Mojmír Zachariáš – Příběh vojáka

Poslední setkání s maršálem Kulikovem

V roce 1989, jsem zažil podivuhodnou příhodu.

Po dvanácti letech končil v létě toho roku ve funkci hlavní­ho velitele Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy mar­šál Kulikov.

Bylo asi zvykem a projevem slušnosti obletět všechny člen­ské země a rozloučit se s ministry obrany, se kterými byl dlou­ho v kontaktu. Nejprve se byl rozloučit v NDR a potom měl naplánováno přiletět do Prahy a setkat se naposledy s minist­rem obrany generálem Václavíkem a náčelníkem generálního štábu generálem Vackem.

Neznám konkrétní důvody, proč se oba dva s maršálem Ku­likovem nechtěli setkat, vím však moc dobře, co to znamenalo pro mě. Ztracený den a starosti navíc.

Generál Vacek mi zavolal a řekl, že Kulikov se loučí, ale mi­nistr ho nechce přijmout a on, náčelník generálního štábu nemá zase čas. Ministr prý rozhodl, že ho mám přijmout já a že jeho letadlo nasměrovali na letiště do Bechyně. Bude tam asi za hodinu, tak ať se o něho postarám. Když jsem se mu snažil vysvětlit, že maršála Kulikova jsem viděl jednou v živo­tě na cvičení v Bulharsku v roce 1982 a nebudu si mít s ním o čem povídat, nebral to vážně a řekl, že to musím zvládnout.

Než jsem odejel, vydal jsem pokyny svému pobočníkovi, aby zabezpečil nějaké suvenýry, které jsme měli vždy v zásobě pro případné návštěvy, aby připravili kancelář mého zástup­ce, který byl na služební cestě a byla proto volná pro maršála Kulikova, a také aby bylo připraveno občerstvení z naší zá­vodní kuchyně.

Sedl jsem do auta a cestou na letiště do Bechyně jsem pře­mýšlel o tom, jak vysvětlit maršálovi Kulikovovi nevysvětlitel­né. Proč přistál v Bechyni a ne v Praze, proč ho čeká velitel okruhu a ne ministr obrany s náčelníkem generálního štábu. Bylo to hrubé porušení existujících a ustálených pravidel, di­plomatického protokolu a slušného chování.

Po příjezdu na letiště jsem ještě asi dvacet minut čekal, než se kola přistávajícího letadla s hlavním velitelem vojsk Varšavské smlouvy dotkla dráhy. Letadlo bylo doprovodným vozidlem navedeno na stojánku, kde jsem ho očekával. Po zastavení motoru a přistavení schůdků se objevil ve dveřích maršál Kulikov, rozhlédl se a zvolna sestoupil na plochu le­tiště.

Tam jsem ho již očekával, v ruském jazyce jsem se předsta­vil a informoval ho o tom, že vzhledem k nepřítomnosti mini­stra obrany v Praze, přistál nedaleko Tábora, kde je velitelství Západního vojenského okruhu, a já jako velitel okruhu se mu mám věnovat.

Zřejmě byl již při letu informován o změně plánované ces­ty, tvářil se vcelku klidně, i když bylo možné z jeho výrazu vyčíst nelibost. Požádal jsem ho, aby se posadil se mnou do mého služebního auta a vyjeli jsme do Tábora. Cestou jsem ho stručně informoval o posádce Tábor a o sobě. Připomněl jsem mu i svoji účast na cvičení Štít-82 v Bulharsku, kterého jsem se zúčastnil ještě jako velitel divize se svými tanky T-72 a kde jsem měl možnost se s ním osobně setkat.

Odpovídal klidně a stručně a bylo zřejmé, že se smířil se vzniklou situací a dokonce potvrdil, že se na mě z Bulharska pamatuje.

