Balabánovy knihy by se neměly číst za dlouhých pochmurných zimních večerů. Abyste si udrželi zdravý rozum a nezbláznili se z těch všech zkažených lidských osudů, krátkých okamžiků štěstí a mnohem delších chvil prožitých v bloudění a prázdnotě, raději Jana Balabána čtěte za krásných slunečných dnů. Pokud vám tedy nebude vadit, že vám zkazí náladu. Nikoliv svým stylem psaní, který je bravurní, ale jednotlivými příběhy a jejich hrdiny.

Kniha Jana Balabána s názvem Romány a novely byla vydána nakladatelstvím Host v roce 2011. Je rozdělena na čtyři části – Boží lano, Černý beran, Kudy šel anděl, Zeptej se táty. Těžko posoudit, zdali lze tyto čtyři prozaické útvary zařadit spíše do románů, novel, nebo povídek. Všechny čtyři totiž mají dohromady jen 561 stran.

Každý příběh však, stejně jako u Balabánových Povídek, vyžaduje značnou dávku pozornosti. Jeho neobvyklý styl psaní připomíná spíše převyprávění snů než událostí, které se staly skutečným postavám. Zejména jeho proslulý román Zeptej se táty je natolik melancholický, že snad ani nemůže být reálný.

Jan Balabán, ač je bezesporu autorem významným, není pro každého. V doslovu knihy psaném Josefem Chuchmou jsou citována tato Balabánova slova publikovaná v Lidových novinách v roce 2004:

„Nepohrdám prostými lidmi. Ale prostí lidé nejsou blbí lidé. Julius Freundlich, můj učitel překladu na mém prvním místě ve Vítkovicích, vždycky říkal, že člověk se blbým nerodí, blbým se stává. A proto považoval blbost za hřích. V tomhle nechci mít se sebou ani s druhými žádné slitování: nepíšu pro blbce. Jde mi jen o to být naprosto přesný. Psaní by mělo být to nejlepší, co jsem schopen tomu druhému říct.“ (str. XI)

A má pravdu, ne každému se podaří v jeho textech číst mezi řádky, rozpoznat poselství, která se snaží svým čtenářům předat.

Buď si už při prvních deseti stranách jeho styl a příběhy zamilujete, nebo knihu zavřete a víckrát se k ní nevrátíte. Rodinné či partnerské vztahy jsou u Balabána zcela jiné, než na co mohou být čtenáři zvyklí. Klade si příliš mnoho otázek a nechává na čtenáři, jak si na ně odpoví. Stejně jako v poslední próze této knihy Zeptej se táty, která končí rozhovorem dvou jejích hrdinů Emila a Jeny a otázkou, zdali to bude příběh soucitný, nebo bezcitný. Prozradím, že není ani jedním, ani druhým, ale na to čtenáři přijdou dozajisté sami. Mnoho otázek zůstává nezodpovězených, na druhou stranu vždy máme nějakou volbu. A pokud ani ta nám nezbývá, pak je jasné, že buď nemáme na výběr a řešení se nachází v celém příběhu nebo jsme jednoduše nic nepochopili.

Pro děti ani náctileté dílo Jana Balabána není. Troufám si tvrdit, že ho může pochopit jen ten, kdo zná sílu života a smrti a dokáže rozpoznat hloubku autorových slov. A takových moc není.

Související knihy

Balabán, Jan

Host, 2011

Balabán, Jan

Host, 2011