Setkání se spisovateli nebo cestovateli, případně i různé výstavy, se konají v malém sálu se zvláštním vchodem, který je velice útulný.

Na úvod nám českou spisovatelku představila paní knihovnice, pak se už slova ujala sama Klára Janečková. Nejprve uvedla svoji nejnovější knihu Temnota, na jejíž křest konaný 29. listopadu jsme vás zvali na našich stránkách, a 17. února proběhne její křest na Slovensku. Temnota je jejím prvním detektivním příběhem, v němž hlavní hrdinka po násilném činu ztratila paměť.

Dozvěděli jsme se, jak vlastně taková kniha vzniká – od základní osnovy, přes rukopis, redakční připomínky, mnohonásobné korektury, až po samotné vydání a následné promo akce.

Vyprávěla nám mnoho věcí o sobě – píše od dvaceti let, vyšlo jí dosud osm románů, pracuje jako školní psycholog, psala pro časopisy Glanc, History Revue či Šarm, má pětiletou dceru. Každé svojí knize věnovala několik vět, v nichž řekla, kde pro ni hledala inspiraci. Prvotinou byl historický román Ďábelská tvář – odehrává se v 16.století v Anglii a Francii – a velice dlouho trvalo, než se jí ho podařilo vydat. Nevzdala se jen kvůli tomu, že ho chtěla věnovat své babičce, než odejde z tohoto světa.

Pak následovala Zrada o třech emigrantech, třetí byl Prokletý původ – opět historický román. Nejúspěšnější knihou je její v pořadí čtvrté dílo s názvem Osudová posedlost o manželství dvou Češek a Tunisanů (takový protipól románů typu Bez dcerky neodejdu). Prodalo se ho 14000 výtisků. Své znalosti New Yorku autorka zúročila v páté knize Manželské okovy. Hlavní hrdinkou je zde Ruska Sofie, která přichází do zmíněného amerického velkoměsta jako pečovatelka. Jako šestá vyšla kniha Unesená, v níž zpracovala své traumatické zážitky, kdy se jako osmnáctiletá stala obětí únosu. Více se můžete dozvědět z její zpovědi odvysílané Českou televizí v cyklu Třináctá komnata. K napsání sedmého díla Srdce v písku ji inspirovaly dvě kolegyně – tlumočnice a pilotka. Děj knihy se odehrává v krásném prostředí Dominikánské republiky, kdy nic nečekající rekreanty přepadne hurikán George.

Po představení svých knih dala Klára Janečková prostor přítomným návštěvníkům a jejich dotazům. Posluchače například zajímalo, kdy se jí nejlépe píše. Protože je ranní ptáče, využívá ráno. Bujaré večírky a bohémský život ji proto ani nelákají.

Zajímavým dotazem byl i ten, jaké knihy spisovatelka čte svojí dceři. Odpověděla, že nejraději má „disneyovské“ příběhy, protože dobře končí. Nebo také vypráví oblíbenou pohádku o Popelce. Sama ráda četla historické knihy, například od Jarmily Loukotkové, nebo romány E. M. Remarque.

Pochopitelně nás zajímalo, co teď píše. Dozvěděli jsme se, že prozatím nic, nasává inspirace ze všech stran a těší se, až se zase pustí do psaní. Je to totiž úžasné dobrodružství.

„Nejsem sama, moje postavy se mnou zůstávají. Mám je ráda. Někdy dokonce přemýšlím, jak by ta a ta postava se svým temperamentem řešila tuhle moji situaci.“

Setkání završilo podepisování knih a památníčků. Někteří projevili zájem se s Klárou Janečkovou nechat vyfotografovat na památku. Byl to moc příjemný večer. Paní spisovatelka ukázala, že umí nejen psát, ale i o psaní poutavě vyprávět. Škoda jen, že i přes propagaci ve zdejších médiích přišlo málo posluchačů. Zamrzelo mě to tím spíš, že ona za námi přijela velký kus cesty i přes sněhovou kalamitu v jejím bydlišti. Všichni jsme ze setkání s touto milou dámou odcházeli spokojení a potěšení.