Koncem 19. a počátkem 20. století se věda stala nástrojem útoku na smrt. Veškerá síla vědění byla povolána, aby zbavila lidstvo smrtelnosti. Věda se používala proti vědě a vytvořila cestu magii. Věda a okultní vědy se v mnoha bodech vzájemně ovlivňovaly. Spojily se ve dvou revoltách proti smrti, přičemž každá z nich tvrdila, že věda může dát lidstvu to, co slibovaly náboženství a magie – věčný život.

Knihu Komise pro nesmrtelnost vydalo nakladatelství Dokořán

 

Záměrem Společnosti pro parapsychologický výzkum bylo zkoumat paranormální jevy „nezaujatým a vědeckým způsobem“. Tito viktoriánští hledači věřili, že paranormální jevy je třeba zkoumat s využitím vědeckých metod, a prokázali svou oddanost vědě odhalením podvodné povahy klepání na stůl, ektoplazmy, fotografií duchů, zhmotňujících se dopisů od tajemných mahátmů a podobně. Ale jejich oddanost nikdy neplatila pro celou šíři vědeckých znalostí. Soustředila se převážně na otázku, jíž se zaobírali téměř všichni z nich: zda je smrt konec vědomého lidského jedince. Zabývali se bádáním neúnavně a své objevy sdělovali spolubadatelům – pokud můžeme věřit automatickému psaní – i poté, co zemřeli.

Myers zemřel na klinice v Římě v lednu 1901. Uchýlil se sem na radu Williama Jamese, aby se podrobil experimentální léčbě zánětu ledvin. Podle Myersova ošetřujícího lékaře spolu James a Myers uzavřeli „závaznou dohodu“, že „ten, kdo z nich zemře jako první, pošle vzkaz druhému, jakmile přejde do neznáma“ – věřili totiž v možnost takové komunikace. James, který se na klinice také léčil, byl tak zdrcený žalem, že se nedokázal přimět zůstat v pokoji, kde Myers umíral. I přesto se snažil přijmout vzkaz, který jeho přítel slíbil poslat:

Klesl na židli u otevřených dveří, poznámkový blok na kolenou, pero v ruce, připravený zapsat vzkaz se svou obvyklou metodickou precizností… Když jsem odcházel, seděl William James stále na židli, zakláněl se, ruce na obličeji, blok na kolenou otevřený. Stránka byla prázdná.

Také další pokus zřejmě ztroskotal, když byla v prosinci 1904 otevřena zapečetěná obálka, kterou Myers nechal u parapsychologického badatele sira Olivera Lodge. Dopis se neshodoval se zprávami, o nichž píšící média tvrdila, že je od Myerse dostávají, ačkoli obsahoval odkaz na zásadní epizodu Myersova života, dlouho drženou v tajnosti, která v pozdějších textech sehraje významnou roli.

Úsilí Sidgwicka a Myerse komunikovat ze záhrobí k ničemu nevedlo. To však nijak neutlumilo naděje vkládané do pokusu.

Myers patřil k několika údajným autorům řady vzájemně propojených automatických textů vytvořených během několika dekád médii v různých částech světa zdánlivě s cílem prokázat fakt, že lidská osobnost přežije smrt těla. Další údajný autor textů byl Edmund Gurney, talentovaný hudebník, klasický učenec a zakládající člen SPR. Gurney utrpěl zdrcující ztrátu, když se jeho tři sestry utopily při nehodě na Nilu; on sám zemřel v roce 1888 v jednačtyřiceti letech, velmi pravděpodobně nešťastnou náhodou při práci s chloroformem. Třetí autor byl sám Sidgwick, jeden z hlavních myslitelů viktoriánského věku. Další údajní komunikující duchové byli Francis Maitland Balfour, cambridgeský biolog a bratr Arthura Balfoura, který zahynul při horolezeckém neštěstí v roce 1882, Annie Marshallová, manželka Myersova bratrance, do níž se Myers zamiloval a která roku 1876 spáchala sebevraždu, Mary Lytteltonová, kterou miloval Arthur Balfour a která zemřela na tyfus v roce 1875, a Laura Lytteltonová, Maryina švagrová, jež zemřela při porodu roku 1886.

