stejné nesmysly jako tenkrát, třeba oholit sousedovi třešně, najít pana Ježíška v telefonním seznamu a zeptat se ho, co nám přinese k Vánocům, nebo postavit sněhuláka před vchodové dveře.
Káva se zákusky mizí a snad i vlivem toho přibývá upjaté zodpovědnosti.
Do časů nezralých malin se nám nenápadně vplíží naši partneři a děti, měníme se ve vzorné kvočny, které chrání svá hnízda a kuřata do roztrhání těla, dokonce i tenkrát, kdy už to dávno není potřeba. Bijeme se za ně jako lvice, aniž víme, jestli nám o to vůbec stojí, a pak si posteskneme na nevděčný svět. Vrátíme se oběma nohama zpátky na tvrdou zem.
„Au, to bolí…“
Lepší bude rychle obrátit list – téma babičky:
A to je realita – dlouho jsem si nemohla na tenhle titul zvyknout. Při oslovení „babi“ jsem obracela oči ke své tchyni, která do té doby měla na zmíněný status výhradní právo, ale zvykla jsem si a dnes jsem na to hrdá. S úsměvem probíráme vnoučata, která nás stáhla zase do dětství. S nimi jsme opět schopny svobodně probudit fantazii, hrát si a ignorovat šedivý svět dospělých. Znovu vymýšlíme blbiny a je nám možná pět? Šest?
Kdyby nás slyšely naše dospělé zodpovědné děti, kterým jsme se v potu tváře snažily tyto vlastnosti vštípit, plácly by se do čela a myslely si něco o náhlém záchvatu infantilu.
Čas pokročil a kamarádka odešla, v tu chvíli se ozvalo obvyklé hryzání prokletého černého, sebemrskačského svědomí.
„Zase žereš? Tak pozdě? Ne jenom že jsi stará, tlustá, ale navíc i bezzásadová, nemáš ani špetku hrdosti, která by ti nedovolila se navečer nacpat tím trapným věnečkem s rakvičkou!!!“
„Prásk“ a je mi zase sto padesát let i kilo…
Zkroušeně zpytuji své svědomí, nedá mi to spát, převracím se celou noc a doufám, že ráno budu moudřejší…
Nebyla… Odhodlaně však kráčím k cukrárně, abych ztrestala již zmíněné hříšné laskominy svým pohrdáním a sjednala nápravu, chce to prostě změnu!!!
Při pohledu do vitríny je volba jasná…
„Vyhlašuji bojkot všem věnečkům a rakvičkám.“
Jsem přece mladá, krásná, štíhlá a inteligentní, aspoň myslím…
Usměvavá prodavačka se tváří chápavě a balí mi do krabičky bavorák, větrník a chlebíček, obě dvě jsme spokojené.
Vařím si voňavou ranní kávu a dnes to vidím tak na pětačtyřicet…

Marie Jurčáková

Autorka žije v Uble a provozuje malé knihkupectví ve Vizovicích. V minulosti napsala dvě novely určené spíše pro ženy, ale muži jim je škodolibě nakupovali. První z nich se jmenuje Metráková letuška a druhá, která byla volným pokračováním, Světlušky na pláži.
Třetí a zároveň první kniha pro děti vyšla letos na jaře. Jmenuje se Zelené plamínky na Klášťově.
Zatím se drží na předních příčkách žebříčku na Heurece a pyšní se titulem bestseller v Dobrých knihách.
Kromě psaní maluje (olej na plátně s příměsí svítivého pigmentu), má za sebou už několik výstav, hraje už dvacet let amatérské divadlo a občas se objeví v komparzu.

Související knihy

Jurčáková, Marie

Pointa, 2025