Čtení ke kávě: Báječný život spisovatelů aneb I velké holky občas touží být princeznou (Michaela Mitroci)

Báječný život spisovatelů aneb I velké holky občas touží být princeznou

23.9.2025 Michaela Mitroci Bez komentáře

Psaní je jako kouzelný klíč. Otevírá dveře do světa, kde si mohu vytvořit vlastního hrdinu, být princeznou i dobrodruhem, zamilovat se nebo mít nejlepší sex svého života – a to všechno, aniž bych podváděla manžela.

Říká se, že dospělost bere lidem fantazii. Já si to ale nemyslím. Jen ji schováváme mezi nákupy, práci a úklid koupelny. A občas, když to nikdo nečeká, fantazie vyskočí a zakřičí: „Hele, pojďme si hrát!“ Právě takto kdysi překvapila mě.
Když píšu, je to přesně tak. Najednou se přenesu do světa, kde nemusím řešit, jestli mám v lednici dost mléka nebo na mě čekají děti s úkoly. Tam mohu být kýmkoliv – nezávislou hrdinkou, ale zároveň i tou, která rozhoduje o tom, zda se příběh zvrtne v drama, nebo v romantiku. A nejhezčí na tom je, že nic není nemožné.
Jistě, někdo by mohl říct, že utíkám od reality. A já říkám: „Ano, a s radostí!“ Protože realita je často účtenka za elektřinu, vstávání ve čtyři ráno do práce nebo hádka s manželem. Kdežto ve světě, který píšu, je účtenkou polibek na konci kapitoly.
Moje postavy jsou někdy poslušné, jindy ne. Chtěla jsem jednou napsat povídku o silné hrdince, která se dá dohromady se stejně skvělým chlapem. Skončilo to tak, že se zamilovala do záporáka. (Dodnes netuším, jestli to byla její volba, nebo moje tajná touha.) Ale víte co? Na tom nezáleží, protože on byl pan Božský. Imponoval mi… tedy jí… To je velká výhoda psaní – můžete se zamilovat, kolikrát chcete, a nikdo vám to nebude mít za zlé.
A pak je tu další kouzlo: možnost vytvořit si vlastního hrdinu. Upřímně, kdo z nás by nechtěl mít doma někoho, kdo nejen že vynáší koš (i to je občas pohádka pro začátečníky), ale ještě u toho vypadá jako z titulní strany časopisu? Když si píši příběh, je to dovoleno. A pokud mě hrdina omrzí? Žádný problém – smažu odstavec, a je po vztahu. (Kdyby to šlo i v reálném životě, spousta vztahových poradců by přišla o práci.)
Psaní je moje útočiště. Místo, kde si můžu plnit sny, aniž bych musela čekat na zázračnou vílu kmotřičku. Protože i velké holky mají právo toužit být princeznou – jen místo kouzelné hůlky používáme klávesnici a hrnek kávy.
A tak když příště uvidíte někoho, jak se zasněně usmívá nad prázdnou stránkou (nebo třeba tou, kterou popsal někdo před ním), vězte: právě teď možná bojuje s nepřítelem, zakládá království nebo se beztrestně zamilovává. Protože psaní je pro spisovatele nejkrásnější způsob, jak žít svůj sen – a ještě stihnout uvařit večeři. A ještě větším štěstím je podělit se o něj se čtenáři…

Michaela Mitroci

Autorka je spisovatelkou, která věří, že příběhy dokážou otevřít dveře do světů, kam se jinak nedostaneme. Píše romány s prvky romantiky i fantazie a nedávno vydala knihu Prokletí minulých životů u nakladatelství Ikar. Kromě psaní se věnuje hudbě a józe. Po letech práce v kanceláři, která ji nenaplňovala, se vrhla na studium předškolní pedagogiky, aby mohla pracovat s těmi, jejichž představivost je nejúžasnější – s dětmi. Inspiraci nachází v každodenních drobnostech – od šálku kávy až po náhodný rozhovor v čajovně.
Sama o sobě s nadsázkou říká, že psaní je její „bezpečný způsob“, jak se zamilovávat pořád dokola, protože bez lásky nedokáže přežít. Její příběhy proto kombinují humor, něhu i únik z reality – protože přece i velké holky občas touží být „princeznou bezpečně ukrytou v silné náruči pana Dokonalého“.