Když jsme přijeli na velitelství okruhu, bylo vše připra­veno, odešli jsme na svačinu a potom ke mně do pracovny. Rozhlédl se po místnosti, posadil se a chvíli jsme hovořili o situaci u vojsk a stavu okruhu. Po krátké chvíli, když nás několikrát přerušilo volání telefonu a moje odbíhání k němu, pochopil, že si asi moc nepopovídáme a že mi narušuje moji práci. Zeptal se, jestli si může někde posadit, než pojede zpět na letiště.

Kancelář zástupce již byla připravena, doprovodil jsem ho tam a pozval jsem ho zároveň na oběd, který bude asi za ho­dinu.

Souhlasil.

Co mu také nakonec zbývalo. Při odchodu z mé kanceláře si všiml menšího radiomagnetofonu, který jsem tam měl jako součást vybavení pracovny a obdivoval ho. To mi vnuklo oka­mžitý nápad na dárek, kterým zřejmě nepohrdne.

Zavolal jsem si pobočníka, aby mě informoval, jestli máme nějaký suvenýr vhodný pro takovou návštěvu.

Přinesl mi ukázat asi osmdesát centimetrů vysokou vázu na podstavci, vyrobenou ze 100 milimetrové nábojnice do tankového kanonu. Vyrobili ji naši vojáci v dílnách a vypada­la velice pěkně. To byl jeden dárek a na druhý jsem si zavolal předsedu základní organizace KSČ štábu ZVO podplukovní­ka Dvořáka.

Náš rozhovor byl velmi krátký.

„Jardo, je tady maršál Kulikov a potřebuji pro něho nějaký dárek. Všiml jsem si, že se mu líbilo támhleto rádio. Je to vel­ký problém, aby stejné bylo za hodinu připravené pro něho v krabici na mém stole?“

Znal jsem ho již 15 let, protože když jsem velel tankovému pluku v Jindřichově Hradci, byl mým zástupcem pro věci po­litické. Byl to také jeden z nejlepších a nejschopnějších poli­truků, které jsem za celou svou téměř čtyřicetiletou službu v armádě poznal.

Odpověděl tak, jak jsem očekával, že to není problém, a za necelou hodinu bylo nové rádio zabalené v krabici na mém stole. Oba dárky jsem nechal naložit do svého auta, abych je mohl předat na letišti před odletem.

Asi za hodinu, když jsem si ověřil, že oběd je připraven, nechal jsem do jídelny vojenské rady svolat své přítomné zá­stupce a šel jsem pozvat maršála Kulikova na oběd. Předsta­vil jsem mu své zástupce a potom jsme společně poobědvali. Po obědě jsme nasedli opět do mého služebního auta a odjeli na letiště u Bechyně.

Krátce jsem se rozloučil s maršálem Kulikovem (byl jsem asi zase poslední generál Československé armády, kterého viděl), a než odešel po schůdcích, předal jsem mu dárky, vázu a krabici s rádiem.

Poděkoval, zavřely se dveře letadla a za několik minut se jeho speciál zvedl z plochy letiště v Bechyni. Počkal jsem ještě několik minut, a když mi z řídící věže oznámili, že opouští naše území směrem východním, odjel jsem zpět do Tábora.

Po příjezdu do posádky jsem utajeným spojením zavolal náčelníka generálního štábu a velmi stručně ho informoval o průběhu mého setkání i loučení s Kulikovem. Generál Va­cek nepovažoval za nutné ani poděkovat, že jsem ministra i jeho tahal ze situace, která měla daleko ke slušnému cho­vání. Pokud byl maršál Kulikov ve funkci, byli samá ochota, a když skončil ve své funkci, zachovali se jako nevychovaní ubožáci.

Listopad 1989

Jak plynuly dny, týdny a měsíce byl tu náhle podzim památ­ného roku 1989. Pro mě a moji práci to byl rok stejný jako každý jiný, ale to jenom do listopadu.

Relativně klidné výcvikové období roku bylo charakteristic­ké tím, že končil základní výcvik nových vojáků, kteří nastou­pili vojenskou základní službu. To znamenalo, že výcvik byl prováděn v posádkách a do výcvikových prostorů se nevyjíž­dělo. Menší provoz veškeré techniky zabezpečující život vo­jáků v posádkách a strážní službu znamenal také méně pro­blémů a dopravních nehod. U útvarů probíhal běžný výcvik, nikde nebyly žádné zvláštní události.

