Anna se v tomto šíleném světě poprvé zamiluje, prožije velké zklamání a řeší své vnitřní konflikty. Jako každý člověk by i tato dívka chtěla pořádně žít a ne jen přežívat a bát se o svůj život. Podaří se jí najít místo, kde by se mohla cítit v bezpečí?!

Knihu Tma a prázdnota vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Tohle město kdysi stálo za to. Viděla jsem fotky, na kterých se skvělo ve vší slávě – okna se leskla v záři slunce, až se do očí draly slzy. V noci se jeho světla zabodávala do tmy jako zvuk sirén, křiklavě a vyzývavě, zatímco přes den muži v bílých rukavičkách v jednom kuse otvírali dveře dámám vrávorajícím na vysokánských podpatcích.
Občas přemýšlím, co se s těmi dámami asi tak stalo, když udeřil Návrat – jestli dokázaly utéct a zachránit se, když měly nohy uvězněné v takových směšných krámech. Přemýšlím, jaký asi musel být svět před tím vším – bezpečný a pohodlný.
Dnes město nepřipomíná nic z toho. Ocelové nosníky se vzpínají k nebi jak holé kosti zmrzačených prstů. Polovina výškových budov se už zřítila a šmelináři dávno ukradli složitě kroucené kování a ozdobné mříže. Nezbylo tu skoro nic, jen strach, který se jako mlha přelévá ulicemi.

Strach z verbířů. Strach z nečistých. Strach z toho, co přijde.
Přesto je to můj domov. Kromě vesnice, ve které jsem žila jako dítě, jsem jiný neměla, nic jiného jsem nikdy nepoznala.
Je to nevlídné a nelítostné místo, ale je to také útočiště těch, kteří dychtí přežít. Musíš jen platit nájem, řídit se pravidly a snažit se, aby ses udržel naživu.
A proto jsem se teď, zatímco sedlina večera zvolna klesá ke kraji nebe, ocitla na nezemské straně Palisády, která Temné Město obepíná a chrání. Sem chodíval Elias, když nutně potřeboval peníze, když potřeboval něco na prodej, abychom mohli zaplatit nájem a zůstat v našem mrňavém bytečku další rok. Tady člověk sežene cokoliv a sem jsem se také vydala hledat pomoc, když jsem dnes ráno zlomila svůj jediný nůž.

Pevně svírám náhradní čepel a chystám se přejít jeden z můstků zavěšených mezi budovami. Náhle zaslechnu hlasitý kašel. Snáší se soumrak a nad mořskou úžinou se sunou bouřková mračna, takže svět se utápí v kalně zeleném přísvitu.
Co nejrychleji zamířím k protější střeše, rozhodnuta vrátit se do svého bytu v Temném Městě dřív, než padne noc, ale jakmile vykročím na vratký můstek, ozve se hlas:
„To bych na tvým místě nedělala.“
Ztuhnu, jednou rukou svírám ošoupaný provaz zábradlí. Už se takhle protloukám dost dlouho, abych se o sebe dokázala postarat sama, cosi v tom varování mě však donutí, abych zaváhala. Udělám další krok. „Koukni se dolů,“ řekne ten hlas a já se kouknu.
Tmavá ulička dvanáct pater pode mnou se ztrácí mezi stíny, ale přesto zahlédnu nějaký pohyb. Vzhůru se vznese sten a jeho ozvěna se odráží mezi zdmi. Slunce prosvitne škvírou mezi mraky, několik paprsků pronikne až dolů na ulici a odhalí cosi, co připomíná oči a řady polámaných zubů.
Když si můj zrak přivykne, rozeznám desítky prstů, které se ke mně natahují z hromady těl. Ta těla se měla zabít pádem, ale nejsou mrtvá. Nebo snad zemřela a infekce je opět probudila jako prašivce. Zmocní se mě hnus a zachvěju se.
Opatrně, kousek po kousku se vrátím zpět na střechu a všimnu si, jak jsou prkna, po kterých jsem se chystala přejít, ztrouchnivělá. Ještě krok a bývala bych se také zřítila na hromadu.
„Jsi první, kdo mě poslech a neskončil dole,“ ozve se znova hlas, já se otočím a napřáhnu nůž. Sedí tam žena, namáčknutá mezi dvěma rozpadajícími se cihlovými komíny.
Drží očouzenou dřevěnou lulku, ze které stoupá tenký proužek dýmu.
Rozhlédnu se po střeše, čekám, že je to nějaká lest. Žena ukáže na můj nůž. „Žádnej strach,“ řekne. „Jsem tady nahoře sama.“
Strčí dýmku zpátky do pusy, v hlavičce to rudě zažhne a na krátký okamžik vidím její tvář docela jasně: kolem očí má namalované výrazné černé stíny, které jsou teď rozmazané slzami či potem, možná obojím. Pak lulka pohasne a obličej se opět ztratí ve stínu.
Ale ještě předtím si všimnu zanícené rány na jejím zápěstí. Kůže kolem je nateklá a zhnisaná, je mi hned jasné, že je to kousnutí. Znova napřáhnu nůž a snažím se, aby se příliš nechvěl.

