Doposud jediný český laureát Nobelovy ceny za literaturu

520px-Jaroslav_Seifert_1984b
V mládí s Vítězslavem Nezvalem navštívili pražský židovský hřbitov, aby zde položili papírek se svými přáními na náhrobek Rabiho Löwa, který má údajně magickou moc je plnit. Na Nezvalově papírku prý bylo přání stát se velkým básníkem. Seifert naproti tomu toužil mít hodně žen. A Rabi Löw oběma jejich tužby vyplnil.

Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 na pražském Žižkově, kde také chodil na základní školu a do několika ročníků gymnázia. Ještě před maturitou však studia zanechal a rozhodl se živit psaním pro Rudé právo a Rovnost, časopisy Sršatec a Reflektor. V téže době se také začal věnovat umělecké tvorbě, spolu s Karlem Teigem, Vladislavem Vančurou a dalšími založil v roce 1920 umělecké sdružení Devětsil a brzy vyšly jeho první, výrazně sociálně zaměřené sbírky Město v slzách (1921) a Samá láska (1923). V roce 1921 Seifert rovněž vstoupil do Komunistické strany Československa.

Ve druhé polovině 20. let se však začal rozcházet jak s ideologií Strany, tak s proletářskou poezií. V jeho tvorbě tak začaly převládat tendence poetismu, které se naplno projevily ve sbírkách Na vlnách TSF (1925) a Slavík zpívá špatně (1926) a částečně i v Jablku z klína (1933). Ve druhé polovině 30. let se však Seifertova pozornost obrátila zpět k politickým tématům a jeho básně v knihách Ruce Venušiny (1936) a Jaro, sbohem (1937) tak reagují především na hrozbu fašismu.

Po vypuknutí 2. světové války Seifert pokračoval v psaní vlastenecky zaměřené poezie, vyzdvihující především krásu rodné země a strach o její osud. Ve sbírkách Zhasněte světla (1938), Vějíř Boženy Němcové (1940), Světlem oděná (1940) a Kamenný most (1944) se proto často objevují motivy spojené s dějinami českého národa nebo motivy domova, básně bývají zasazeny do malebné české krajiny nebo – a to především – do Prahy, která působí zároveň svou krásou i historickým významem.

Ani po skončení války Seifert neopustil téma lásky k rodné vlasti a k minulosti. Jeho první poválečná sbírka Přilba hlíny (1945) reaguje na Pražské povstání a vzdává dík osvoboditelům, v několika dalších dílech, například Maminka (1954) nebo Koncert na ostrově (1965) vzpomíná na své mládí. Významná je také jeho spolupráce s českými malíři, která dala vzniknout sbírkám Šel malíř chudě do světa (1949) a Chlapec a hvězdy (1956).

50. léta byla rovněž obdobím útlaku protirežimních autorů, proti kterému Seifert ostře vystupoval. Ve své bojovné řeči na sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956 tyto praktiky kritizoval a po uvolnění politických poměrů v roce 1968 byl proto jmenován předsedou Svazu. V této době se také Seifert výrazně odklonil od vázaného verše a začal psát veršem volným, jak dokládají sbírky Halleyova kometa (1967) a Odlévání zvonů (1967).

Již v roce 1970 byl Svaz československých spisovatelů rozpuštěn pro odmítavý postoj některých svých členů k okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Seifert z počátku 70. let nesměl publikovat a jeho sbírka Morový sloup tak v roce 1973 vyšla pouze samizdatově. Ve druhé polovině 70. let se KSČ snažila Seiferta vzhledem k jeho popularitě využít ke svému prospěchu a ustoupila od zákazu vydávání jeho tvorby, básník však ve svém protikomunistickém vystupování nepolevil, stále režim kritizoval a podepsal Chartu 77. Jeho literární tvorba z přelomu 70. a 80. let má především bilanční charakter, v pamětech Všecky krásy světa (1979) a v poslední sbírce Býti básníkem (1983) se Seifert s láskou a něhou ohlíží za svým životem a nachází jeho smysl v prožívání a rozdávání radosti.

V roce 1984 byl Seifert oceněn Nobelovou cenou za literaturu, tu však vzhledem k básníkovu špatnému zdravotnímu stavu musela převzít jeho dcera Jana. 10. ledna 1986 zemřel a jeho státního pohřbu v Rudolfinu se účastnily tisíce lidí, kteří jej obdivovali jak pro jeho básnické nadání, tak pro neochvějné trvání na svobodě uměleckého vyjádření.

Zdroje: slovnikceskeliteratury.cz, spisovatele.cz

Foto: en.wikipedia.org, autor: neznámý, Wikipedia

Doporučení:
Share

Napsat komentář