Pravidelné informace, které jsem dostával z ministerstva a Hlavní politické správy, monitorující činnost našeho poten­ciálního protivníka, cizích armád a politickou situaci, nesig­nalizovaly nic mimořádného. Více jsem se v této době dově­děl ze sdělovacích prostředků a od manželky, která byla pra­videlnou posluchačkou Svobodné Evropy.

Čím více se blížil listopad 1989, tím méně informací při­cházelo z Hlavní politické správy, ministerstva a generálního štábu. Vypadalo to jako, že se u nás nic neděje a že je vše v pořádku. O demonstracích jsme se dozvěděli až z televize, rozhlasu a novin.

Je zajímavé, že ani po demonstraci 17. listopadu nepřišla z Prahy žádná informace od ministra obrany ani od náčel­níka Hlavní politické správy. Přitom jsem ze sdělovacích pro­středků věděl, že situace v Praze klidná není, že dochází k nejrůznějším jednáním vlády a ÚV KSČ, že dochází k de­monstracím. Doslechl jsem se také, že ministr obrany aktiv­ně navrhoval na jednáních ÚV KSČ použití armády proti de­monstrantům.

Bohužel si po tolika letech vše nepamatuji, deník jsem si nevedl a mnohé závažné dokumenty a záznamy z jednání kolegia ministra nebo shromáždění hlavních funkcionářů armády na ministerstvu obrany byly zničeny. Tábor je dost daleko od Prahy a nevěděl jsem, co se děje na ministerstvu, generálním štábu nebo na Hlavní politické správě. O záku­lisních jednáních, která mohla probíhat, teprve ne. Tak jsem musel reagovat pouze na dílčí informace, které ke mně pro­nikly, na sdělovací prostředky, které mohly podávat informa­ce neúplné a zkreslené – a spoléhat na svůj rozum.

Teprve 23. 11. 1989 jsem byl pozván na ministerstvo obra­ny, kde jsme dostali úkol připravit Mimořádná bezpečnostní opatření (MBO), jejichž cílem byl nepochybně zásah armá­dy. Vyčlenění sil a prostředků, tj. vojáků a techniky, pro MBO v souladu s rozkazem ministra obrany bylo zabezpečeno pod­řízenými veliteli podobně, jako se vždy vyčleňovaly síly a pro­středky podle bojového rozdílení útvarů a jednotek. Bylo přesně stanoveno, kolik vojáků základní služby a vojáků z po­volání a která technika se na daný signál soustředí na urče­ných místech a budou připraveni vyjet z posádky.

Stejně jako u signálů bojové pohotovosti rozhodoval mi­nistr obrany, který by cestou náčelníka generálního štábu a dále cestou operačních dozorčích (operační dozorčí gene­rálního štábu, ZVO, armád, divizi až po dozorčí útvarů) vy­slal signál, na který by útvary automaticky zahájily svou čin­nost. To vše šlo mimo jednotlivé velitele, pouhým stisknutím tlačítka. Po proniknutí signálu by se dostavili velitelé na pra­coviště a k útvarům a byli by dozorčími orgány vyrozuměni, o co se jedná. Následně by potom měly následovat další roz­kazy, již cestou velitelských orgánů. Tyto rozkazy by určily další činnost vojsk, jestli opustit posádky, kam vyjet, kde se soustředit atd.

Dnes máme informace o tom, že v řadě útvarů byli vojáci rozhodnuti nevyjet z posádek a nezasahovat (jak vojáci z po­volání, tak základní služby). To se říká dnes, ale nikdo neví, jak by to to vypadalo, kdyby rozkaz k zásahu skutečně přišel.