Většinou se dokážu docela dobře vyhnout setkání s nečistými.
Je jedno, jak jste opatrní, vždycky je tu nebezpečí, že se něco pokazí a oni do vás tak či onak zatnou zuby.
Žena pokrčí rameny a potáhne z dýmky. Světlo znova ozáří její tvář a já postřehnu, jak se jí třese ruka. Silná vrstva pudru, který si nanesla na svou starou kůži, aby vypadala mladistvá a svěží, je celá rozpraskaná – její obličej připomíná rozbité zrcadlo.
Vzpomenu si na svou vlastní tvář a na jizvy, které protkávají levou stranu mého těla jako pavučina. Rýhy na její tváři by šly smýt. Na té mé nikoliv.
Je zřejmé, že její konec je už blízko – zanedlouho ji infekce zabije. Letmo pohlédnu dolů na hromadu těl, jejich chabý nářek se mísí s nocí. Ona se k nim již brzy připojí.
Když bude mít štěstí, někdo se o ni postará dřív, než se promění.
Když štěstí mít nebude…
Polknu.
S nepříjemnou tísní v hrudi si uvědomím, že to já ji budu muset zabít. Na chvíli mě to vyvede z rovnováhy. Udělám raději pár kroků pryč od kraje střechy, náhle nejistá z takové výšky.
Zalijí mě poslední večerní paprsky, poslední záchvěv tepla, než zavládne další z nekonečné řady nocí. Ženin pohled nespočívá na noži; místo toho se mi dívá do tváře.
Potahuje z dýmky, ale její hruď se sotva zvedá. Chvíli si mě prohlíží, hledí na mé jizvy. „Někerejm chlapům se takový zjizvený, jako seš ty, líběj,“ řekne a pokývá hlavou. Její pohled sklouzne kamsi k ostrovu za mými zády, k troskám vyšších budov Temného Města v dálce.
To bych neřekla, pomyslím si.

Žena nasaje mihotavý proužek dýmu. „Ale hádám, že víc bude těch, kerý by ti ty jizvy chtěli udělat.“ Přejede si palcem po koutku úst, jako by si upravovala rtěnku, kterou už dávno nenosí – zvyk tak starý, že ztratil původní smysl.
Měla bych něco říct. Měla bych ji utěšit, povzbudit nebo jí nějak pomoct. Ta žena je nakažená a před sebou má poslední chvíle života. Ale uvědomuju si, že tváří v tvář tomu, co má přijít, jsem zcela bezmocná. Místo toho si odkašlu. Jak mám pro všechno na světě vědět, co by té ženě přineslo útěchu?
Ohlédnu se přes střechu směrem, odkud jsem přišla.
Nejjednodušší by bylo vrátit se po vlastních stopách – nechat její osud na někom jiném. To se však zdá zbytečně kruté. Koneckonců, jsem tady na ostrově sama stejně jako ona. Kdybych byla na jejím místě, možná bych také toužila po někom, kdo by mě v mých posledních chvílích vyslechl.

Související knihy

Ryanová, Carrie

Mladá fronta, 2013