Narodil se 21. ledna 1883 v Plzni a o zrak přišel ve svých dvanácti letech, kdy již s rodinou pobýval v Praze a tamní vojáci rozháněli demonstraci. Poté byl poslán na 9 let do vídeňského ústavu pro nevidomé izraelity na Hohe Warte. Od začátku přitom projevoval veliký zájem o okolní dění, v systému však spokojený nebyl. Osobité zpracovávání dojmů z pozice nevidomého člověka i kritika poměrů ústavní péče o lidi zrakové postižené se pak staly stěžejní částí jeho díla. Po skončení docházky se věnuje práci v dílnách, především hudebních, a skládá státní zkoušku z hudby na Vídeňské konzervatoři. Pak se vrací do Prahy a živí se jako učitel na klavír a varhaník v pražském templu. Záhy se ožení – manželka je mu celý život oporou a v literární činnosti jej nadšeně podporuje a přepisuje jeho texty z Braillova písma do normálního.

Hudební pedagogická praxe a literární činnost tvořily hlavní náplň jeho dne. Baum začíná od roku 1921 publikovat hudební referáty a povídky v časopise Prager Presse, věnuje se též osvětovým přednáškám. Je vyhledávaným vypravěčem, jakožto i aktivním představitelem pražského literárního života. Vídá se s A. Einstenem, blízký je mu i herec Hugo Haas. Spolu s R. M. Rilkem, F. Kafkou, M. Brodem, F. Werfelem a dalšími tvoří věhlasný okruh pražských literátů, účastní se i mezinárodního kongresu literárních kritiků. Nikdy není hodnocen z úhlu své slepoty, pozornost si získává literárním dílem a jeho zpracováním.

Postupně se při tom vytyčují dvě protichůdné skupiny čtenářů, kteří se k jeho osobnosti vášnivě vyjadřovaly. Na jedné straně stojí konzervativní zástupci slepeckých ústavů, v čele s inspektorem těch v Neuklosteru, K. F. L. Lembckem. Kritika tehdejších poměrů ústavní péče, s níž Baum ve svém díle nešetřil, vychovatele urážela, sám Lembcke pociťoval jako osobní křivdu, že někdo nadšeně a nekriticky neoslavuje jakoukoliv pomoc poskytovanou slepcům. Na druhé straně stojí právě členové pražského kroužku, kdy například Max Brod píše obdivnou recenzi na Baumův román Das Leben in Dunkeln, nazývá jej velkým dílem a knihou plnou ohnivé síly, kde je obdivuhodně zachycen život nevidomého z psychologického hlediska. K jeho dílu se vyjadřuje rovněž W. Schimdt, poukazuje na Baumův odpor k uniformnímu přístupu k chovancům a podotýká, že je kritikem poněkud tvrdým. H. G. Wells vytyčuje popis autentických dojmů a vjemů autorových jako momenty, v nichž je literárně silný, a přejímání zrakových poznatků od druhých jako jeho slabiny. Jeho román Dveře do nemožna popisuje Prager Presse jako plný optimismu a za román Písmo, které nelhalo získává Baum dokonce Československou cenu za literaturu.

Právě optimismus a aktivní přístup, promítající se do jeho díla, byl hlavní aspekt, za který byl Baum ceněný. Josef Zeman v časopise Úchylná mládež v něm odhaluje silnou individualitu a podotýká, že se jeho díla stala čtenými a vyhledávány hlavně v Anglii. Pozornost mu věnovaly i Literární noviny, kromě článků o jeho díle a životě uvedly dva rozhovory, v nichž mimo jiné vyjadřuje srdečný vztah k českému lidu a české literatuře. Baum se rovněž věnoval kultuře a sociálnímu postavení nevidomých, zdůrazňoval důležitost sportu pro zdraví zrakově postižených. Vyjádřil se také k několika aspektům vnímání nevidomého člověka v jeho specifickém prostředí a napsal text Závislost a spolupráce smyslů jako doplněk k Psychologii slepců Ferdinanda von Gerharda. Baumovo dílo tedy představovalo bohatý příspěvek na poli literatury i speciální pedagogiky. Bohužel, počínaje jeho smrtí roku 1941, po neúspěšné operaci střev a těsně před deportací Židů do koncentračního tábora, ustoupilo jeho jméno do pozadí a je tomu tak dodnes. Oskara Bauma zná jen několik odborníků a ke zlepšení situace nepřispívá ani němčina, v které svá díla výhradně psal. Přeloženy a vydány jsou zatím jen dva celé tituly, Pokus o život a Soud lásky, a v Kalendáři slepců byla otištěna jeho povídka Hlava Venušina.

„Venku na okraji města, kde Praha vypadá již jako vesnice, bydlel Tonda Mlvec, slepý zpěvák a harmonikář se čtyřmi nebo pěti dalšími podnájemníky v jediném pokoji sklepního bytu u paní Kudrnáčové, líné vdovy, jak ji všeobecně v okolí označovali. Byla sice silná, zdravá a dosud mladá, ale každého, kdo od ní požadoval řádnou práci, umlčela. Její setkání s Mlvcem bylo pro ni skutečným dobrodiním. On potřeboval někoho, kdo by ho vodil dům od domu. Vstupní dveře byly často špatně k nalezení, na dvorech stálo všechno možné, a když obcházel nějaké dítě, rozbil holí okno nebo shodil prodavačce s ovocem koš z lavice, a pak docházelo vždy ke komplikovaným nepříjemnostem.
A ona, paní Kudrnáčová, byla syta brzo tu, zas onu práci začínat a nikdy nenajít žádnou, jejíž výnos by jí stál za námahu. A tak jí nejlépe vyhovovalo celý den táhnout dokola, chvíli si sednout a jen čekat, co dají lidé Mlvcovi do klobouku. Když se to dalo dohromady, bylo toho vždycky víc než se od rána do večera trmácet, prát prádlo nebo leštit podlahu. A mimo to bylo možno podle libosti někam zaskočit, a když lidé viděli Mlvce s tahací harmonikou, bylo všechno lacinější. Znala jednu hospodu za Karlovým mostem, tam dostala vždycky zadarmo sklenici a Mlvec také.“
/ukázka z prózy Gesindel (Chátra, 1926) v překladu Pravoslava Kneidla/

Použitá literatura:

KNEIDL, Pravoslav: Pražská léta německých a rakouských spisovatelů. Praha: Pražská edice 1997, s. 129–131.
SMÝKAL, Josef: Oskar Baum. In: Tyflopedický lexikon jmenný (www.apogeum.cz/tlex).

Článek převzat se svolením vydavatele literárního magazínu Půlnoční expres Petra Nagyho. Rozhovor s ním si můžete přečíst zde.