Knihu Z(a)tracený jantar vydalo nakladatelství MaHa.

***

Alence byly tři roky. Začínala chodit do školky a já do práce. Bylo to náročné pro nás obě. Ten večer dostala od Davida vyhubováno, už si ani nepamatuji, co provedla. Zavřela se do pokojíčku a plakala. Já k ní nesměla. Na tom David trval. Když on vychovával, já do toho nesměla zasahovat a shazovat tak jeho autoritu. Ty chvíle jsem nesnášela. Po chvíli se potichoučku otevřely dveře dětského pokojíčku. David to ani nepostřehl. Hrál nějakou hru, smál se a nevnímal, co se kolem něho děje. Krátce nato se ozvalo klapnutí dveří bytu.
Okamžitě jsem vylítla a jako se střela se řítila bytem a na chodbu. Nikdy nezapomenu na pohled, který se mi naskytl. Alenka stála u výtahu, pod rukou bundičku, v druhé ruce botičky a na zádech batůžek. Očka rudá a napuchlá od pláče. Dívala se výtahový panel, který právě ohlásil, že přivolaný výtah dorazil do patra. Vztáhla ručičku.
„Alenko, co to děláš?“ zeptala jsem se šokovaně.
„Tatínek mě nemá rád. Tak půjdu radši pryč, aby byl rád,“ odpověděla s očima přišpendlenýma do podlahy. Srdce mi puklo na dvě půlky. Au!
„Kam bys chtěla jít?“ klekla jsem si na špinavou podlahu.
„Nevím. Třeba k babičce.“ Evidentně to měla dobře promyšlené. Moje malinká, tříletá holčička se pokusila o útek z domova. Jak jsem to jen mohla dopustit?
„A co já? Mě bys tady nechala? Po mně by se ti nestýskalo?“ To už jsem brečela jako želva. Alenka se na mě podívala, poprvé od chvíle, kdy jsem ji oslovila.
„Tebe miluju, mami, pojď se mnou,“ rozběhla se mi do náruče. Zdvihla jsem ji a chvějící se pláčem odnesla zpět do bytu. V pokojíčku jsem vybalila z batůžku oblečení. Byla jsem překvapená z jejích myšlenkových pochodů. Nesbalila si totiž žádné hračky. V batůžku měla čisté spodní kalhotky, ponožky a pyžamko. Trvalo mi několik minut, než jsem ji přesvědčila, že ji s tatínkem milujeme, že tohle nesmí dělat, a že vždycky můžeme všechno společně vyřešit.
Stejným způsobem jsem měla v plánu promluvit s Davidem. Pořád jsem mu opakovala, že je na to malé dítě moc přísný, ale nikdy mě neposlouchal. Trávil v práci víc času než doma, a když už se zdržel, většinou Alence jen za něco vyčinil. Bylo mi jí líto. Nechtěla jsem, aby měla komplikovaný vztah s otcem už od útlého dětství.
„Davide, možná bys měl své výchovné metody přehodnotit,“ začala jsem krotce a věcně mu vylíčila, co se právě stalo. Byla jsem pyšná na svůj klidný přednes. Jenže zřejmě nebyl dost asertivní. David vypěnil.
„To si ze mě to dítě dělá prdel?“ zaburácel na mě z gauče a zvedl se. V tu chvíli jsem se začala upřímně bát, co udělá. „Já se nenechám citově vydírat tříletým parchantem,“ pokračoval a rázným krokem zamířil k dětskému pokojíčku. Běžela jsem za ním, prosila, naříkala, slibovala, ale všechno bylo marné. Neposlouchal mě.
„Takže tobě připadá, že se tady máš špatně?“ zahřímal ve dveřích dětského pokojíku a malé tělíčko leknutím nadskočilo. Viděla jsem v Alenčiných očích absolutní paniku. Upřímný strach. Vyhledala mě pohledem a já pochopila, že volá o pomoc. Pověsila jsem se zezadu Davidovi na ruku a dál prosila, ať to nechá být, že „emoce jsou příliš čerstvé.“ Setřásl mě, vytlačil mě ze dveří pokoje a zabouchl mi dveře před nosem.
Byl to jasný pokyn, abych jeho výchovu nenarušovala nebo nedej bože se dítěte nezastávala. „Tak si k tý babičce klidně táhni! Seber si svý saky paky a vypadni, ty spratku!“ slyšela jsem přes dveře. Následovaly tři duté rány. Srdce se mi zastavilo. Dvě vteřiny naprostého ticha. A šílený, srdcervoucí dětský nářek.
Sama jsem plakala. Kéž bych ten výprask místo ní mohla dostat já. Kéž bych Davidovi nic neříkala. Kdybych z toho udělala holčičí tajemství, nemuselo se nic stát. Byla to moje vina. Dveře se rozlétly a vyšel David. „CO JE?!“ zařval, když mě viděl namáčknutou u stěny. Možná jsem čekala, že také jednu schytám. Zasloužila bych si to. Tuhle situaci jsem nezvládla.
Vešla jsem do pokojíku se strachem. Bála jsem se, co spatřím. V rohu místnosti ležela zkroucená na zemi Alenka. Usedavě plakala. Slzami se vyloženě zalykala, skoro se nemohla nadechnout. Klekla jsem vedle ní a pohladila ji po zádech. Zvedla ke mně oči, pláč z nich udělal jen úzké štěrbinky. I tak jsem v nich viděla zklamání. Selhala jsem jako máma, ochránkyně. Nezabránila jsem, aby se to stalo. Volala o pomoc a já neudělala nic. Ten večer se v ní něco zlomilo a já si to nikdy neodpustím. Pohled na její zarudlý zadeček mě strašil ve snech.

