Vliv starověkých řeckých bájí trvá staletí. V běžné řeči si vypomáháme slovními spojeními, které odkazují na dávnou pověst. Kdo by nevěděl, co značí úsloví Achillova pata, danajský dar, trojský kůň, oidipovský komplex, sisyfovská práce, Ariadnina nit, Ikarův pád či Damoklův meč? Znalost stěžejních bájí by měla patřit k základnímu přehledu lidského vědění. Co když ale některé mladé lidi báje nelákají? Lze jim je nějak přiblížit?

Možná, že tato myšlenka napadla i amerického spisovatele Ricka Riordana. Řecká mytologie ho inspirovala k napsání série knih o chlapci jménem Percy Jackson. Mladík, který má problémy s chováním, ADHD a dyslexií, se jednoho dne dozví, že jeho otcem je Poseidón, bůh moře. Tím začíná série dobrodružství, které se odehrávají v pěti knihách: Zloděj blesku, Moře nestvůr, Prokletí Titánů, Bitva o Labyrint a Poslední z bohů (knihy vydalo nakladatelství Fragment).

Právě v knize Poslední z bohů se má rozhodnout, jak dopadne boj mezi olympskými bohy a Titány. Percy v té době již nežije se svou matkou, ale v táboře „polokrevných“, tj. polobohů. Každý z mladých lidí-polobohů žije v příslušném srubu podle toho, kdo z olympského božstva je jeho otcem či matkou. V táboře jsou chráněni před nestvůrami, které jim usilují o život, a navíc se zde zdokonalují v bojovém umění pod dozorem dalších bájných stvoření (jimiž jsou například kentauři či satyrové).

Největším nepřítelem polobohů je jejich bývalý druh Luke. V jeho těle se totiž usídlil Kronos, Titán kdysi svržený do podsvětí. Nyní se znovu vrací na scénu a chce se pomstít svému synu Diovi a převzít moc nad lidmi i bohy. Hrozí, že se řád světa naruší a přijdou záplavy, tornáda a další přírodní katastrofy. Mladí polokrevní tomu musí (s pomocí svých božských rodičů) stůj co stůj zabránit.

Pozitivem knihy je, že není nutné číst všechny předchozí díly, aby se čtenář zorientoval v ději Posledního z bohů. Některé detaily sice mohou zůstat neosvětleny, ale vliv na příběh nemají. Na druhou stranu to důležité je tu stručně nastíněno.

Autorova fantazie je fascinující. Starověké Řecko umístil do současnosti, a co víc – rovnou do Ameriky, do New Yorku! Jedná se o poměrně odvážný počin, který by některé čtenáře mohl pobouřit. Moderní svět se do příběhu promítá na mnoha místech. Polokrevní mají od vynálezce Daidala moderní vybavení, například jakousi kombinaci starověké zbraně a počítače. V boji využijí i sochy, které jsou vlastně ve skutečnosti roboty sestrojenými právě Daidalem. Kentauři svou koňskou podstatu skrývají před obyčejnými smrtelníky ve speciálním kouzelném invalidním vozíku, …

Bylo by zajímavé zjistit, zda (a pokud ano, tak nakolik) autor své dílo myslel jako jakousi parodii na řecké báje. Tuto myšlenku při čtení může vyvolat nejen výše zmíněné prolínání minulosti a současnosti, ale i další momenty. Například jak je možné, že je tolik polokrevných? U bohů lze počet dětí ještě pochopit, ale u bohyň? Nebo při závěrečné bitvě v ulicích New Yorku, kdy Kronos celé město uspí. Hrozí zkáza světa, smrt všem jejich milovaným, a přesto se mezi polokrevnými najdou tací, kteří chtějí využít situace a zastavit se v cukrárně a namlsat se bez placení. Afroditiny dcery zase při boji s nesvůrami zvolí typicky ženskou zbraň – staví se v parfumerii. Vždyť příšery přece nemají rády výrazné vůně!

Ponecháme-li výše zmíněné stranou, zůstává celkem zajímavý a čtivý příběh. Pravda, opět se tu (jako u mnoha jiných příběhů) setkáváme s vyvoleným hrdinou, který jediný má zachránit svět, a navíc sám při tom zahynout. Naštěstí obvyklé dějové klišé (tedy „hrdina bojuje proti obrovské přesile, na rozdíl od ostatních vidí jedinou správnou taktiku a téměř sám spasí celý svět“) nekončí jako vždy. Percy není tím pravým hrdinou, což je sympatické osvěžení, ale i tak bystrý čtenář poměrně brzy vytuší, jak celé dobrodružství skončí.

Během čtení jsou lehce a velmi stručně nastíněny některé dávné báje, například o Orfeovi či Achillovi. Pokud by kniha podnítila zájem mladých čtenářů o řeckou mytologii, bylo by to skvělé. Nestane-li se tak, teenageři si mohou do paměti otisknout řadu nesprávných informací.

Těžko říct, jak tuto rozporuplnou knihu hodnotit. Na jednu stranu je to čtivý, místy vtipný, i když možná příliš zdlouhavý příběh (stran je přibližně čtyři sta). Na stranu druhou se jedná o jakýsi paskvil řecké mytologie. Je tudíž dobrou či špatnou zprávou, že Rick Riordan již čtenářům předložil první díl z nové série Bohové Olympu? Názor si musí udělat každý sám…

Související knihy

Riordan, Rick

Fragment, 2011