To se však bezprostředně poté nestalo, protože ministru Václavíkovi, se nepodařilo získat souhlas se zásahem na jed­nání ÚV KSČ. To vím dnes, ale nevěděl jsem tehdy. Jak jsem již zmínil výše, netušil jsem, co se dělo na ÚV, ministerstvu, generálním štábu, a zvláště ne v zákulisí. Mohu se jen domní­vat, že špičky armády byly do poslední chvíle nakloněny silo­vému řešení a podporovaly ministra obrany v tom, že armáda je připravena k zásahu a má zasáhnout.

U ZVO byla situace diametrálně odlišná. Mezi mými nej­bližšími zástupci a náčelníky byl pouze jeden, který zastával stejný názor – náčelník týlu generál Pokorný. Ostatní byli vel­mi zdrženliví a proti zásahu.

Ani po největší demonstraci v Praze na Letné v neděli 26. 11. 1989, kterou jsem sledoval v přímém přenosu televi­ze, nepřišla z velení armády žádná informace. Vůči podříze­ným vystupovaly ministerstvo i Hlavní politická správa v roli mrtvého brouka. Z jednotlivých posádek jsem ale měl od pod­řízených velitelů i cestou dozorčích orgánů informace, že i tam probíhají demonstrace a že jsou snahy místních orgánů a různých aktivistů zapojit do nich vojáky v posádkách, nebo dokonce pokusy tyto demonstrace organizovat přímo v ka­sárnách.

Na takovou situaci jsem musel reagovat.

Dlouho jsem zvažoval, co a jakým způsobem řešit. Dobře jsem znal složení a názory vojáků. Jsou představiteli široké­ho spektra mladé generace s různými názory a vzděláním od nedokončeného základního, přes základní, střední a vysoko­školské. Jsou nejrůznější víry a národnosti.

Jejich charakterové vlastnosti a povahové rysy zahrnují ce­lou škálu mladých obyvatel naší země, v minulosti řádných mladíků, ale také mladých mužů postrádajících slušné chová­ní a také již trestaných za nejrůznější trestnou činnost.

I mezi vojáky z povolání existovaly nejrůznější názory na současnou situaci, a i když k žádným problémům zatím ne­došlo, nemohl jsem riskovat, že by mohlo dojít k zneužití to-ho, co armáda má – a to byly zbraně.

Většina vojáků základní služby měla přístup ke zbraním. Každý z nich měl klíče od skladu zbraní, když byl ve službě dozorčího jednotky, a mohl s nimi v podstatě nekontrolovaně manipulovat. Kdo za jistí, že případná demonstrace, která by probíhala v kasárnách, bude mít klidný průběh, že neskončí nějakou provokací a nerozpoutají se vášně?

Klidné demonstrace nejsou a to potvrdily i ty, které jsem zatím viděl. Kdo potom ponese odpovědnost za případné zneužití zbraní? Kdo a jak zaručí, že vše proběhne klidně a ne­skončí shodou okolností násilím a nepoteče krev?

To jsem nemohl riskovat a přemýšlel, jak zabezpečit klid v kasárnách a jak předejít možným problémům. Přijal jsem proto následující opatření:

1. S okamžitou platností nařizuji, aby u všech útvarů byl po celých 24 hodin přítomen velitel nebo jim určený zástup­ce. Pokud se někdo z civilních orgánů nebo organizací dosta­ví k útvaru, tento důstojník je vyslechne a vysvětlí jim situaci, včetně mého nařízení.

2. Nepovoluji jakékoliv akce v kasárnách, které nesouvisí s výcvikem nebo běžným životem vojáků. Pokud se vojáci ve svém volnu nebo na vycházce účastní akcí v posádkách, je to jejich věc.

3. Výcvik a výjezdy z kasáren omezit. Plně zabezpečit stráž­ní službu (strážím se do skladů strava musela dovážet).

4. Jakékoliv zvláštní situace hlásit cestou dozorčích orgánů nebo veliteli ihned.

 

Nebyla to opatření související s bojovou pohotovostí, jak si to do dnes někteří tehdy sloužící vojáci vysvětlují, byla to ale opatření, jejichž cílem bylo zachování klidu a pořádku ve všech posádká63h. Že se ukázala jako odůvodněná a správná, o tom jsem měl možnost se později přesvědčit, když došlo k provokacím v některých městech, kde byla dislokována voj­ska Západního vojenského okruhu.

