Magdalena Wagnerová: Tajemná historie hradů v Čechách a na Moravě

Co je to vlastně hrad?

S hrady to není jen tak. Hrady mohou být jen hrady. Anebo: hrady mohou být především hrady. Anebo dokonce: hrady mohou být také hrady. V první chvíli si představíme velkolepé středověké šlechtické či královské sídlo na kopci, obehnané hradbami a příkopy, ale po­stupně pod pojmem hrad začneme chápat symbol. Hrady nemusí evokovat jen konkrétní příběhy a zlomové okamžiky z naší minulos­ti, mohou být také zástupným elementem k obecnějším úvahám, které přesahují hranice jednoho hradního půdorysu či osudu. Jan Amos Komenský použil v Labyrintu světa a ráji srdce obraz hradu, jenž nazval Fortúna, k vyjádření názoru na štěstí: „Když k tomu milému hradu přijdeme, vidím nejprv zástupy lidu ze všech měst a ulic se sbíhajících a obcházejících, a kudy by se zhůru dostati mohli, obhlédajících. Byla pak na ten hrad jediná vysoká a úzká brána; ale kteráž zabořená, zaválená a trním zarostlá byla: sloula poně Ctnost. A praveno mi o ní, že před časy ona sama toliko k vcházení na hrad vystavená byla, ale že se brzy potom příhodou jakousi zabořila: protož jiných menších že naděláno a té necháno, poněvadž příliš příkro, nepřístupno a nezvolno bylo choditi skrze ní. Prolámány tedy zdi a naděláno forten z obojí strany; kteréž já prohlédaje, viděl sem nápisy jich, Pokrytství, Lež, Pochlebenství, Nepravost, Fortel, Násilí (…).“

Slovo „hrad“ etymologicky souvisí se slovesem „hradit“, „ohrazovat“ neboli ohraničovat zdí, plotem, palisádou nebo hradbou. Má několik významů. Meteorolog si pod pojmem hrady pravděpodobně představí na prvním místě bouřková oblaka. Pro myslivce slovo hrad neznamená jen monumentální lidskou stavbu, ale také doupě bobra a ondatry pižmové nad vodní hladinou. Nejrozšířenější význam však pochází ze středověku, kdy na našem území vznikala četná opevněná sídla panovníků a šlechticů. Hrady byly nejen jejich opěrné body, ale také pevnosti a současně střediska či centra tehdejší vládnoucí třídy. Byly budovány často vysoko na skalách nad vodní hladinou, alespoň v tom byli hradní páni s bobry a ondatrami od samého počátku zajed­no. Snad chtěli žít výš než jejich poddaní a tím jednoznačně, na prv­ní pohled vyjádřit své společenské postavení, snad zamýšleli vidět blížící se nepřátele co nejdřív, aby se mohli co nejlépe připravit k boji, možná že dokonce občas zatoužili shlížet na zemi z výšky jako ptáci, kteří krouží v oblacích.

V Encyklopedii československé mládeže z roku 1930 se vychází z předpokladu, že hrad v našich končinách byl především výsledek snahy šlechty odlišit se od ostatního obyvatelstva nejen způsobem ži­vota, ale také svým obydlím: „Bydlila [šlechta] v tvrzích a hradech, které s počátku bývaly sice také jen dřevěné jako ostatní stavby, ale přece aspoň valy a náspy chráněné proti nepříteli. Později aspoň zákla­dy šlechtických sídel byly z kamene a jakmile s městskou kulturou dostala se k nám ze západu znalost důkladnějšího stavitelství, i česká šlechta podle způsobu západoevropského stavěla si pevné kamenné hrady na vysokých skalách nebo na ostrozích obtékaných řekou, aby přístup do hradu byl možný zpravidla jenom s jedné strany a tam byl chráněn valy a příkopy se zdvihacím mostem. V 13. a 14. století bylo postaveno nejvíce takových hradů: Bezděz, Střekov, Radyně – a veliké množství jiných.“

O tom, že jich bylo skutečně hodně, svědčí i současnost. Stačí si představit typickou českou krajinu, jíž zpravidla dominuje hrad anebo zřícenina hradu jako tzv. němý svědek minulosti. Je ovšem otázkou, nakolik je tento svědek opravdu němý…