Zdá se, že „křížová korespondence“ začala v roce 1901, kdy první z řady provozovatelek automatického psaní, všechny to totiž byly ženy, ale jen jedna profesionální médium, začala zaznamenávat údajné zprávy od Myerse. Mezi píšící média patřila paní Verrallová, manželka cambridgeského klasického učence, dcera paní Verrallové Helen, manželka W. H. Saltera, právníka, který se stal předsedou SPR, „paní Hollandová“, což byl pseudonym užívaný parapsychologickými badateli k utajení identity Alice Flemingové, manželky v Indii působícího britského důstojníka Johna Fleminga a současně sestry Rudyarda Kiplinga, která je prý autorkou nebo spoluautorkou některých raných Kiplingových indických povídek, dále „paní Willettová“, což byl pseudonym Winifred Coombe-Tennantové, zastánkyně volebního práva žen a britské zástupkyně ve Společnosti národů, která se začala zabývat automatickým psaním, protože se pokoušela spojit s mrtvou milovanou dcerou, a jedno profesionální médium, paní Piperová.

Jako první obdržela text k dešifrování 5. března 1901 paní Verrallová. Ačkoli zpočátku pochybovala o reálnosti posmrtného přežití, začala zkraje roku trénovat automatické psaní s přesvědčením, že pokud Myers přežil, mohla by se stát prostředníkem pro jeho posmrtnou komunikaci. Během následujících let se k ní přidalo několik dalších píšících médií, která zaznamenávala texty, jejichž autorem byl podle nich Myers. V roce 1902 obdržela paní Verrallová zprávy, které se zdály souviset s těmi, jež obdržela v té době v Americe paní Piperová, a v roce 1903 poslala text adresovaný paní Verrallové do Cambridge „paní Hollandová“ sídlící v té době v Indii. „Paní Hollandová“, jež se v roce 1898 psychicky zhroutila, což Kiplingovi připisovali pokusům o automatické psaní, se této činnosti na několik let vzdala. Znovu se k ní vrátila poté, co si přečetla Myersovu knihu Human Personality and Its Survival of Bodily Death (Lidská osobnost a její přežití tělesné smrti), ve které Myers tvrdil, že pouze jasný důkaz o záměrném jednání skupiny lidí ze záhrobí prokáže přežití nade vši pochybnost. Krátce poté začala „paní Hollandová“ dostávat texty podepsané „FWHM“.

Význační parapsychologové brzy uvěřili, že Myers provádí experiment, který popsal ve své knize. V roce 1908 se Eleanor Sidgwicková, manželka Henryho Sidgwicka a také významná parapsychologická badatelka, ptala:

Dostali jsme se do spojení s myslemi, jež přežily tělesnou smrt a snaží se prostřednictvím křížové korespondence poskytnout důkaz svého fungování? Pokud se tato (…) hypotéza ukáže pravdivou, znamenalo by to, že inteligentní spolupráce mezi lidskými myslemi jinými než ukotvenými v těle a našimi vlastními je díky novým pokusům, jež mají prokázat spojitou existenci, možná.

I když byli parapsychologičtí výzkumníci sami pevně přesvědčení, věděli, že žádný z jevů, které zkoumají, nepodal důkaz, že život po smrti je skutečností. Pouze jasně navazující komunikace probíhající v daném období několika různými kanály by mohla prokázat, že posmrtné mysli pracují. Výsledkem byl hluboce matoucí soubor textů, ve kterých, jak jeden parapsycholog, který ho pečlivě zkoumal, napsal, „…materiál, jenž měl být probádán, experimentoval sám na sobě“.

Teorii, že texty obsahují záměrnou křížovou korespondenci, která dokládá existenci života po smrti, poprvé vyslovila v červnu 1908 Alice Johnsonová, členka SPR známá svými kritickými názory:

Tyto případy nebo alespoň některé z nich charakterizuje, že v textu jednoho píšícího média není nic, co by připomínalo mechanické, doslovné kopírování frází textu jiného píšícího média, dokonce se nesetkáváme ani s toutéž myšlenkou vyjádřenou různými způsoby, což by mohlo ukazovat na přímou telepatii mezi nimi. Setkáváme se naopak s útržkovitým vyjádřením v jednom textu, jež jak se zdá, nemá žádný zvláštní význam či smysl, a dalším útržkovitým vyjádřením stejně nesmyslné povahy v textu jiném, ale když tyto dva texty dáme dohromady, vidíme, že se vzájemně doplňují a základ obou tvoří zjevně jedna myšlenka, která je v každém vyjádřena pouze částečně.

 

Celou ukázku si můžete přečíst na stránkách nakladatelství Dokořán.

Bližší informace o knize Komise pro nesmrtelnost a jejím autorovi si můžete přečíst na našich stránkách.

 

 

Související knihy

Komise pro nesmrtelnost
Věda a pošetilé pokusy, jak ošálit smrt

Gray, John

Dokořán, 2013