Organizace Občanského fóra, jejichž součástí se postupně stávala i Vojenská obroda, se snažily nejrůznějším způsobem monitorovat činnost armády a jejich velitelů.

Ve Vojenské obrodě se soustředili bývalí vojáci z povolá­ní, kteří byli většinou po roce 1968 vyloučeni z KSČ a museli odejít z armády. Byli však mezi nimi i ti, kteří byli z armády propuštěni z jiných důvodů, někteří i pro nevyhovující plně­ní svých funkcí. Ti všichni většinou žili ve svých bývalých po­sádkách a o situaci v armádě informovali Občanské fórum, někdy však nesprávně a s dvacetiletým odstupem od stavu, který znali dříve.

Jak jsem si měl možnost ověřit na konkrétních případech, které uvedu později, patřili někteří z nich mezi necharakterní převlékače kabátů a několik z nich také mezi evidované spo­lupracovníky tajné bezpečnosti nebo VKR (vojenské kontra­rozvědky).

V Praze téměř permanentně jednalo Občanské fórum, ale k jeho jednání s ministrem obrany zatím nedošlo. Pokud by chtěli vědět, co se děje nebo bude dít v armádě, mohli lidé z OF kontaktovat generální štáb nebo přímo ministra, ale to se zatím nestalo.

Místo toho kontaktovali mě.

V pátek 24. listopadu, když jsem se vrátil ze služební cesty, informoval mě náčelník štábu, že volal někdo z Občanského fóra z Prahy a že by se mnou za dva dny dopoledne chtěli hovořit jeho mluvčí, pánové Kocáb a Klaus.

Kdo je Michael Kocáb jsem věděl. Občas se mi podařilo se­hnat vstupenky na nějaké představení do Paláce kultury v Pra­ze a zrovna před nedávnem jsme byli s manželkou na před­stavení Odyssea. Byla to kombinace živého představení s pro­mítáním a stereofonní hudbou, která se řinula ze všech smě­rů. Autor hudby Michael Kocáb byl na tomto představení přítomen a seděl jen několik řad před námi. Představení bylo skvělý zážitek, a díky tomu jsem také věděl, kdo je první z těch osob.

Zato Klause jsem neznal. Informace o něm se nepodařilo sehnat ani mým zkušeným spolupracovníkům.

Sedl jsem hned k telefonu a zavolal ministra obrany:

„Soudruhu ministře, ohlásili se u mě mluvčí Občanského fóra a chtějí mě navštívit v Táboře. Je to Kocáb a Klaus.“

Ministr Václavík jenom řekl: „Tak je přijmi.“

Zeptal jsem se: „Jak a o čem s nimi mám jednat?“

Odpověděl: „Záleží na tom, o co jim jde. Reaguj na situaci. Dělej, jak myslíš.“

Požádal jsem náčelníka štábu, aby zavolal do Prahy na čís­lo, které mu nechali, a ať předá vzkaz, že je přijmu 27. listo­padu v 10 hodin v klubu ZVO.

Setkání s představiteli Občanského fóra v Táboře

Ve tři čtvrtě na deset jsem šel ke klubu a vzal s sebou i ná­čelníka okruhové politické správy generála Marka. Měl to být zkušený politický pracovník a já jsem se domníval, jak se potom ukázalo tak mylně, že jeho přítomnost nebude zby­tečná. Usoudil jsem, že toto setkání bude asi více politická záležitost než vojenská. A když teď nic neví a neinformuje mě o tom, co se u nás děje, dozví se to aspoň z úst někoho jiného.