Nejstarší hrady v našich zeměpisných šířkách vznikaly ve 12. sto­letí, i když ojediněle. Panovali zde Přemyslovci, hodně se válčilo, a tak bylo zapotřebí spolehlivých opevněných sídel, která by nejen poskytovala svým stálým obyvatelům útočiště, ale především plnila obrannou funkci. Těmto hradům předcházela starší hradiska, nebo také hradiště, která stejně jako pozdější hrady byla buďto výšinná – vybudovaná na vyvýšených místech, anebo blatná – postavená v ro­vinném terénu a chráněná nejčastěji vodou. Nejstarší hrady byly mohutné, většinou z opuky, a výrazným způsobem dotvářely charak­ter i ráz české krajiny. Jak píše Václav Mencl: „Sídelní kostru dáva­ly tenkrát našim zemím knížecí hrady, organizačně vázané na Prahu jak ústřední sídlo českého knížete. Některé z nich zakládali Přemyslovci sami, jiné jen přestavovali z hradů starších, z doby kmenové; v boleslavské říši se však už o ně opírala všechna jejich vojenská, politická i hospodářská moc, v Břetislavově době v třetině 11. století se potom jejich systém přenesl i na Moravu. Tam, na Moravě, jim ovšem předcházela stejně velkolepá soustava hradů velkomoravských z 9. století…“ Z této doby starobylých velkomo­ravských hradů, které předcházely českým přemyslovským hradním sídlům, lze jmenovat například Staré Město v poříčí Moravy, prav­děpodobně dnešní Velehrad, hradiště u dnešních Mikulčic nebo Pohansko u Břeclavi. Byla to rozsáhlá hradní sídla s mohutným opevněním, založená v těsné blízkosti vodních ploch, nejčastěji při dolních tocích větších řek. Podobná byla nejstarší kmenová hradiště v Čechách, rozlehlá, která byla schopná poskytnout útočiště veške­rému okolnímu lidu, jako například Kouřim a Budeč. Povaha hradů z boleslavské a břetislavské doby se proměnila. Hrad se stal nejen trvalým sídlem knížete, který zde měl družinu a správní úředníky, ale také církevním centrem. Odtud se spravovala země a každý hrad proto představoval jakousi zmenšenou Prahu, lépe řečeno zreduko­vaný Pražský hrad. Každý takový hrad musel být pokud možno ne­dobytný, proto byl nejčastěji zbudovaný na místě nesnadno přístup­ném, ale z praktického hlediska poblíž tehdejších hlavních cest.

Obvykle měl dvě základní části – předhradí a vlastní hrad –, které byly rozdělené příkopem. Součástí vlastního hradu byl opevněný dvorec, kde přebýval zástupce knížete, kastelán a správce hradu. K tomuto dvorci náležela soukromá hradní kaple, naopak kostel (ro­tunda) sloužící veřejnosti stál v předhradí.

13. století znamenalo nástup nové doby. Zavedený systém knížecích hradů se začal pomalu rozpadat a na jejich místě vznikala buďto vý­znamná gotická města jako Žatec, Mladá Boleslav, Chrudim, Hradec Králové, Litomyšl nebo Olomouc, anebo kamenné gotické hrady. Nechával je k posílení své moci vybudovat především král, někdy také šlechta, ale dominantním charakterem byla vždy účelnost. V přední části se tyčila věž jako symbol nedobytnosti, nejčastěji vál­cová a někdy ve tvaru hranolu, za ní se nacházel samostatný obytný palác, s věží většinou spojený vyvýšeným můstkem. Další nedílnou součástí hradu byla palácová kaple, umístěná v zadní části hradního prostoru. Pořadí věž – palác – kaple mělo směřovat proti možnému útoku. Centrální umístění věže přišlo až později, jakož i další zásadní proměny, které hrady zaznamenaly až za panování Karla IV. a jeho syna Václava IV. Začaly být důležité i estetické kvality a aspekty jako souměrnost nebo vyváženost, na hradech vznikala pavlačová nádvoří, četné galerie a průčelí zdobená arkýři. Přibývalo honosných paláco­vých budov, které nádvoří obklopovaly z více stran. Tím se hrady pomalu, ale jistě začínaly podobat pozdějším zámkům, ale to už je jiná kapitola. V běžném chápání hrad vždy zůstane spíše nedobytným, strohým, i když monumentálním objektem na vyvýšeném místě v ro­mantické krajině, obklopený hlubokými lesy a temnými údolími, anebo zrcadlícím se odrazem majestátního středověkého sídla na hla­dině řeky, obtékající zdánlivě nepřístupný skalní ostroh. Ponechejme si tuto představu už jen proto, abychom mohli zaměřit pozornost ne­jen na hrady jako takové, ale i na jejich dávné obyvatele, příběhy a pověsti, které leckdy vypovídají o hradech víc než torza dochova­ných starých paláců, stinných nádvoří, hroutících se věží, vysychají­cích příkopů a ruiny kdysi nedobytných hradeb.

Jak napsal v úvodu ke své knize o českých hradech Václav Vladivoj Tomek, významný historik a politik 2. poloviny 19. století, který se proslavil především dvanáctisvazkovou publikací Dějepis města Prahy, ale také jako soukromý učitel v rodině Františka Palackého anebo prv­ní rektor české části Univerzity Karlovy po jejím rozdělení v roce 1882:

„Pod hrdými cimbuřími a majestátními hradními věžemi mocně a rozkošně dýchal a rozléval se kdysi široko daleko slavný život. V kráse a velikosti, v pestrých kouzlech a v duhových barvách vzneše­nou mluví k nám mluvou věkovité ty hradní památníky a jich zborce­né, omšelé trosky a rozvaliny až dosud. Ale dnes tklivým jen smutkem, prázdnem a tesknem halí se čarovné ty zámky a prastaré hrady české, proslulé svojí slavnou a vzácnou epopejí! Vypravují nám vážně a dů­stojně o svém zašlém životě, kdy ještě kopyta uřícených komoňů sve­řepých nepřátel deptala snivé nivy naší milostné české vlasti. Vše vzhlíží upřímně na nás, vše září, plane a chlubí se nesmrtelnou českou pohádkou…“

Související knihy

Wagnerová, Magdalena

Plot, 2012