Veselé čtení určené čtenářům-prvňáčkům jistě pobaví i o něco starší čtenáře a jejich rodiče.

Knihu Legrační dům vydalo nakladatelství Grada

U babičky

Babička si posadila na klín vnučku a povídá:
„Prvňáčku, pověz mi, co ses naučila ve škole?“
„Bubliny,“ řekla Klárka.
„Jaké bubliny?“ dívala se na ni překvapená babička.
„Takhle veliký,“ ukazovala rukama Klárka, „jako pruhovaný lítací balony. Taková bublina by tě, babi, klidně unesla.“
„A z čeho jsou?“ zeptala se babička.
„Ze žvejkačky. Babi, koupíš mi bublinovou žvejkačku?“
„Koupím,“ usmívala se babička. „Ale neříkej, že ses ve škole naučila dělat jenom bubliny.“
„Ještě tohle,“ vzpomněla si Klárka. „Babi, řekni kotě.“
„Kotě.“

„Máš křečka v botě,“ vyprskla Klárka.
„Jéé!“ lekla se babička a začala třepat nohou.
„Babi, neboj, nic tam nemáš,“ smála se Klárka.
„Řekni myška,“ otočila se na vnučku babička.
„Myška.“
„Máš hlavu jako šiška,“ řekla babička a obě se rozesmály. Pak ji babička pohladila a povídá: „Nemáš šišku, neboj se. Máš chytrou hlavičku a ta mi poví, co ses ještě naučila.“

„No, trochu počty,“ odpověděla Klárka. „Sčítat a odčítat. Jenže to mi moc nejde. Hele, babi, třeba čtrnáct bez čtyř a já řeknu deset.“
„To je správně,“ řekla babička.
„Jo?“ zarazila se Klárka, „tak už mi to jde.“ A pokračovala: „V prvouce jsem se naučila vystříhávat papírky a lepit. V kreslení kreslit suchými pastely zvířátka.“

„Tak mi musíš něco hezkého nakreslit,“ povídá babička. „Já si to dám za rámeček.“
„Klidně. Já umím nakreslit všecko, co tě napadne. Malého pejska. Dlouhého psa. Obrovského hafana. Babi, když mi dáš velikánskou čtvrtku, tak ti nakreslím psa velikého jako mamut.“
„Takovou velikou čtvrtku nemám,“ vrtěla hlavou babička.
„To nevadí. Já ti nakreslím mrňavého pejska. Já umím kreslit i na malý papírek. Třeba na jízdenku. Nebo ti ho vystřihnu z barevného papíru. To se učíme v pracovní činnosti. Nebo ti udělám skládanou lodičku.“

„A jaké jste měli další předměty?“ zeptala se babička.
„Hudebku. Paní učitelka nám hraje na elektrické piáno a my zpíváme: Halí, belí, koně v zelí a hříbátka v petrželi. Pak kreslíme koně, jak se pasou v zelí. A Jarda Říha nakreslil místo koně tatínka. Když se paní učitelka ptala proč, tak řekl, že jeho tatínek miluje zelí s knedlíkem a vepřovým.“
„A co tomu paní učitelka říkala?“
„Nic. Smála se. Babi, a víš, co jsem se naučila v tělocviku? Chytat rybičky.“
„Rybičky?“ divila se babička. „Vy chodíte v tělocviku chytat ryby? Tohle se dřív ve škole neučilo.“
Klárka se rozesmála. „To je taková hra. Někdo dělá rybáře, třeba Zdenda, a křičí: Rybičky, rybičky, jdou na vás rybáři! A všichni musíme utíkat, aby nás nechytil do sítě. Koho chytí, ten musí dělat rybáře za něj. Jednou nám to paní učitelka ukazovala, zakopla, upadla na břicho a odřela si bradu. Pan ředitel jí na to musel přilepit náplast. Jo a taky jsme měli český jazyk. Na ten bych málem zapomněla. Psaní, to mi moc nejde, a čtení. To mi jde líp.“
„Umíš číst taky nahlas?“ zeptala se babička.
„Jo, umím. Potichu i nahlas.“
„Tak mi můžeš něco přečíst,“ řekla babička.
„Přečtu, klidně,“ přikývla Klárka. „Jak budeš chtít. Nahlas nebo potichu.“

Na závěr v trochu netradiční formě připojujeme informace o autorovi knihy, Jiřím Kahounovi, a ilustrátorovi, Jiřím Fixlovi. (pro lepší čitelnost otevřete obrázek v novém okně)

Související knihy

Kahoun, Jiří

Grada, 2013