Chytré středy: Jak vychovat sebevědomé dítě – Tomáš Novák

rodina

Sebevědomí má podle nejnovějších poznatků mnohem větší podíl na úspěchu než znalosti a dovednosti, nedostatek sebevědomí na druhé straně stojí za množství problémů v životě.  Přečtěte si ukázku z knihy Jak vychovat sebevědomé dítě.

Úspěšný český psycholog se snaží dobrat odpovědi na otázku: Co lze u dítěte chápat jako zdravé sebevědomí? Hledání odpovědi přirozeně vede k tématu výchovy a jejího vlivu na osobnost dítěte. Jak tedy vychovat přiměřeně sebevědomé dítě, které nepochybuje o své vlastní hodnotě a vládne díky tomu důvěrou v sebe i ve své okolí? Tomáš Novák na příkladech ze své poradenské praxe dokumentuje jak autoritativní, direktivní výchovu, tak ochranitelský, až rozmazlující výchovný styl, plodící na jedné straně úzkostné osobnosti deformované drilem, na druhé straně osobnosti zdánlivě silácké, s uměle nadsazeným sebevědomím. Ačkoliv autor uznává, že žádný výchovný postup neskýtá naprostou záruku úspěchu, přiklání se k trendu tzv. uvolněného rodičovství s nadhledem, podporuje demokratické výchovné postupy, „otužování“ samostatností a zdůrazňuje význam kladného přijetí dítěte.

 

Knihu Jak vychovat sebevědomé dítě vydalo nakladatelství Grada

 

Úvodem

Sebevědomí, jeho přiměřenost a ideální míra je věčné téma. Týká se každého člověka, v jakékoliv době. Mění se jen názor na to, jaká míra je optimální.

Ještě nedávno se předpokládalo, že je korelace (vztah) mezi sociálním intelektem a z něj pramenícími dovednostmi na jedné straně a sebevědomím na straně druhé. Jinými slovy: „ten, kdo je společensky šikovný, je také patřičně sebevědomý“. Současné výzkumy přidávají místo slova „patřičně“ slovo „možná“. Jednoznačné to není.

Problémem je i měření a srovnávání sebevědomí u různých lidí. Jeden z klasiků české psychologie Vladimír Tardy již na počátku šedesátých let minulého století varoval před „nejhrubší mírou“ odhadu rozvoje určité vlastnosti u různých lidí na základě srovnávání té které dvojice. Stejně tak je problematické jejich zařazení do stupnice například od 1 do 5. Výrazná bývá i „chyba pozorovatelů“. Ještě ke všemu nic nemusí být zcela univerzální. Jsou lidé víceméně sebevědomí ve všech sférách života stejně. Jsou i jiní. Mohou být velmi sebevědomými ve své profesi a například pramálo sebevědomými v manželství, při výchově dětí nebo dejme tomu při svátečním řízení auta.

Současný, poněkud módní důraz na asertivní prosazování mimo jiné souvisí s běžně užívaným překladem slova asertivita: „zdravé sebevědomí a přiměřené prosazování se“. Termíny používané v souvislosti s asertivitou, například „zdravé“, „realistické“, „neagresivní“, „odůvodněné“, „respektující“ sebevědomí, naznačují jisté terminologické rozpaky. Jako by sebevědomí samo o sobě znamenalo něco málem nebezpečného. Že by „hroší kůže, široké lokty a z ostudy kabát“?

Významný současný psycholog Marek Blatný nachází u osob s vysokým sebevědomím „psychickou odolnost, tvrdost, dominanci, maskulinní ladění, nízkou citlivost k druhým lidem“. Nic proti tomu, leč (zvláště na sebevědomé ženy) to nemusí působit právě lichotivě.

Na dokreslenou cituji jednu z účastnic kurzu asertivity. Za osobní přínos akce považovala: „Teď už konečně vím, že sebevědomí není sprosté slovo…“ To opravdu není. Navíc „sedávat v koutě“ a nenápadně čekat, zda budu nalezen, může být někdy rozumné, ale žádná zásluha či čin hodný obdivu to není. Má-li být sebevědomí „zdravé a přiměřené“, musí především být alespoň nějaké. Teprve to, co existuje, lze kultivovat… a, je-li třeba, i korigovat.

Zkušenost z psychologických vyšetření agresivních delikventů – od vandalů až po vrahy – prokazuje u významného procenta z nich pocit nedostačivosti.

Nástavbou je nevhodná kompenzace zmíněného pocitu agresí. Nedostatek sebevědomí v mládí s pocity nedostačivosti úzce souvisí.

