V první polovině července 2025 rozšířilo nakladatelství Gnóm! svou skupinu knih Ursuly Kroeber Le Guinové o další titul, tentokrát s názvem Levá ruka temnoty (The Left Hand Of Darkness, 1969). Překlad je dílem Jakuba Němečka.

Naše setkávání se nad produkcí fyzicky sice drobného, leč svou tvorbou bohatého nakladatelství Gnóm! se pomalu stává téměř rutinou. Dnes se podíváme na již šestou knihu, v níž se snoubí jméno nestorky žánru sci-fi a fantasy Ursuly Kroeber Le Guinové s péčí tohoto devítiletého nakladatelství. A není možná náhodou, že vůbec první titul, jenž Gnóm! k vydání připravil na jaře 2016, byla povídková sbírka Plameňák na konci léta. Proč ji zmiňuji? Jednoznačně kvůli povídce Velká radost, jejíž autorkou není nikdo jiný než Ursula K. Le Guinová. Vezmu-li to chronologicky, pak další autorčinou prací vydanou u Gnóm!u se stalo Vyprávění (The Telling, 2000, česky 2018), o němž se dnes ještě krátce zmíním. Následoval svazek s dlouhým názvem Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků (Cheek by Jowl, Why Are Americans Afraid of Dragons?, 1974, česky prvně 2009, Gnóm! 2019). Na sklonku roku 2020 přibyla Gwilanina harfa a jiné povídky a o tři roky později pohádkové Křídločky (Catwings Collection, 1999).

Před okamžikem jsem napsal, že padne pár slov o knize Vyprávnění. To proto, že se jedná o osmý a poslední svazek tak zvaného Hainského cyklu, tedy série zaměřené na sledování expanze lidského druhu do hlubokého vesmíru. Nejedná se ani tak o příběhy à la Star Trek, jako spíš o svého druhu prospektorskou aktivitu v podobném duchu, jak ji vnímali třeba bratři Strugačtí (za všechny kupříkladu Je těžké být bohem). Do jisté míry by se dalo také mluvit o mezihvězdné antropologii – zcela jistě to záleží na úhlu pohledu. Základní princip celé série vychází z myšlenky, že vesmír je zabydlen bytostmi pocházejícími původně z planety Hain (a to včetně Země). Prospektoři pak zkoumají jednotlivé civilizace a snaží se, pokud to uznají za vhodné, je připojit do meziplanetárního společenství, jehož název se postupem času vyvinul od dlouhého označení Liga všech světů k prostému označení Ekumen. Levá ruka temnoty nese v cyklu pořadové číslo čtyři a překlad Jakuba Němečka tvoří základ již třetího českého vydání (1995 a 2009 v nakladatelství Argo pod názvem Levá ruka tmy v překladu Jany Koubové).

Levá ruka temnoty je z mého pohledu nejkomplexnějším a z určitého pohledu i nejnáročnějším dílem Hainského cyklu. Právě zde totiž Ursula K. Le Guinová prokazuje svou schopnost vytvářet nové světy s precizností, na jakou jsme si zvykli u J. R. R. Tolkiena, a to včetně vlastních jazyků. Na rozdíl od zmíněného klasika jde ale autorka ještě dál. Planeta Gethen totiž hostí humanoidní druh bez vyhraněného pohlaví. To se diferencuje jen na velmi krátkou dobu a v podstatě náhodně po dobu jednoho dne v rámci měsíčního cyklu. Tak se tedy obyvatelé Gethenu mohou stát jednou otcem, jindy matkou vlastního potomstva. Prospektor a velvyslanec Ekumenu jménem Genly má za úkol připravit společnost na vstup do meziplanetárního společenství. Nejenom že se musí potýkat s klimatickou nepřízní (planeta nese ze zjevného důvodu v jeho řeči jméno Zima), komplikovanou fyziognomií obyvatel, ale hlavně bojuje s typicky lidskými rysy, jako jsou závist, nedůvěra a boj o moc.

Na rozdíl od převážně poetického pátého dílu Hainského cyklu s názvem Svět je les, les je svět (The Word for World is Forrest, 1972, česky prvně 1983 ve sbírce Experiment člověk), je Levá ruka temnoty opravdu temným čtením. Pro skalní fanoušky Tolkiena, případně Franka Herberta a jeho série Duna, nemusí jít o tak náročnou výzvu, ale pro ostatní by se čtvrtý díl Hainské sady mohl stát pravou výzvou. Orientovat se ve spleti postav, ale hlavně v názvech míst, gethenských legend a k tomu zásadně odlišném přístupu k otázce intimních zvyklostí stojí hodně úsilí a vyžaduje téměř permanentní pozornost, zvláště v první polovině textu, než si čtenář přeci jen trochu zvykne a zorientuje se. I kvůli tomu se na konci knihy nalézá samostatná kapitola „Gethenský kalendář a hodiny“. Trochu nezvykle se „Předmluva Davida Mitchella“ objevuje dokonce až po „Gethenském kalendáři a hodinách“ a těsně před „Doslovem Charlie Jane Andersové“.

Když už jsem zmínil předmluvu i doslov, které vřele doporučuji přečíst (a klidně obojí před vlastním románem), pak se sluší zmínit, že příběh je rozdělen do dvaceti pojmenovaných kapitol rozložených nerovnoměrně v rámci tří set čtyřiceti stran. Pro představu jen několik názvů: „Místo uprostřed sněhové bouře“, „Šílený král“, „O času a temnotě“ a třeba „Orgotský mýtus o stvoření“.

Na psaní Ursuly Kroeber Le Guinové je fascinující hlavně šířka záběru jak z pohledu výběru témat, tak z hlediska autorčina stylu. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že v jejím portfoliu jen stěží najdeme dvě práce, které by se sobě nějak zásadně podobaly. Ať už jste od této autorky četli cokoli, je poměrně pravděpodobné, že příští její kniha, kterou vezmete do ruky, ve vás vyvolá novou škálu emocí, představ a hlavně zájmu o okolní svět. Protože to je jediné, zato spolehlivé pojítko její vize literární tvorby: budit zájem o vesmír uvnitř nás samotných. To ostatní představuje jen nezbytné (a velmi pestré) kulisy.

Související knihy

Le Guinová, Ursula K.

Nakladatelství Gnóm!, 2025