S generálem Markem jsme ovšem nevycházeli příliš dob­ře od doby, kdy jsem ho poslal pryč z pravidelné porady se zástupci, protože přišel nepřipraven a nevěděl nic o úkolech z minulé porady, ani jak byly splněny. Přišel se tam pouze posadit a na to nemusel být generálporučíkem a náčelníkem okruhové politické správy. Řekl jsem mu tedy, ať pošle na po­radu někoho, kdo je informován a ví, co se u okruhu děje. Od té doby chodil na porady místo něho jeho zástupce, který věděl co a jak a zřejmě za něho i pracoval.

Před klubem již stálo několik aut a byla tam i televize. Ne­vím, odkud přijela, ale pravděpodobně ji informoval někdo z Občanského fóra. Šli hned ke mně a chtěli natáčet naše se­tkání. Vysvětlil jsem jim, že jsou v objektu Západního vojen­ského okruhu a já jsem je nepozval. Proto zde nic natáčet ne­budou. Pokud si počkají, až skončíme naše rozhovory, mají možnost si s pány Kocábem a Klausem pohovořit.

Za nimi stáli pánové Kocáb a Klaus v tmavých oblecích.

Podali jsme si ruce a představil jsem jim svého společníka. Zavedl jsem je do klubu, ve kterém byla v prvním poschodí místnost s kulatým stolem, kde se scházela při některých jed­náních vojenská rada ZVO.

Vysvětlil jsem jim, že to je demokratický orgán složený z mých zástupců a náčelníků druhů vojsk, kterému předse­dám a který řeší rozhodující problémy okruhu demokratic­kým hlasováním. Šlo hlavně o koncepční otázky – reorganiza­ce, přezbrojování, začleňování nové techniky, výstavba cvičišť atd. Zdálo se, že je takový orgán v armádě a na velitelství okru­hu překvapil. Mimo jiné byly stejné rady i u armád a PVO. Na ministerstvu se něco podobného nazývalo kolegium mini­stra obrany a ještě o něm bude řeč.

Sedli jsme ke kulatému stolu. Vlevo vedle mě seděl náčel­ník okruhové politické správy generál Marek a šikmo naproti pánové Kocáb a Klaus.

„Pánové co si dáte? Já kávu a sodovku.“

Chtěl jsem navodit přijatelnou atmosféru. Zareagovali oka­mžitě a tak jsme si všichni objednali totéž. Začali jsme si mí­chat kávu a já očekával, s čím do Tábora přijeli.

Nějak se neměli k zahájení rozhovoru a tak jsem zahájil prostou otázkou: „Pánové, co Vás ke mně přivádí? Máte v Pra­ze ministra obrany a generální štáb. Proč jedete ke mně?“

„Doporučili nám, abychom jeli za Vámi. Vy velíte okruhu, a tak jsme mysleli, že bychom Vás mohli informovat o situa­ci,“ odpověděl poněkud vyhýbavě Kocáb.

Klaus po celou dobu našeho setkání jenom mlčky přihlížel. Stejně tak i můj společník. Byla to beseda a výměna názorů mezi mnou a Kocábem.

Řekl jsem: „O Vaší návštěvě jsem informoval ministra ob­rany a až skončíme, tak ho o výsledku jednání budu opět ne­prodleně informovat. Kromě toho Vám chci hned v úvodu říci, že nejedete zrovna v nejvhodnější dobu, protože dnes v noci došlo k několika provokacím proti armádě organizova­nými Občanským fórem. O tom si ještě pohovoříme později.“

Pan Kocáb se rozhovořil a začal nám velmi obšírně vysvět­lovat, jak se u nás vyvíjela a vyvíjí situace ve společnosti, která vyvrcholila demonstrací studentů 17. listopadu, jejich napa­dením bezpečnostními složkami a následným rozehnáním.

Pokračoval vypočítáváním nejrůznějších akcí a demonstra­cí až se dostal k největší demonstraci na Letenské pláni. Mlu­vil dlouho a snažil se nás přesvědčit, jak je to nezbytné a de­mokratické a také, že jsou to nutné společenské změny.