Představa, že by naše mládež byla doma i ve škole vychovávána k obrazu patřičně sebevědomého a hrdého Evropana, je naivní. Přesněji řečeno, naivní snad ani není, protože si něco takového nikdo nemyslí. „Herbartovská“ inspirace české výchovy, přetrvávající z poměrně vzdálené c. k. minulosti, sebevědomí dítěte spíše sráží, než posiluje. Všechno možné se s léty mění, ale tohle přetrvává. Již samotný školský důraz na chyby, ne na to, co se podařilo, to vystihuje.

Tragikomickým příkladem jsou pak za miliony získané výsledky tzv. státních maturit roku 2012. Matematice nerozumím, ve slohu se ale orientuji. Četl jsem brilantní úvahu hodnocenou nedostatečně. Dle úředně proškoleného ofi ciálního hodnotitele nic jiného nezasloužila. Byla totiž úvahou, ne požadovanou polemikou. Z textu jasně vyplývalo, s čím úvaha polemizuje. Hodnotit nedostatečnou ji mohl nejspíš striktně naprogramovaný počítač nebo literární purista. Připouštím, chtěl jsem místo „purista“ napsat sadista, ale takhle je to decentnější. Co se týče dopadu na sebevědomí, je ona nedostatečná uštědřená studentce s literárními zájmy srovnatelná s ránou do hlavy od boxera těžké váhy. Ztracený rok studia na vysoké škole? Kdo by se nad tím z „objektivních“, nadměrně sebevědomých šéfů nejmenované fi rmy, která za lukrativní peníz hodnocení prací zajistila, zamýšlel.

Z dob svého působení v pedagogicko-psychologickém poradenství si vybavuji častý rodičovský výrok: „Rád bych dítě pochválil, ale musím mít za co…a to zatím nemám!“

Opačným mementem je „americký“ přístup. V něm rodiče propadají v nadšení nad samozřejmostmi a dítě z našeho pohledu přechválí. Objektivně lze ale připustit, že sebevědomí Američanů (či Dánů a Švédů, kteří jsou vychováváni obdobně) je mnohem vyšší než zmíněné kvality u občanů ČR. Velmi stručně z toho plyne: „Chválit! Raději víc než méně…“

Co to je, když se řekne…

Sebevědomí

Zakladatel nedirektivní psychoterapie Carl Rogers defi nuje: „Sebevědomí je hodnota, jakou sami sobě přisuzujeme.“

Vysvětlujícím synonymem uvedeného pojmu je sebedůvěra, tedy důvěra v sebe sama, ve své schopnosti, ve svoji lidskou hodnotu a význam. Dále přesvědčení o tom, že jednám výrazně častěji správně než nesprávně. Pokud chybuji, je pravděpodobné, že budu schopen chyby opravit a napravit jejich důsledky. Jde o opak úzkostné nejistoty, podceňování se, rozpaků, obav z neúspěchů a jejich nenapravitelných následků. Sebevědomí je v protikladu ke katastrofickým předpovědím o sobě samém, k očekávání nezvládnutelných neúspěchů v budoucnu, kdy nastává tzv. Golemův efekt: stav, kdy člověk jedná tak, aby se jeho předpovědi splnily.

Zdravé sebevědomí

Přiměřená míra sebevědomí usnadňující život jedince. Člověk se sám hodnotí přiměřeně možnostem a situaci. Nepodceňuje se, zná svou cenu. Nenechá si namluvit něco jiného. Respektuje zájmy a potřeby druhých lidí. Nenadřazuje je nad oprávněné zájmy své. Výjimkou jsou situace, kdy se pro preferenci zájmů druhého před zájmem svým ze subjektivně závažného důvodu, sám a zcela vědomě rozhodne. Takovým rozhodnutím netrpí, nečeká, že bude odměněno jinak než jeho dobrým pocitem.

Sebeúcta

Vyjadřuje subjektivní pocit vlastní úspěšnosti při dosahování cílů. Bývá vyjadřována zlomkem, kde čitatelem jsou osobní nároky a jmenovatelem míra úspěchu při jejich dosahování. Nároky bývají ztotožňovány s tzv. ideálním Já – tím, jaký bych chtěl být. Míra úspěchu v jejich dosahování je obrazem Já reálného – tím, za jakého se považuji. Výrazné rozpory mezi uvedenými hodnotami vyvolávají úzkost, napětí a snižují také sebevědomí.

Osobnostní souvislosti (zdravého i nezdravého) sebevědomí

Vyšší sebevědomí mají lidé dominantní, ne neurotičtí. Spíše jde o extroverty, byť to není podmínkou. Typické pro ně je zaměření na řešení problémů a víra v sama sebe. Mívají sice realistické, ale vysoké cíle. Nemají již „předem“ strach z toho, že něco nezvládnou. Neúspěch nepovažují za katastrofu. Prostě to zkusili. Blízká je jim zásada „kdo nehraje, nevyhraje“. Častěji jim hrozí blud omnipotence: přesvědčení, že zvládnou vše, i to, co se jim podařit nemůže. Nicméně i zázrak může nastat.

