Každou hranici je třeba střežit

lukjanenko_straz
Kdekoli se objeví nějaká hranice, dříve nebo později bude potřeba hraniční Stráž. Nebyl by to Sergej Lukjaněnko, kdyby ta jeho kromě běžného honění pašeráků ještě jaksi mimochodem nezachránila svět před naprostou zkázou.

S prvním školním dnem roku 2016 představila společně nakladatelství Triton (v edici Trifid) a Argo novinku Sergeje Lukjaněnka Stráž (Zastava, 2013) z cyklu Pohraničí coby knihu první. Překlad pochází od Ivy Dvořákové.

Sergej Lukjaněnko je současný ruský autor (narozen 11. dubna 1968), jenž je znám především jako autor žánru vědecké fantastiky a fantazy. Tento vystudovaný lékař – psychoterapeut – se na literární scéně představil nejprve povídkami, ale od vydání svého prvního románu Rytsary Soroka Ostrovov (1992, Rytíři čtyřiceti ostrovů, česky prvně 2012) se postupně přesouval od lékařské praxe ke spisovatelské kariéře na plný úvazek. A právě v devadesátých letech je zatím coby autor asi nejplodnější co do rychlosti a množství vydaných titulů, z nichž ale byla u nás zatím přeložena jen část, takže se může zdát, že i první desetiletí nového století a tisíciletí bylo v Lukjaněnkově ediční činnosti stejně aktivní. Leč tento pocit je způsoben výběrem překladatelů a našich nakladatelství, jež si zřejmě přednostně volí práce novější. Koneckonců, právě zmínění Rytíři čtyřiceti ostrovů vyšli v češtině až dlouho po překladech mnohem novějších děl. Za nejslavnější soubor (asi hlavně díky filmové adaptaci) se v Lukjaněnkově díle označuje cyklus Hlídka, zahájený Noční hlídkou v roce 1998 (Nočnoj dozor, česky prvně 2005) a čítající dosud pět románů (nepočítáme-li jednu knihu také zařazovanou do série, jejímž autorem ale Sergej Lukjaněnko není. Temná hlídka z roku 2005 (Lik černoj Pamiry, česky vydaná o rok později) pochází z pera Vladimira Vasiljeva). Osobně za neméně významný považuji cyklus Bludiště odrazů (Labirint otraženij, 1996, česky prvně 2007) a Lživá zrcadla (Falšivyje zerkala, 1998, česky prvně 2008) představující velice nadčasově pojem virtuální reality (povšimněte si dat vydání originálů a zavzpomínejte na nestabilní modemová připojení, pokud vůbec ještě, vy mladší ze čtenářů, tušíte, co takový výraz znamená).

Stráž je prvním titulem z nové série Pohraničí. Příběh stojí na typicky Lukjaněnkovském pojetí cestování mezi světy. Stejně jako ve většině sérií orientovaných na jednoho hrdinu, i zde se doslova akční postavou stává Moskvan Ivan, jenž se zpočátku neznámým způsobem ocitne, zcela prost oblečení a jen s osuškou v ruce, na neznámé planetě. Ukáže se, že jde o jakýsi centrální svět, na který se lze dostat z mnoha jiných planet tím, že cestovatel otevře vlastní portál. Z každého světa lze otevřít portál jen na tento centrální, nepřekvapivě nazvaný Centrum, a cestovatelé nemohou otevřít portál z Centra na žádný jiný svět, než ten svůj původní. A protože civilizované světy se povahově od sebe zase až tak moc neliší, stává se centrální svět místem setkávání nespočtu pašeráků. A kde jsou pašeráci, tam se záhy musí objevit i pohraniční stráž. Stráž je verbována z náhodných cestovatelů, a jak se ukáže, její význam záhy výrazně přesáhne přes obvyklé hranice kompetencí.

Sergej Lukjaněnko je autor, jenž své čtenáře nezklame. To, co by se u jiných mohlo zdát jako stagnace, je u něj vítaným rysem. Jeho postavy jsou si v mnohém podobné, bez ohledu na to, zda jde o vesmírné dobrodruhy, paranormální kouzelníky nebo prosté cestovatele paralelními světy. A to z každé knihy tohoto plodného spisovatele dělá důvěrně známé místo. Kdo přečte jeden jeho román, nepřestane hledat další a další, dokud se neprožije všemi. Je-li v současné autorské generaci někdo, kdo dokáže vyvolat u dospělých čtenářů stejné nadšení z četby, jaké dokázali vyvolat pohádkáři u dětí, je to bezesporu právě Sergej Lukjaněnko. Jeho knihy se nečtou, jeho knihy se doopravdy prožívají. Mám-li jmenovat alespoň jedno negativum jeho tvorby, pak je jím pocit smutku, že jsem další z jeho knih doslova zhltl jedním dechem a nová ještě není na trhu.

Série Pohraničí má za sebou již nejméně pět dalších pokračování, ale jen na druhém a třetím se Sergej Lukjaněnko ještě autorsky podílel. V tom prvním případě jde o titul Revers (2014, vydání překladu se očekává) připravený spolu s Alexandrem Gromovem, ve druhém pak o román Čopka (Samovolka, 2014) stvořený spolu s Michailem Tyrinem. Rok 2015 byl pak ve znamení Pohraničních žní, představily se tituly Reněgaty (Odpadlíci) od Sergeje Volkova, Kollekcioněr (Sběratel) z pera Dmitrije Kazakova a konečně od již jednou zmíněného Vladimira Vasiljeva (viz Temná hlídka z roku 2005) Rekrut. Zplodit zcela nový svět, jenž inspiruje další a další špičkové autory natolik, aby jej zaplnili v duchu tvůrcových představ svými hrdiny a dobrodružstvím, to je určitě meta, na niž by rád dosáhl nejeden spisovatel. A těch, kdo si na tuto vpravdě stvořitelskou roli sáhli, není mnoho. O to větší pocta a úspěch pro Sergeje Lukjaněnka i jeho obdivovatele to je.

Kdy přesně můžeme očekávat překlad druhé knihy série Pohraničí, zatím není známo. Doufejme tedy, že tomu tak bude brzy a věřme, že nebudeme zklamáni. Vlastně, doufat netřeba, určitě nebudeme, i jen Lukjaněnkovo spoluautorství je jasnou zárukou kvality a úspěchu.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeStráž: Pohraničí
Kniha první

Lukjaněnko, Sergej

Triton, 2016

Napsat komentář