***

A já jim nemohla ani zavolat. Nemohla jsem dát vědět, proč se nemohu ozvat. Napadlo mě, jestli o mě vůbec má někdo starost? Já, vždycky na přijmu, obětavá a připravená pomoci ve dne v noci, jsem najednou byla mimo dění.
Bylo to ubíjející. Hodiny ubíhaly. Odpoledne se překulilo ve večer. Večer v noc a já byla stále uvězněná ve své cele. Cítila jsem se osamělá. Sama proti všem. Proti celému světu. Pochybovala jsem, že bych mohla tuhle bitvu vybojovat. Neměla jsem být šťastná. Jak řekla matka. Byl to můj osud. Beznaděj mnou prostupovala do morku kostí.
Vyšla jsem na balkon a pohlédla na nebe. Temná, černá obloha plná hvězd. Byly tak daleko. Kéž bych se jich mohla dotknout. Položila jsem ruku na studené kovové zábradlí. Mé prsty obemkly tyč. Naklonila jsem se a pohlédla dolů. Nikde nikdo nebyl. Pode mnou byla zhruba třináctimetrová propast. Byl by můj pád rychlý? Uvědomila bych si, že letím dřív, než bych dopadla? Jaké by to asi bylo? Křičela bych? Naklonila jsem se ještě víc. Jak asi vypadá lidské tělo, když se rozdrtí o chodník?
Mým pádem dolů by se mnohé vyřešilo. Byla jsem to já. To já byla ten důvod, proč je tolik lidí nešťastných. David by nemusel snášet manželský trojúhelník. Matka by konečně měla jen svého jediného vymodleného syna. Bratr by se za mě nemusel stydět. A jistě by se ulevilo mnoha dalším. Mohla bych to všechno vyřešit jednou pro vždy. Hned teď.
Přehodila jsem pravou nohu přes zábradlí a zaklesla železnou tyč pod koleno. Srdce se prudce rozbušilo. Dívala jsem se dolů a těšila se. Mohla bych letět. Letět za svobodou. Byla bych volná. Po tom jsem toužila ze všeho nejvíc. Proč to neudělat? Proč to neskončit? Proč se nevymanit ze sítě toho manipulátora? Proč?

O autorce

Jana Ševčíková se narodila v roce 1989. Již v dětství našla zálibu v tvůrčím psaní. Její rozsáhlé slohové práce se dočkaly velkého ohlasu mezi spolužáky i učiteli. Mnoho z nich se objevilo ve školním časopise. Později psala povídky „do šuplíku“ a toužila se prosadit na literárním poli. Úspěšně absolvovala přijímací řízení na prestižní Literární akademii. Osud však její životní cestu zavál jiným směrem a studium nedokončila. S tvorbou však nikdy nepřestala. I nadále se věnovala psaní povídek, článků a scénářů. Zúčastnila se také celé řady literárních soutěží. V roce 2025 vydala u nakladatelství MaHa svůj román Z(a)tracený jantar.
Velice intenzivně se také věnuje natáčení amatérských filmů. Spolu se svým partnerem Michaelem Blackem se podílela na vzniku filmového projektu Ruce pryč. V něm působila jako režisérka, scénáristka i herečka.

Nakladatelství MaHa založila na začátku roku 2017 spisovatelka Markéta Harasimová. Vydává především thrillery, psychologické romány, krimithrillery, romány z lékařského prostředí, detektivní nebo mysteriózní příběhy, romány pro ženy, romantiku či společenské romány. Zaměřuje se převážně na začínající české autory, obrátit se na něj však může kdokoli, bez ohledu na svou publikační historii.

Související knihy

Ševčíková, Jana

MaHa, 2025