Kniha vyznamenaná cenou Fondation Napoléon za r. 2012 sleduje Napoleonovo tažení na Rus v celém průběhu vojenských operací s kritickým pohledem na jejich lidské náklady, ztráty, oběti a utrpení. V této perspektivě, kdy statistika amputací má větší závažnost než počet ukořistěných kanonů, v líčení pochodů vystupují do popředí oběti vysilujících veder a krutých mrazů, oběti hladu s projevy kanibalismu, v líčení bitev množství a technika amputací, a utrpení civilního obyvatelstva vypalovaných vesnic a měst – v podání bezprostředních svědků díky bohaté dokumentaci z nově přístupných archivů.

Knihu Tragické tažení 1812 vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA.

Prsty se lámou, jako kdyby byly ze skla, gangrenózní nos a ušní boltce nakonec odpadnou. Některé texty se pod různými opisy zmiňují o odpadnutí pohlavních orgánů. Nejotevřeněji se v tomto ohledu vyjadřuje švýcarský podplukovník Charles-François Minod, jeho případ ovšem skončil příznivě. Jako zajatec měl v Rusku za zachování svého mužství co děkovat rozhodnému zásahu jedné staré venkovanky. I když to, o čem vypráví, nám dnes připadá k smíchu, dokážeme si představit, jak asi musela trpět jeho hrdost a stud, když se tento důstojník a veterán napoleonských válek přenášel přes choulostivé detaily svého zážitku, chtěl-li vyjádřit svůj vděk staré ruské ženě za její spásné dílo:

Mrzlo, až praštělo. Neustále jsme se jeden druhému dívali na obličej, a jakmile někomu zbělal nos, hned jsme mu ho začali třít sněhem. Toho dne jsem se třásl po celém těle a nemohl jsem se vymočit, protože můj úd byl zcela zmrzlý. Belhal jsem se do vesnice a jakmile jsem dorazil k prvnímu stavení, vřítil jsem se dovnitř a padl jako mrtvý. Jak mě jedna ruská stařena uviděla, hned se mě ptala, co mi je. Když jsem jí ukázal, kde jsem zmrzlý, vzala mě za ruku, říkala, že by bylo nebezpečné zůstat v teple, odvedla mě na dvůr, a řekla, abych se opřel o dřevěný plot. Za pár minut se vrátila s dřevěnou mísou plnou studené vody, ze země shrábla trochu sněhu, nasypala ho do mísy, nechala rozpustit, vodu zamíchala, a potom mi třela úd, dokud se v něm neobnovil krevní oběh… Po návratu do Francie jsem mnohokrát děkoval Bohu za tuto dobrou a ušlechtilou ženu, protože  díky její péči jsem zůstal naživu.

Související knihy

Reyová, Marie-Pierre

Pavel Dobrovský – BETA, 2013