Lidé s nízkým sebevědomím mají sklon k podceňování se, k obviňování sebe sama i za problémy, za které přinejmenším v převážné míře nemohou. Nevěří si. Proto se spíše vyhýbají aktivnímu řešení. Oblíbenou životní strategií je mimo sebeobviňování i únik od problémů. Ten se může odehrávat jak reálně, tak i ve fantazii. Dotyční jsou stále jakoby ustrašení, bojácní, přecitlivělí na kritiku.

Nadměrné sebevědomí znamená okolnostem a vlastním schopnostem i možnostem nepřiměřené přeceňování sebe sama. Objevuje se zvýšené zaměření na sebe, sebeobdiv, narcismus, velikášství, nepodložený optimismus, někdy až ztráta sociálních zábran. I tito lidé bývají někdy přecitlivělí na kritiku. Na rozdíl od předchozího typu se z ní nehroutí, naopak je podněcuje ke svérázné aktivitě. Udělají vše pro to, aby kritika pokud možno defi nitivně umlčeli a pomstili se mu.

Zásadní problém zjišťování míry sebevědomí a sebeúcty spočívá v nezbytném užívání sebehodnoticích technik. To, co o sobě zkoumaná osoba sděluje, nemusí odpovídat realitě.

Syndrom kachního peří

Zvýšená odolnost proti nespravedlivé kritice, vůči manipulaci, nepřiměřeným útokům, zákeřnému, potměšilému či třeba i lživému zpochybňování svého jednání. Výpady po takto napadaném sklouznou podobně jako voda po peří kachny. Kořeny syndromu jsou v rodinné výchově.

Arogance

Takto se mimo jiné prezentuje tzv. zbytnělé ego, „Já“ nadměrného a vesměs neopodstatněného sebevědomí. Překlad vysvětlující význam tohoto původně francouzského slova, přejatého po mírné úpravě do češtiny, je „svévolné přisvojování si práv a nároků“. Patří sem i pohrdavé vystupování a snižování významu a práv druhých lidí. Arogance, byť defi novaná výše odkazem na zjevné vysoké sebevědomí, může souviset i s potlačovanými pocity nedostačivosti. Stává se pak nevhodnou kompenzací a zastíráním sebevědomí nízkého.

Pýcha

Pýcha patří k projevům nadměrného sebevědomí. Souvisí i s vysokým míněním o sobě samém a o tom, co v různých souvislostech osobnost charakterizuje: například schopnosti, urozený původ, majetek, postavení.

Komplex méněcennosti

Stav, který se rovná „nulovému sebevědomí“. Typické jsou pocity vlastní slabosti, bezmocnosti, neschopnosti v dlouhodobé a vyhraněné podobě. Obecně působící úzkost a konkrétně zaměřené strachy již jakoby předem negují šanci na úspěch vlastního snažení.

Vzniká tu chronická nejistota. Je spojená s úzkostným sledováním, jak se k nám okolí chová a jak na něj zřejmě působíme. Osobní percepce typu „černé brýle“ utvrzuje obavy z nejhoršího. Na základě pocitů viny se postižený ještě více podceňuje a odmítá sebe sama. Ten, kdo pochybuje o své vlastní hodnotě, obvykle nedokáže přiměřeně hodnotit jiné lidi a bývá vůči nim i velmi nedůvěřivý.

Na rozdíl od již fixovaného, dlouhodobého „komplexu“ je pocit méněcennosti záležitost spíše krátkodobá, podmíněná situačně. Lze jej zvládnout kompenzací relativní úspěšností jinde. Za určitých podmínek se ale ze stavu může stát komplex.

Komplex nadřazenosti

Jedinec vyvolává dojem nadměrného sebevědomí, povýšenosti a pýchy. Komplex leckdy vzniká jako nepřiměřená kompenzace neúspěšně potlačovaného komplexu méněcennosti. Z přehnaných a úzkostně potlačovaných pocitů slabosti, zranitelnosti, nedostatečnosti, neocenění a nedocenění vzniká sklon k vychloubání. Dotyčný „všude byl, všechno ví, vše viděl a všechny, bude-li chtít, strčí do kapsy“. Typické je sarkastické vyjadřování, arogance a ponižování druhých.

Maskulinní (mužský) protest

Nepřiměřené překonávání pocitů slabosti a nedostatečnosti. Stylizace do jakéhosi nadměrného genderového sebevědomí, drsnosti, suverenity a nadřazenosti. Typickým postiženým je muž tzv. macho – sexšovinista. Protest se může objevit i u žen formou stylizace do rázného, tzv. mužského jednání. Někdy bývá spojen s velmi kritickým přístupem k „nemožným chlapům“.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeJak vychovat sebevědomé dítě

Novák, Tomáš

Grada, 2013

Napsat komentář