Martin Šindelář a jeho poezie s jizvou na srdci

Obálka temná jako poezie
Pojďme se dnes společně začíst do poezie, která nastaví zrcadlo našemu životu. Je to ten, který jsme si přáli prožívat po sladkých letech dětství? Nebo nás očekávaná dospělost uvrhla jen do každodenního stereotypního přežívání beze smyslu?


Krucemburské nakladatelství Jana Těsnohlídka ml. nám v loňském roce představilo básnickou sbírku mladého, talentovaného autora Martina Šindeláře. V útlé knížce, která na svém temném obalu nese jeho jméno a název sbírky Zhasnout psí ohně a odejít s větrem, se na čtyřicetiosmi stranách otevírá dospělá poezie plná metafor a ladně znějících strof. Nadějných i pesimistických, se světlem na nebi i tmou v srdci, s touhou po opuštění „panelákového“ světa, který nám bere iluzi nejkrásnějších časů, těch které jsme zažívali v dětství.

Autor velice dobře pracuje s obrazy ztělesňujícími přírodu, lásku, život i smrt. Všechny tyto prvky prolíná v jeden a pokládá jej někam, kde padá listí a vane vítr, někam, kde příroda nestihla naprosto uvolnit městu místo. Někam na pomezí našich dní, z jejichž konce není třeba mít strach. Pokud ovšem ve vzduchu zůstane něco z našeho carpe diem, nikoliv z našeho snažení o marnosti.

Martin Šindelář připomíná, že jsme stále na cestě, ale nevíme, jestli jdeme správně. Zaručeno je jen to, že jednou na svůj konec dojdeme. I kdybychom se neměli naučit jít… Na více místech pak opěvuje dětství jakožto jediný správný a šťastný vrchol lidského života, a má pravdu, když v metaforických mozaikách píše, že návraty do krajin dětství bolí. Člověk jakoby si uvědomil, že v dospělosti ztratil cestu, na kterou byl rodiči a snad i svými sny sveden, pak už je na všechno sám, tápe a jen rychlým tokem času po určité (jemu určené?) cestě dojde na konec svého života.

Ukázka z knihy:


a tak za sebou
dál
na provazu táhnou márnici
dětství.

A i když
zapomněli cestu, kterou dál
jít,
jednou doletí.

Objevují se zde tedy pasáže, které jako by hnaly člověka, aby se vymanil ze všednodenního koloběhu svého života, kamsi k onomu „carpe diem“ – bez kopií, rutiny a bez syndromu stroje.


a tak je teď holá, jako by
neexistoval nikdo,
kdo došel dál. Až
někam

za obzor lidí, co krajinu
brázdí
v kruzích a usínají na jizvách.

Autor sbírky poezie, Martin Šindelář

Autor sbírky poezie, Martin Šindelář

Vedle poezie spíše temné, je zde možné nalézt i verše o lásce, věnované autorově ženě. O metafory ani něhu v nich schovanou nemají nouzi a opravdu ladně zní:


A i když bylo třeba
přečkat
dny,
než bolavé vrány přeletí
hranici,

jeho stín nás
zacelil
a pak i oddal,
jako dvě bouřky v průzoru
okna,

kterým horniny ze srdcí
vyvřely
na povrch světla –:

na rty polámané hladiny,
kde kámen
vymezil ústa dešti.

(ŠINDELÁŘ, Martin. Zhasnout psí ohně a odejít s větrem. Krucemburk: JT´s, 2012, s. 40)

Doporučení:
Share

Martin Šindelář a jeho poezie s jizvou na srdci - DISKUZE

Počet reakcí: 2

Napsat komentář