Když už to trvalo příliš dlouho, přerušil jsem jeho dlouhý monolog.

„Pane Kocábe. Ani mně se nelíbí všechno to, co se u nás dělo. Čtu denní tisk, sleduji televizi a rozhlas a moje žena poslouchá Svobodnou Evropu, takže mám poměrně dost in­formací, abych si udělal představu o situaci. Jsou však věci, které nepovažuji za demokratické ani nyní, a dokonce si my­slím, že hraničí s narušováním zákona. Abychom si vysvětlili stanoviska, uvedu Vám konkrétní fakta.

Včera večer a v noci na dnešek došlo ve třech posádkách, kde jsou dislokované mně podřízené útvary, k narušení po­řádku a napadení vojsk občany vedených místními organiza­cemi Občanského fóra.

Večer přišel průvod demonstrantů místních občanů ke ka­sárnám motostřeleckého pluku v Benešově s transparenty, na kterých bylo napsáno: ‚Tanky na Prahu neprojdou a vás pove­deme v okovech.‘

Pane Kocábe, můžete mi říci, co udělali vojáci v Benešově, že by je chtěl vést někdo v okovech? Víte snad něco o tom, že by jely nějaké tanky z Benešova na Prahu? Já velím okru­hu a nevím o tom nic. Vím jen, že v Benešově a stejně tak i ve všech ostatních posádkách probíhá výcvik v kasárnách a vojáci žádné problémy nedělají.

Další provokace se odehrála v posádce Rožmitál, kde byly do rána na domech, v nichž bydlí vojáci z povolání, nakresle­ny šibenice a nápisy: ‚Hledejte si větev!‘

Můžete mi říci, čím se provinili vojáci z povolání, kteří tam bydlí, nikomu neškodí a plní si své pracovní povinnosti?

Také v Plzni přišla večer demonstrace organizovaná Ob­čanským fórem na letiště, ke strážnímu stanovišti, na kterém voják ve stráži se zbraní střeží vrtulníky. Po tomto strážném házeli kameny a vykřikovali: ‚Vy svině, my si vás chytíme a pak vám ukážeme !‘

Voják byl napaden na strážním stanovišti a podle Řádu po­sádkové a strážní služby je povinen bránit sebe a také objekt, který střeží. Zcela v souladu se svými povinnostmi po varov­ném zvolání použil samopal a vystřelil do vzduchu. Protože byl napaden, mohl použít zbraň i proti útočníkům. Prokázal však odvahu a rozvahu a stanoviště ubránil. Proč se musel bránit před útočníky vedenými Občanským fórem?

Pánové, můžete mi říci, co tento voják, který si plnil své po­vinnosti ve stráži, udělal, že byl napaden. Co udělali i ostatní vojáci v Plzni, Benešově a Rožmitále, že jim bylo tak vyhro­žováno?

Kdyby si voják ve stráži na letišti v Plzni nezachoval chlad­nou hlavu a použil ke své obraně zbraň, tekla by možná krev, kdo by za to nesl následky? Vy nebo velitel, kterému byl voják podřízen, nebo snad já? Můžete mi říci, kdo by byl odpověd­ný za možnou tragédii?

Armáda, konkrétně mně podřízené útvary zachovávají klid a nezavdávají žádné důvody k těmto provokacím. To, co se stalo dnes v noci, nepovažuji za nic demokratického, ale za20bezdůvodné napadání příslušníků armády. Jestliže nepřijme­te okamžitá opatření a nezamezíte těmto jevům, mám do­statek možností, včetně natočení videa a jeho předání do televize nebo tisku, abych je zveřejnil, a odpovědnost bude na Vás.“

 

Knihu Příběh vojáka vydalo nakladatelství Dokořán

Související knihy

Příběh vojáka
Pohled na čtyřicetiletou službu vojáka z povolání, od poručíka po generálporučíka, od 50. let až po listopadovou revoluci v roce

Zachariáš, Mojmír

Dokořán, 2012