Byl jsem dítětem ulice

nahled_C01
Byl jsem dítětem ulice. Ano, byl. Velmi nerad na tuto část svého života vzpomínám. Občas se v noci budím úplně zpocený a trápí mě zlé sny. Kdybych si mohl něco přát, vymazal bych těchto několik let ze své paměti. Nadobro! Napořád!

Žil jsem jako vyvrhel ze společnosti v nekonečné beznaději obrovského nepřátelského Nairobi, které mě přivítalo rozlehlými chudinskými čtvrtěmi lemovanými odpadky a vzduchem naplněným zápachem z hnijících stok.

Moje emoce se zúžily na strach, úzkost a zděšení. Každé nové svítání doprovázela obava o můj život a vyvstávaly stále nové a nové otázky. Co budu jíst? Nedostanu se do vězení? Nezabije mě někdo? Kde budu večer spát?

Kolemjdoucí lidé nechápali moje problémy, když jsem se na ně podíval s prosebným pohledem a žádal o trochu peněz či o něco k jídlu. Považovali mě za otravný nepořádek ve městě, který je potřeba uklidit.

Jednou mi zkušení kamarádi dali čichnout k lahvičce lepidla. Všechny problémy najednou zmizely. Ocitnul jsem se v krásném světě, kde jsem nevnímal starosti a vytratil se i můj věčný pocit kručení v žaludku. Chtělo se mi zpívat a radovat se ze života.

Čím dál častěji jsem utíkal do tohoto čarokrásného svět a za vyžebrané peníze jsem si místo chleba kupoval drogu. Stála jen pět šilinků, byla daleko levnější než chleba a nasytila mě, tak proč ne?

Seznámil jsem se s dalšími chlapci a dívkami, kteří fetovali. Společně jsme vysedávali na matátovém nádraží na River road poblíž kruhového objezdu v temném podchodu a nevnímali okolní svět.

Davida Karangu, o jehož dětství vypovídají výše uvedené řádky, jsem poznala v roce dva tisíce sedm. Zavedl nás za ním fotograf neziskové organizace Fair, o. s., který se věnoval fotografování života na ulici. David seděl u plastového stolku v levné putice a zeširoka se usmíval. Na dálku z něj vyzařovala obrovská touha prát se životem. Když se zvedl, aby mi podal ruku a představil se, věděla jsem, že se naše cesty v budoucnu ještě zkříží. David souhlasil s rozhovorem pro časopis, aby se víc lidí dozvědělo o životě na ulici v Keni.

Děti ulice 12

David se napil vody a začal vyprávět: „Narodil jsem se ve střední Keni. Ve čtyřech letech mi zemřel otec, o dva roky později i matka. Když jsem zůstal sám s dvěma bratry a sestrami, vzal si nás do péče strýc. Nedával nám jídlo, a tak jsme se s bratrem rozhodli, že odejdeme do Nairobi. Mně bylo tehdy jedenáct let. Čekali jsme, že se nám v hlavním městě podaří sehnat práci. Bohužel jsme skončili na ulici. Snažil jsem se živit sběrem odpadu, ale ne vždycky to vyšlo. Často jsem neměl peníze na jídlo a hlad mě dohnal k čichání lepidla, které pocit hladu úplně zahnalo. A takových případů jako já je v Nairobi bohužel mnoho. Někde jsem četl, že se tu potuluje kolem šedesáti tisíc dětí, které nemají kam jít. A každý den z venkova přicházejí další a další… Nemusí jim zrovna někdo umřít, ale jejich rodiče třeba pijí, nebo děti mlátí, a tak raději zvolí útěk. Když neseženou příležitostnou práci, uchylují se i ke krádežím a v horším případě i k loupežným přepadením.“

Děti ulice 03

David se na chvíli odmlčel. Bylo na něm vidět, že o své temné minulosti mluví nerad. Potom se znovu napil a pokračoval: „Po několika letech, co jsem fetoval lepidlo, se mi podařilo dostat k jedné neziskové organizaci, která mi pomohla s drogami přestat. Když jsem byl čistý, začal jsem chodit mezi děti na ulici a mluvil jsem s nimi o nebezpečí drog.“

David sáhl do kapsy a ukázal mi fotografii svojí ženy a dcerky. „To jsou moje holky,“ řekl pyšně. „Bydlíme teď ve slumu Korokocho, časem se mi snad podaří sehnat lepší bydlení. Důležité je, že nejsme na ulici.“

Davidův příběh dopadl dobře. Na nairobské ulici se bohužel takových případů moc nenajde.

O Haně Hindrákové

Pochází z Trutnova z východních Čech a v současné době žije ve Strančicích nedaleko Sázavy. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze se zaměřením na cestovní ruch a rozvojové země. Mezi její největší lásky patří Afrika, cestování a psaní. Od roku 2000 navštívila čtyřikrát Keňu, dále Tunisko, Egypt, USA, Nepál, Nový Zéland, Argentinu, Chile, Portoriko, Kapverdské ostrovy, Velké a Malé Antily a většinu evropských zemí. Hana Hindráková píše poezii, prózu i publicistiku a v roce 2008 byla jedním ze zakládajících členů neziskové organizace Fair, o. s. (www.fair-ngo.eu). V roce 2012 jí vyšel v nakladatelství Alpress román Děti nikoho a v roce 2013 román Karibu Keňa s podtitulem Láska v ohrožení voodoo. Více najdete na webových stránkách www.hindrakova.cz.

Foto: Tomáš Kroulík

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeNa konci světa

Hindráková, Hana

Nová Forma s.r.o., 2011

zobrazit info o knizeDěti nikoho

Hindráková, Hana

Alpress, 2012

zobrazit info o knizeKaribu Keňa
Láska v ohrožení voodoo

Hindráková, Hana

Ikar, 2013

Napsat komentář