Magdo, na Tvých stránkách zenyvpohode.cz se prezentuješ jako terapeutka, spisovatelka a přednášející. Čím se cítíš být nejvíce?

Záleží v jakém období. Když píšu, jsem naprosto ponořená do psaní. Když pracuju se ženami, tak jsem lektor, terapeut, nebo spíš průvodce a podporovatel. Vždycky podle toho, co zrovna dělám, protože já dělám všechno naplno. Když píšu, tak jenom píšu. Psaní miluju, vím, že mi otevírá cestu k ženám, je to propojené, naprosto v harmonii.

Jak dlouho jsi psala svoji první knížku Příběh ženy?

Samotné psaní, po práci, mi trvalo zhruba měsíc dva. Já jsem samouk, i co se týče prstokladu. A když mám vlnu, tak prsty nestíhají.

Příběh ženy je čistou autobiografií. Objevují se zde hodně osobní prožitky jako anorexie, bulimie, napadení, rozvod. Proč ses rozhodla otevřít svoji 13. komnatu?

Byla to moje osobní potřeba. Psaní mi pomáhá, když si sama v sobě něco zpracovávám. V první fázi to byl takový můj terapeutický počin pro mě samotnou. Nepsala jsem s tím, že chci napsat knížku. Psala jsem z potřeby shrnout období, kterým jsem prošla, protože mi v životě nastalo období nové. Pak jsem to poslala několika lidem a reakce byly úžasné.

Komu jsi to posílala? Nějakému profesionálovi, který se zabývá literaturou?

Ne, to vůbec ne. Byly to reakce lidí, kteří si to přečetli, opravdu to s nimi zacvičilo, a to mě přimělo k tomu, že jsem se ji odhodlala vydat. A najednou jsem potkala člověka, který mi řekl, že nedávno založil nakladatelství a že mi ji vydá. Podpořil mě, dodal kuráž. Příběh ženy jsem vydala v lednu 2011 a tenhle člověk z nakladatelství Ladění se mě jen tak ze srandy zeptal: „Tak kdy bude druhá?“ A já jsem plácla: „Za dva roky.“ A ono to přesně vyšlo.

Takže sis dala pauzu, než ses vrhla na druhou knížku Tanec divošky?

Ano. Poté, co jsem odešla z pošty, jsem se rozhlížela, co dělat. Dokud jsem pracovala, neměla jsem čas. A pak jsem začala psát příběhy.

Jak se k Tobě příběhy dostaly, jak vznikly?

První příběh byl vlastně můj. A pak mi došlo, že nechci opakovat situaci s první knížkou, psát jen o sobě. Začala jsem hledat, jak to pojmout, jak napsat své zážitky, aniž by se to dotýkalo lidí v nich. A napadla mě forma povídání. Pracovala jsem na tom, abych mohla otevřeně a intimně psát. Hrála jsem si s textem, svobodně tvořila. Když jsem psala, příběh začal žít. Nic z toho není fikce.

Takže na počátku nebylo šest různých žen, které Ti vyprávěly svůj příběh?

Ne. Proto jsem to tam i tak uvedla – příběhy inspirované skutečnými prožitky. Situace a místa jsou vymyšlená, ale zážitky jsou skutečné. Necítila jsem se zralá napsat román. Vím, že se ještě potřebuju učit.

Nepřemýšlela si o tom, že by ses obrátila na nějakého profesionála, který by Ti s psaním pomohl?

Jednu dobu jsem o tom hodně uvažovala a vím, že určitý dar, aby to zaujalo, mám. Ale chci si najít svoji cestu sama. Když se člověk otevře svojí vlastní kreativitě, není potřeba škatulkovat. Pro mě je vždy důležité, aby kniha lidi bavila. Jestli je čtivá, zda je tam něco, co je osloví. A jsem ráda, že se to u mých knížek děje.

Jaký byl Tvůj záměr, když jsi knihu psala?

Nejvíc je člověk inspirovaný tím, co se momentálně děje. Cítila jsem, že mám v sobě témata, která se týkají vztahů s muži. Začala jsem psát první příběh, pak mě napadl druhý.  Až posléze jsem pochopila, že mohou být i léčivé právě v tom, že otevřeně napíšu o intimních věcech, pojmenuju je, bez hodnocení a souzení.

A proč je tedy příběhů zrovna šest? 

Nechávám to volně. Když jsem začala psát, nevěděla jsem, jak dlouhá kniha bude. Při psaní se řídím intuicí. První text většinou vyhodím, než se rozepíšu. Když mám chuť psát, tak píšu, když ne, tak nepíšu.

Stalo se Ti, že by jeden příběh vyvolal u různých lidí podobné reakce?

Třeba u první knížky mě překvapilo, co všechno si tam ženy našly, těch témat! Já jsem měla pocit, že sděluji dvě tři témata a ony si tam našly i další. U Divošky jsou reakce různé, ve smyslu, buď přijde reakce ano – ne, anebo, a za to jsem nesmírně vděčná, protože se naplňuje to, co jsem u psaní cítila, přijde reakce typu „musela jsem zpomalit čtení, protože jsem cítila, že to se mnou pracuje; pořádně to se mnou zacvičilo; je skvělé najít inspiraci, aniž by mi někdo radil;“ anebo „kdy se k vám mohu objednat na terapii?“ Mám radost, že ji čtou i muži. Většina čtenářů se shoduje na tom, že se od mých knih nemohli odlepit. Nějakým učením se bych nechtěla o tenhle můj dar přijít.

Opravdu si myslíš, že bys tím o něj přišla?

No, je to možné, když člověk bude myslet na to, co by měl a neměl. Vím, že se vypíšu, že je to jen otázka času, chci se vyvíjet. Takže všechny ty konstruktivní vjemy, co se týká psaní, jsem za ně vděčná, vítám je. Nevnímám je jako kritiku, jsem ráda, protože se tím učím.

Jaká byla třeba nejzajímavější reakce?

Zrovna nedávno se mi stalo tohle: Nějaká žena mi napsala, že mi musí napsat, že na něčem pracovala, narazila na můj článek o křtu Divošky a rozbrečela se. Napsala mi: „Prosím Vás, hned mi ji pošlete.“ Ženy mají radar, už dopředu cítí, že tam něco pro ně je. Pro někoho to jsou jen povídky a nic s ním neudělají, ale já pracuji s energiemi a s programy, které máme hluboko v sobě zažité. Ta sdělení v knize jsou. Někteří muži mi psali, že je to rajcovalo. Napsal mi třeba 60letý pán, který si knížku objednal pro svoji přítelkyni, že jenom lituje, že je tak starý, že kdyby byl o 20 let mladší, rád by ještě udělal svoji ženu šťastnou. Což je krásné! Vidím, že to má opravdu smysl.

A co třetí knížku, chystáš? Máš nějaký nápad?

Píšu si teď deník. Mám hodně intenzívní prožívání. Za poslední rok jsem toho zažila strašně moc. Chtěla bych, aby to byl nějaký ucelenější příběh. Také píšu hodně článků na idnes.cz a na zenyvpohode.cz. Mám pocit, že mám období, kdy se ze všeho vypisuju. Stále hledám formu, nakolik otevřeně psát o intimitě. Cítím, že to bude někdy na podzim, a že budu psát v přírodě.

Děkuji Ti, Magdi, mnohokrát za rozhovor.

Související knihy

Magda Křepelková

Ladění, 2013