Sál Městké knihovny v Praze na Mariánském náměstí se v páteční podvečerní hodině 2. února zaplňuje takměř do posledního místa. Což není velkým překvapením zejména pro ty, kteří nalezli zalíbení v literárním díle publicistky a spisovatelky Marty Davouze. Ta společně se scenáristou a filmovým i literárním kritikem Janem Lukešem a redaktorkou nakladatelství Mladá fronta Ivanou Mergerovou přicházejí na pódium a usedají za květinou ozdobený konferenční stolek. V těsném závěsu za nimi předstupuje před publikum klavírista Jan Kubín (který zaujme místo za pianinem) a zástupný moderátor. Proč zástupný? To se publikum po vstupní klavírní improvizaci hned dozví.

Jan Kubín

„Být jsem tu neměl. Stát tu měl můj bratr Jakub, který by byl dokonale připraven a dokonale oblečen, ale musel narychlo odjet pro svého zraněného syna. Já,“ přiznává David Železný, „nejsem ani perfektně oblečen, ani připraven. A tak mne prosím za všechny mé nedostatky předem omluvte.“

A pak – s naprostou profesionalitou – pohovoří o hlavním tématu večera, to jest o knize své maminky Marty Davouze Celej Franz! Pak předá slovo kmotru titulu Janu Lukešovi.

„Kniha je o ženě, o které toho málo víme,“

konstatuje Jan Lukeš a z obecné roviny přechází k subjektivnímu vjemu.

„Po prezidentských volbách ke mně kniha promluvila jiným hlasem. Minulou sobotu (tj. 27. ledna) večer do více než skleslé nálady zaznělo hrozivé srovnání: ‚Je to jako v dubnu 1969, když nastoupil Gustav Husák.‘ Druhý den jsem venčil psa. Praha byla zahalená temným mrakem. Temné myšlenky jsem měl i já. A z nich mne zachránila vzpomínka na rozečtenou knihu o Věře Saudkové. O ženě, která v temné době žila tak dlouho, kterou pronásledovala osobní i společenská neštěstí. Nikdo si dobu, do níž se narodí, nevybírá, ale musí ji – stejně jako Věra Saudková – žít důstojně. Za to, že nám tuto neobyčejnou ženu ve svém díle představila, Martě děkuji.“

Spontánně na řadu přichází sama autorka. Děkuje jak Janu Lukešovi, tak těm, kteří do Městské knihovny přišli. Svěřuje se, že kniha Celej Franz! jí dala nejvíc práce. Napsat ji se rozhodla krátce poté, co Věra Saudková zemřela (3. 8. 2015).

„Znala jsem ji krátce, seznámil nás profesor Ivan Vyskočil,“ říká Marta Davouze. „Knihu si zasloužila nejen, že byla jednou z neteří Franze Kafky, ale i za svoji statečnost, s níž svůj život žila.“

Setkala se i s třemi z pěti dětí, které se z manželství Věry a Erika Saudkových narodily, s Vojtěchem, Františkem a Annou, provdanou Třeštíkovou. Jim vyjádřila poděkování za to, že jí vyprávěli o své mamince a provedli ji domem, kde rodina žila.

Krátce do debaty vstupuje i odpovědná redaktorka díla Ivana Mergerová, která nejprve hovoří z pozice své profese („Kniha je psána precizním jazykem.“), následně z pohledu čtenáře:

„Vrátím-li se ke knížce s odstupem času, získávám při čtení jiný pohled. Tato kniha je neskutečně objevná.“

Slova „odstup“ se chytá Jan Lukeš: „Odstup, život ve stínu, je hlavní téma díla. Skutečnost, že Věra Saudková byla Kafkovou neteří, měla na ni vliv až do konce života. Vzpírala se, ale zároveň to nesla pokorně. V knize Marta objevila její vlastní život, a to je cenné.“

David Železný

Ještě než David Železný přečte ukázku z nového rukopisu Marty Davouze, zazní hudba. Ostatně tóny klavíru zazní během setkání ještě několikrát. Následuje čas vyhrazený otázkám formulovaným publikem a vztahujícím se k rozličným aspektům tvorby a života paní Davouze.

Dříve, než proběhne závěrečný akt podvečera – křest knihy a následná autogramiáda –, vyzve autorka malíře a ilustrátora Miroslava Jiránka, aby vystoupil na pódium; reprodukce jeho obrazu Poutníci tichem zdobí přebal publikace.

Miroslav Jiránek, Marta Davouze

„Poskytl jsem paní Davouze svůj archiv,“ vypráví výtvarník. „Vybrala si obraz, který nyní díky knize dostal smysl.“

Inspirací ke vzniku uměleckého díla byla Jiránkova cesta přes most. Při ní vzpomínal na živé i neživé. Pak rychle běžel domů, aby ono rozpomínání štětcem a barvami přenesl na plátno.

Nebývá zvykem uzavírat reportáž citací z prezentované knihy. Nicméně tentokrát se k této výjimce uchýlím, protože kaštan, na nějž se Věra Saudková, coby malé děvče čekající na dopisy od své maminky z koncentračního tábora, z okna dívala, je obrazem jejího života.

Kaštan „omamně voněl, když rozkvetl, ve vánku jemně ševelil jarními, světle zelenými listy, které v létě ztmavly do syté zeleně a šuměly při každém pohybu větví jako mořské vlny, vždy zhluboka, těžce a jakoby i vědoucně a dospěle, zvlášť když se blížil říjen, čas, kdy zežloutnou a strom bude v poryvech podzimního větru shazovat ze zlaté koruny své ostnaté plody. … Ráda pozorovala ženy v zástěrách, jež se zjevovaly v oknech a zase mizely kamsi ke sporákům nebo k prádlu, neboť celé to divadlo, které se zájmem pozorovala, pro ni představovalo potěšující důkaz o životě, o tom, že se nezastavil úplně, jen se skrývá, protože je ohrožen, jen se ukládá k zimnímu spánku, jako se na podzim ukládá ten kaštan, avšak pouze proto, aby s příchodem jara zase procitl. I on je vlastně vězněm v ohradě z vysokých domovních zdí, a přesto z něj není žádná vychrtlá souška ani tlející pozůstatek kmenu. Nezoufá si a nehyne, naopak mohutní a v pravidelném rytmu ročních období vydává svědectví o zákonitosti přírodních sil.

Jakmile si to poprvé uvědomila, stal se pro ni ten strom symbolem života, ba skoro přítelem.“

Marta Davouze

Související knihy

Davouze, Marta

Mladá fronta, 2017