Milý Lubomíre, vím, že v těchto dnech dokončujete svůj nový román PŘÍBĚH SÁRY WITTENSBERGOVÉ. O čem bude? Kdy se dostane ke svým čtenářům?
Příběh Sáry Wittensbergové by se mohl také jmenovat Deník Sáry Wittensbergové, protože jeho páteří jsou deníkové záznamy ženy, která se ve svých pětačtyřiceti letech rozhodla dobrovolně odejít ze života. Ocitla se ve zdánlivé bezvýchodné situaci své duše i svého těla, v kritické chvíli zklamání a nepochopení. Deníkové útržky zaznamenávají její ohlédnutí zpět a snahu nalézt ve svém životě od dětství až po současnost nějaký smysl, nějaký záchytný bod jistoty. Vyrůstala s pocitem nechtěného dítěte, odstrkovaného a přehlíženého. Ještě na základní škole byla znásilněna a s traumatem se nikomu nesvěřila.  Vypěstovala si v sobě vzdornou cílevědomost dokázat všem, že je nejlepší, že není „parchant“, jak jí znělo v duši matčino osočení. Postupně se zapletla do sítě své ctižádostivosti a kariérismu. Vyšvihla se vlastní pílí do prestižní společenské třídy ředitelů, manažerů a byznysmenů, ale potlačovaná a nevyřešená traumata z dětství a dospělosti spolu s odmítavými postoji rodiny a příbuzných jí způsobily těžké deprese a selhávání organismu. Nedostatek vroucí náklonnosti a nepřítomnost něžné lásky v jejím manželství vedly k nalezení muže, jenž ji dokázal na čas pozdvihnout ze dna. Nová zamilovanost a bezmezná oddanost novému citu však potíže ještě zhoršily. Zklamání z pocitu bezmoci si začalo vybírat svou daň v podobě odhodlání k sebevraždě. Ještě však tu je stále naděje…. a tou román končí.

Autentické deníkové útržky jsou rámovány segmenty poslední noci Sáry v jejím pokoji. Mezi deníkem a těmito segmenty se odvíjí vlastní příběh jejích rodičů, malé holčičky, dospívající dívky i zralé ženy s nahlédnutím do dobových reálií a událostí let 1965 až 2010.

Příběh Sáry Wittensbergové je napsán podle skutečných událostí.

Doufám, že kniha spatří světlo světa tento už v květnu.

Nedávno jste byl požádán, abyste napsal předmluvu ke knize Bonding – porodní radost. Jak jste se při tom cítil, co vás napadalo?
Napsal jsem nikoliv předmluvu, ale vlastně jednu z úvodních úvah na toto téma, jakési osobní pozdravení. Bylo to příjemné, neboť jsem se vrátil myšlenkami k pocitům před, během a po narození své první i druhé dcery. Mnohé z toho, co kniha Bonding popisuje, jsem tak nějak podvědomě cítil, že by mělo fungovat, ale ne vždy fungovalo. Mnoho se jistě od té doby zlepšilo, ale „radostná cesta k porodu“ je stále ještě na mnoha místech kamenitá. A tato kniha na „kameny na cestě“ upozorňuje a snaží se je odstranit.

K Vánocům jste vydal útlou sbírku milostné poezie Láska je všechno, láska je nic. Jaké jsou ohlasy čtenářů? Čtou (mladí) lidé dnes ještě poezii?
Nenalhávejme si, že v minulých dobách lidé poezii četli více než dnes. Vždy to byla spíše okrajová životní záležitost, snad jen vrcholný romantismus Goetha, Schillera, Karla Hynka Máchy poezii vnímal jako „denní stravu duše“. Poezie nikdy nezahyne, protože je živou vodou křísící naše mrtvé prožitky. Dnes už nemáme jaksi čas na to, abychom své prožitky opravdu a důkladně prožívali. Všechno se zrychlilo, na oko usnadnilo, ale místo, aby nám technika a tlak na produkci a výkon čas přidala, ubrala ho. Najednou nic nestíháme, neprožíváme ono skutečné, skrývající se pod povrchem věcí a událostí kolem nás. A pak najednou, v některou chvíli, přichází poezie (k někomu však nepřijde nikdy), aby nám dala pocítit, o co přicházíme. A nutí nás zklidnit se a navrátit se do náruče emocí. Tohle bude podle mne fungovat vždycky, protože láska bude vždycky, ať už uspěchaná nebo neuspěchaná. Láska je maličký kamínek v dlani. Každý z nás ho může v dlani chránit a svírat, nebo ho pustit na zem.

Ohlasy na mou bytostně intimní poezii jsou radostné. Především mezi čtenáři (hlavně však čtenářkami) zralého věku, které si připomenou právě ony emoce, kdysi prožité a dnes už trochu utlačené. Moc jim za to děkuji.

A já děkuji za rozhovor (pevně věřím, že není poslední) a těším se na naše setkání v Poličce 4. června, kde slavnostně zakončíme charitativní akci na pomoc nedonošeňátkům poděkováním všem, kteří nějakou formou přispěli, tedy i vám. Těším se na čtení z vašeho nového románu, na představení knihy Bonding jednou ze spoluautorek, Ivanou Antalovou, výstavu ilustrací Magdy Štajnerové, na další hosty a děti z dětského domova. Na shledanou!

Lubomír Müller se narodil roku 1955 v Plzni. Po Střední průmyslové škole automobilní a Konzervatoři v Teplicích vystudoval hudební a divadelní vědu na Masarykově univerzitě v Brně (1981, PhDr.). Do roku 1989 působil jako redaktor hudebního měsíčníku Opus musicum. Od roku 1990 se živil jako volný žurnalista, ladič pian, kabaretní klavírista, fotograf. V roce 1993 založil vydavatelství pohlednic a učebních pomůcek pro školy. Od roku 2008 v něm vydává již jen vlastní literární a hudební produkci.

Žije v Ostrovačicích, kde založil Dobrovolný ochotnický spolek Ostroš, s nímž natáčí filmové grotesky. Je ženatý, má dvě dcery žijící v Mexiku a v Holandsku. Píše písně od jazzu až po rock pro různé amatérské interprety, sám koncertně interpretuje vlastní šansony. Věnuje se také portrétní a žánrové fotografii a filmovým cestopisům. Má rád chůzi, otužování a jednoduchá jídla. Věří v sebezáchovnou moudrost lidstva a v lásku jako nejkrásnější energii, kterou příroda stvořila, ale jejíž velikost nelze změřit a vypočítat.

Napsal: Schody do nebeského pokoje (2008), Oběti milostného nerozumu (2009).

www.lubomir-muller.cz